Co Majdan vypovídá o nás

20. 2. 2014 / Jiří Vojáček

Evropa vs. USA

Tím nejvíce viditelným - poděkujme FSB - ale zároveň zdaleka nejméně důležitým mezinárodním prvkem je vztah Evropy a Spojených států. Záměrně nehovořme o Evropské unii, té se budeme věnovat dále.

Vývoj vztahu USA a evropských zemí prošel od války spoustou period, které jsou dostatečně popsány. Odposlechy, které pronikly do západních médií sice byly vděčným tématem, "K čertu s EU" z úst vysoké představitelky americké vlády se dobře vyjímá na titulcích. Ovšem není to zároveň nic nového. O co více jsou Evropa a Amerika v současném světě stále nerozlučnými politickými spojenci, o to více jsou ekonomicky nesmiřitelnými konkurenty. Strategické partnerství tak sice bude vévodit transatlantickým vztahům i do příštích let a desetiletí, ale nezabrání to obchodním válkám o hory másla, moře mléka a lodě plné geneticky modifikovaného masa. Uprostřed toho všeho jsou ústa Victorie Nulandové, špacírující pátou cenovou, jen nevinnou epizodkou, dotvářející celkový obraz.

Zahraniční politika Evropské unie

Přiznejme, že Evropská unie ani Spojené státy nemají na dění na Ukrajině takový vliv, aby mohly výrazněji zasáhnout do budoucnosti státu. Kyjev je jistě plný amerických německých, francouzských a polských zpravodajců a vlády většiny důležitých evropských zemí jistě mají velmi dobrou představu, co je příčinou současného stavu a jaké jsou alternativy možného vývoje.

Návštěvy a telefonáty však zjevně nefungují. Ukrajina, ať chceme nebo ne, leží mezi námi a Ruskem a proudí přes ní důležitá část nerostných surovin, které za tvrdou měnu Rusové pumpují na starý kontinent. Proto si evropští politici nemohou dovolit rozzlobit si vládu, která ovládá kohouty, i proto si nemohou dovolit takové odsudky, kterými by tak rádi zaspamovali sociální sítě, aby pobrali body u jednodušší (tedy většinové) části vlastního elektorátu.

Evropská unie je bezzubá i proto, že složitý mechanismus její zahraniční politiky vylučuje efektivní velmocenské chování. Do dění na Ukrajině mluví Catherine Ashtonová, jakožto rádoby ministryně zahraničí EU. Mluví do ní také z pozice komisaře pro rozšíření a sousedskou politiku Štefan Füle. Neúspěšně se dovolat prezidentu Janukovyčovi zkoušel i předseda komise Barroso a své minimálně na sociálních sítích si řekl také předseda Evropské rady, Herman Van Rompuy. Do dění na Ukrajině promlouvají mimo instituce EU i premiérka Merkelová, její ministr zahraničí, francouzský prezident, britský premiér, své si řeklo i Polsko. O poslancích Evropského parlamentu nemluvě.

EU, minimálně co se týká zahraniční politiky, stojí ve dveřích, za kterými je velmocenský svět. A jakoby nevěděla, jestli chce spojit zahraniční politiky členských států v zahraniční politiku jednotné půlmiliardové velmoci, největšího ekonomického celku v historii lidstva, nebo zůstat u politik jednotlivých států, tu a tam doplňované evropskými institucemi.

Dění na kyjevském Náměstí nezávislosti více než kdy dříve odhalilo bezzubost EU v oblasti zahraniční politiky a inteligentnějším evropským politikům obnažilo nutnost rozhodnout se o budoucnosti evropské integrace: hot nebo čehý.

Vliv Ruska

Před šestidenní válkou v Gruzii žil západní svět v přesvědčení, že s globalizací staré politické hranice definitivně padly a že byznys zbořil i poslední zbytky železné opony, které v Evropě po studené válce zůstaly. Černomořské loďstvo v Poti, strategické bombardéry s rudou hvězdou nad Gori a tanky v Rokském tunelu však daly západu jasně najevo, že ochota Rusů politicky absorbovat posun NATO k ruským hranicím je ta tam.

Dnešní vliv USA a Evropské unie a Ruska na situaci na Ukrajině je nesrovnatelný - a nemluvíme jen o politickém lokajství prezidenta Janukovyče. Rusové se zjevně již před lety rozhodli nepřipustit vstup bývalých svazových republik do EU nebo dokonce NATO, Gruzii vystavili stop vojensky, Ukrajině zatím prací svých zpravodajských služeb. Střední Evropa, Litva, Lotyšsko a Estonsko byly zřejmě poslední "ztráty", které Rusko hodlá připustit, když i většinu kavkazských republik si připoutalo politicky nebo ekonomicky.

Dvojí metr

Západní svět dlouhodobě podporuje změny režimů, které jsou pro něj politicky a ekonomicky výhodné. Byť je to pro nás bolestivé, připusťme si, že i přelomové změny ve střední Evropě byly pro euroatlantické společenství hrou podle známých not. Scénář je vždy stejný: západ hraje kartu demokracie, plurality a lidských práv v případě, že stojí proti diktátorovi a naopak bezpečnosti a ekonomického rozvoje v případě, že lidová vzpoura stojí proti zájmům firem (a tedy politiků) ze západní Evropy a Spojených států.

A nemluvíme jen o "profláklé" jižní Americe, kde proti sobě stojí Kolumbie, podporovaná USA a Venezuela, které Američané nemohou přijít na jméno, byť způsob politického vedení i legitimity vedení obou zemí je naprosto shodný.

Typickými příklady jsou Libye a Irák, kde se pozitivní přístup změnil v negativní a naopak hned několikrát. Dále mluvíme o Afghánistánu, kde se z bojovníků za svobodu, když šlo o boj proti sovětské armádě, stali teroristé, když šlo o boj proti americkým jednotkám. Mluvíme o Saúdské Arábii, která produkuje tolik ropy, že lze přehlížet i tvrdou vojenskou diktaturu, kterou praktikuje vládnoucí královská dynastie, totéž Katar nebo Bahrajn. Mluvíme o Pákistánu, někdejšímu spojenci USA, Indii, na kterou Spojená státy před několika lety po jaderné zkoušce vyhlásily embargo, které rychle zrušily, když americké zbrojařské firmy zjistily, že jejich místo na indickém trhu rychle zaplnili konkurenti z Ruska.

Mluvíme i o Egyptu, kde demokraticky zvolený prezident i díky nátlaku Izraele a Spojených států skončil ve vězení.

A ano, mluvíme také o Ukrajině. Julia Tymošenková je vše, jen ne vůdkyní lidu. Korupce, kterou její vláda předvedla, dosáhla rozměrů, které znechutily i národ, pamatující ty nejhorší doby SSSR - a západ to dobře ví.

Podstatná část ukrajinské opozice jsou pohrobci nacionalistických banderovských tlup, jejichž příslušníci bojovali v řadách SS a zabíjeli i v poválečném Československu. Oleh Ťahnybok se netají tím, že má doma na zdech fotky Stěpana Bandery. Když se německý ministr zahraničí sešel na začátku prosince 2013 se zástupci ukrajinské opozice, odmítl sednout si s Ťahnybokem za jeden stůl, a tak jej na jednání musel nahradit druhý z bratrů Kličkových. Ani to však západu nebrání v tom, aby ukrajinskou opozici jako celek podporoval, jistě ne kvůli Ukrajině samotné. Přiznejme si, jde znovu o zástupný boj s Putinovým Ruskem.

Situace na Ukrajině má jen jedno dobré řešení. Předčasné volby. Co ale ukrajinská krize vypovídá o nás samotných, o evropské integraci, o současných Spojených státech a Rusku Vladimíra Putina, politických i ekonomických ambicích států a vlád, na to bychom neměli zapomínat. Současná Ukrajina totiž nechtě odhalila, o čem se v kuloárech světové politiky doposud jen šuškalo.

Vytisknout