Jak jsme si v Bubawe založili státní televizi

23. 2. 2014 / Cyril Podolský

(Tento příběh je smyšlený a podobnost s jakoukoli televizí po celém světě je čistě náhodná )

Ve státě Bubawe se nežilo špatně. Každý si dělal, co ho napadlo a co ho právě bavilo. Každý sám pro sebe a nikdo nikomu přitom nijak zvlášť neubližoval. Když bylo třeba odejít společně na lov, šli jen ti, kterým se chtělo. Všechno se pak rozdělilo rovným dílem a když se to někomu zdálo málo, ukradl si něco navíc u souseda.

Jediné, co všem leželo v žaludku, byla zlobivá děcka. Těch bylo v Bubawe požehnaně. I děti totiž dělaly jen to, co je bavilo. A protože je nejvíc bavilo zlobit, tak zlobily.

"Takhle to dál nejde, přerůstají nám přes hlavu. Musíme je nějak umravnit," rozhodla nejvyšší státní rada.

"Ale jak?" zeptala se rada sama sebe. "Začít je vychovávat? A jak asi? Každý si dělá jen co ho baví a vychovávání dětí zrovna v kurzu není."

"A co je zabavit?" zamyslela se rada. "Založíme dětem televizi. Ta je bude bavit a zlobit přestanou samy od sebe. Jen vymyslet čím, čím je v ní pobavit?"

"A co takhle pohádkami?" ozval se bubawský učitel Macoun.

"Pohádkami? Proč ne?" usmála se rada. "Ale jakými?"

"Mám tu jedny. O surikatách. Ty jsem dětem vyprávěl už mockrát a vždycky se líbily. Budu jim je v té vaší televizi vyprávět také. Co vy na to?"

"Pozor, pozor!" rozohnila se rada. "To není jen tak. Nejdřív ti to musí někdo schválit, víš?

Ustavíme si další radu. Radu Bubawské televize a ta rozhodne."

"Aha a kdo v ní bude? Kdo tu ještě má něco společného s dětmi?" kulil zvědavě oči Macoun.

"A proč by musel mít něco společného s dětmi?" hněvala se rada.

"Aha," zpozorněl Macoun, "tak tedy někdo, kdo už nějakou televizi někdy viděl?"

"Ty jsi ale hloupý!" smála se rada. "Nejlepší přece bude někdo, kdo ničemu z toho vůbec nerozumí. Jen tak budeme mít jistotu, že rozhodne spravedlivě a s nadhledem." A tak rada Bubawe ustavila radu televizní. A seděli tu opravdoví kádři, nikdo z nich nikdy žádné děti neměl ani nevychovával a o televizi si většina z nich myslila, že je to označení pro druh telecího masa. A aby byla objektivita a nezávislost rady jednoznačná, ustavili jejím předsedou státního obecního kozla.

"Tak povídej, o čem ty tvoje pohádky budou?" pozvala si rada Macouna ke slyšení.

"No o surikatách. O třech surikatách. Těch jsou okolo v dunách stovky, děti je dobře znají a ty pohádky se jim líbí." Vysvětloval Macoun.

"O surikatách? To snad ne. Vždyť jsou ošklivé." Zamračila se rada. "To pro děcka není dobré. Nikomu na světě by se to nelíbilo. Ani v sousedních kmenech a státech, to by byla přímo ostuda.Vymysli pohádky o delfínech. Budou dva, budou to samci, budou v oceánu a budou tam zpívat a klást jikry, o tom to bude."

"Jikry?" Podivil se Macoun. "A Delfíni? ...vždyť žádné dítě nikdy delfína nevidělo. A oceán je tak daleko, že k němu nikdy žádný Bubawan nedošel, ani nevíme, co to oceán přesně je."

"A to je právě ono! Alespoň to bude poučné a mezinárodní." Vykulila chytře oči rada.

"Ale dva delfíni, samci a ještě klást jikry? Vždyť je to nesmysl, ne?" odporoval opatrně Macoun.

"Je to pohádka? Je. A ty jsou plné nesmyslů. Takže abychom to shrnuli: Bude to o těch delfínech a bude to poučné, bude to proti xenofobii a bude to mezinárodní a bláznivé. A můžeš hned začít."

"A co kdybych přece jen," osmělil se Macoun, "jednu tu pohádku o surikatách ve vaší televizi dětem převyprávěl. Když se nebude líbit, sklapnu paty, a pustím se do těch vašich delfínů. Co vy na to?"

"My?" zarazila se rada. "Stejně nemáme co do té televize dát, tak si tu pohádku odvyprávěj. Ale pamatuj si, za tuhle službu nedostaneš ani banánovou slupku, jasné?"

A tak Macoun vyprávěl. A co čert nechtěl, ono to fungovalo. Bubawské děti seděly u televize a poslouchaly. A hrály si pak na surikaty podle té pohádky. Uklízely jako surikaty, spořádaně usínaly jako surikaty a poslouchaly rodiče. Začaly zkrátka sekat dobrotu.

"Tak co, můžu ty pohádky vyprávět v televizi dál?" poskakoval spokojeně Macoun před televizní radou.

"No... děcka na to koukají a své rodiče už poslouchají, to je pravda. Je to pro ně ale opravdu dobré? Co ta jejich pozornost ve skutečnosti znamená? Není to trochu kách? Chtělo by to najít nějaký rozumný klíč, víš?" ošívala se rada.

"Kách? Klíč?" divil se Macoun. "Co to znamená?"

"No nic," zvedla rada významně obočí. "Víš co? Ať ti k tomu napíše vyjádření předseda. Jestli on to podepíše, cesta je volná."

"Ale...," znejistěl Macoun, "vždyť je to kozel. A kozel neumí psát."

"Jenom se vymlouváš." Rozzlobila se rada a ukončila své slyšení.

Děti se ale časem ptaly rodičů: "Kde jsou ty pohádky o surikatách? Proč už je z televize neslyšíme?" A rodičové se zase ptali rady. A poslali za tu dobu radě úplatkem celkem dvě tuny čerstvých banánů, jen aby se zbavili dotěrných děcek. A radní banány rádi a tak přemýšleli, co s tím. Otravných otázek přibývalo a radě ubývalo času na příjemné lenošení na Slunci. Znovu si tedy zavolala Macouna.

"Máš štěstí," pronesla spiklenecky. "I když to není zrovna zvykem, obecní kozel vynechal polední pastvu a otiskl své kopýtko na tento vzácný papír. A víš, co to znamená? Že můžeš vyprávět dál. A co navíc? Dostaneš za každou pohádku půl kila banánů, ať nežereme."

Macoun tedy začal vyprávět pohádky o surikatách dál. A dětem se líbily. A co víc? Začaly se líbit i dětem v sousedních státech a kmenech a jejich rodiče vděčně posílali banány a pomeranče a fíky -- no celé jmění.

Za nějaký čas si rada pozvala Macouna zas.

"Tak co, jak jste spokojení?" usmíval se ze široka Macoun.

"No, jak to říct... Už jsou ty surikaty trochu vyčpělé. Pokračovat v těch pohádkách nebudeme. Ale co zkusit něco nového, Macoune?" mračila se přátelsky rada.

"Výborně!" zajásal Macoun. "Už jsem vám to sám chtěl navrhnout. Co takhle pohádky o dromedárech? Kolem jich jsou stovky, děti je mají rády a já už ty pohádky stejně vyprávím ve škole, a nebudu lhát: líbí se!"

"Pozor, pozor!" zdvihla rada výhružně ukazovák. "To je trochu kách, viď? K tomu ti chybí nějaký klíč, viď? A co kozel, co ten by tomu řekl, ten to jistě nepodepíše. Musíš začít jinak. Co takhle něco o delfínech?"

"I to jsem zkoušel. Už když jste o tom mluvili prvně," nedal se učitel. "Ale děcka to nebaví. Nevědí co jsou delfíni, co je oceán a přijde jim zvláštní, že savčí samci kladou jikry."

"Tak to se nedá nic dělat, Macoune." Povzdechla si rada vyčerpaně. "Pohádky už vyprávět nebudeš."

"Ale sami jste říkali, že dětem se moje vyprávění líbí. A nejen u nás. A rodiče, že jsou spokojení. Pohádky jsou úspěšné, tak jsem asi také úspěšný, tak proč..."

"No no, dost té nadutosti!" hněvala se rada. "Asi je čas přenechat místo těm méně úspěšným, ne? Ať je to spravedlivé. Vždyť právě kvůli spravedlnosti tu sedíme."

"Ale," zarazil se Macoun, "moje vyprávění pomohlo spoustě dětí... i rodičů..."

"To, že někomu tvé vyprávění pomohlo, přece ještě neznamená, že budeš v naší televizi vyprávět dětem pohádky dál!" pochechtávala se rada pobaveně.

"Dobrá," vydechl Macoun. "A kdyby mi dali dost banánů k životu v sousedním kmeni nebo zemi, abych mohl takové pohádky vyprávět všem, budete je dětem vysílat i tady?"

To už se rada smála až se za břicha popadala.

"A proč asi, ty blázne? Táhni si za těmi kmeny, které ti ty banány dají a nás nechej na pokoji!" Naše děti už své pohádky mají, jsou o surikatách, víš? O žádných pitomých velbloudech. A jsou váženým majetkem naší televize. Teď musíme na pohádky navázat a vyprávět zase o delfínech, to je pro děti dobré! A ty? Jdi si tam, kde o tebe stojí!"

"Ale..."

"Jaké ale? Můžeš si přece vyžádat zvláštní výjimku od kozla, jestli ti ji ovšem vystaví a podepíše, pitomo!"



-- A tak si Macoun nachystal cestovní zavazadla na cestu pryč.

"Ať si tu dělají, co chtějí!" řekl si. "Jen těch dětí je mi líto."

Pak teprve, v tom jednom jediném okamžiku, dostal nápad. "Proč mám odcházet já? To moje vyprávění přece všichni poslouchají. Když odvedu obecního kozla, potáhne rada s ním." A tak odvedl obecního státního kozla na cizí pastvu. Celý zmožený, ale šťastný, se vrátil do Bubawské televize, že začne znovu dětem vyprávět. Rada tam ale seděla pořád.

"Vítáme tě, příteli!" zvolala rada radostně. "Změnily se tu, jak vidíš, pořádky. A tak ti dáváme příležitost. Napiš pár pohádek o delfínech! Jen už teď není jisté, zda to projde. Takové lejstro by musel posvětit kopýtkem nový předseda -- státní osel."

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 21.2. 2014