(...) Jsem skeptický k tomu, že by historie dávala návody, jak se mají lidi chovat, nebo že by mohla dá někomu 'za pravdu'. Vědy by měly spíš zpochybňovat a zároveň dávat návrhy odpovědí, ale netvářit se jako definitivní poznání, které má uspořádat svět. Vždy budeme překonáni. (...) V tomhle smyslu je pro mě historická věda součástí osvícenského příběhu neustálého zdokonalování a poznání. Ne v tom, že by výsledky vědců měly být závazné.

(...) Nesmíme také ztrácet ze zřetele, že za padesát let budou mít lidé jiné problémy a jiné zájmy, budou žít ve světě, který je pro nás dnes nevypočitatelný. Nevíme, jestli je bude nejvíc trápit ekologická krize nebo genderové otázky, nebo se budou chtít emancipovat ještě od něčeho jiného, co bychom my považovali za zcela absurdní, jako by naši předkové jistě pokládali za absurdní řadu našich témat. Neumíme dohlédnout, co budou mít naši potomci na mysli a jak nás budou posuzovat budoucí historici. Asi by se nám nelíbilo, kdybychom se stali pouze nástrojem jejich sebechvály, jak to pěkně vyhráli a vybudovali ten nejlepší a nejspravedlivější svět na troskách té hrůzy, ve které žijeme my. Spíš oceníme, pokud se nepředpojatě zeptají, co nás vedlo k tomu, že jsme byli tak apatičtí a krotcí -- k ekologickým problémům, k ponižujícím důsledkům kapitalismu jako bídě a bezdomovectví, ke kulturní vykořeněnosti. Historie podle mě nemá reprodukovat ani stigmatizovat. Má vysvětlovat, dešifrovat, proč se lidé rozhodli, jak se rozhodli, jaká dilemata řešili, jaké možnosti měli, které využili a které ne. Nebylo by spravedlivé, kdyby budoucí historik o dnešku reprodukoval to, co o sobě říkáme my. Stejně nespravedlivé ale bude, pokud nás bude poměřovat pouze svými kategoriemi a budovat si na nás své vítězné příběhy bez ohledu na naše vlastní dilemata, váhání a rozhodnutí.

Ještě jinak -- když nastoupíme do letadla, víme, že za sebou necháváme ekologickou stopu. A v budoucnu, představme si, že vítěznou ideologií bude za třicet let ta ekologická, to třeba budou považovat za důkaz, že 'jsme věděli'. A že jsme morálně selhali, pokud jsme do letadla nastoupili, anebo jsme naopak projevili odvahu, když jsme se nechali přivazovat ke stromům. V téhle pomyslné situaci ale historik namítne -- pokud chcete porozumět světu, v němž lidé žili v roce 2013, a budete ho zvažovat pouze svými měřítky, jestli lidé jednali nebo nejednali ekologicky, zda 'věděli' nebo 'nevěděli', jste úplně mimo. Svět roku 2014 vůbec nepochopíte a možná ho spíš znetvoříte. I když lidé v roce 2013 vnímali důležitost ekologie a tušili, že se podílejí na dost velkém problému, byl to jenom jeden z orientačních bodů. Sice nebyl nicotný, ale pohyboval se na pomyslném žebříčku hodnot hluboko pod hodnotami, jako je osobní seberealizace, pracovní výkon, respekt k občanským právům, nabídka zboží, aktivní odpočinek, jedinečný zážitek. Když lidé v roce 2013 nastupovali do letadla, aby odletěli na dovolenou nebo na pracovní cestu, a přitom třeba i tušili, že dělají něco škodlivého nebo nesprávného, nebylo morálním selháním, že do letadla nastoupili a v klidu odletěli, ale převahou výše zmíněných hodnot.

Teď mi nejde o oprávněnost ekologické kritiky. Jen jsem chtěl ukázat, že výklad dějin z perspektivy vítězů má svá úskalí. A že stojí za to nerozdávat předem role dobrých a zlých. Buďme rádi, že nežijeme takové existenciální situace jako lidé druhé světové války nebo začátkem padesátých let. Ale generalizovat jejich rozhodování do jasného souboje dobra a zla, pravdy a falše, je podle mě hloupé a nesmírně neuctivé vůči minulým generacím. Jde skutečně o úctu k minulosti, ne o omlouvání zločinů, které se staly. Minulost není jenom přívěškem našich příběhů. Nemáme právo se nad ni vyvyšovat.

Pro mě je antikomunismus zejména intelektuální problém, problém nedostatku střízlivé reflexe. Pokud mi ale někde vadí i emocionálně, tak v tom, že cítím určitý stud za obrovskou neúctu a povýšenost vůči lidem v minulosti, jak často promlouvají z antikomunistických výkladů. Lidé nebyli jen nositeli světla nebo tmy, dobra, či zla, ale obojího. (...)"