19. 2. 2014 / Miroslav Prokeš
Naše Sdružení zastánců dětských práv -- česká sekce mezinárodní organizace DCI (Defence for Children International) každoročně pořádá v parlamentu seminář, na němž se hodnotí (ne)plnění Úmluvy o právech dítěte v Česku. Na posledním semináři, loni v lednu, jsme však opustili obvyklou strukturu a jako hlavnímu tématu jsme se věnovali Drábkovými reformami skokově zhoršené situaci postižených dětí -- nejslabších členů naší společnosti -- potažmo i jejich rodičů, zejména samoživitelů.
Požadavky, na nichž se účastníci semináře (z veřejné správy i neziskových organizací) shodli, jsme formou petice předložili petičním výborům obou komor parlamentu a také médiím. Po pádu vlády to byl i tlak veřejného mínění, který donutil přechodnou vládu k přehodnocení úsporami motivované metodiky posuzování stupně závislosti postižených (i dětí) na péči jiné osoby.
V návaznosti na seminář jsem se seznámil s úděsným příběhem paní Čálkové, který mnohonásobně přesahuje všechno, co jsem se kdy dočetl nebo doslechl, např. o tom, jak současný odlidštěný systém drtí osamělé nemocné seniory. Ještě nedávno úspěšná maminka tří dětí včetně devítileté, po operaci těžce mentálně postižené dcerky, se kvůli postoji a "neomezeným možnostem" otce té dcerky ovlivňovat úřady péče o děti, soudce, advokáty či exekutory dostala až na dno. Exekutor jí zabavil dokonce i příspěvky na péči o závislou osobu -- její dceru! Ten příběh je nejen naprosto neuvěřitelný, ale zároveň je čítankovým modelem, že systémové vady umožňují dohnat slušné lidi k nejhoršímu.
Představte si sebe v kůži milující a pečující maminky, která se bezmocně dívá na to, že dítě, které jí úřady odebraly z čistě ekonomických důvodů (!), se kvůli neadekvátní péči svého otce a babičky pomalu sune k nezvladatelnosti, až snad jednou skončí v ústavu. Pracovnice odboru sociálně právní péče o děti (OSPOD) mají v průměru 157 "případů" (rozuměj živých dětí), a tak se ve svém rozhodování někdy řídí jen papíry nebo ústními informacemi a nestíhají navštěvovat rodiny nebo školy, které děti navštěvují, aby je viděly v jejich prostředí. A podle jejich doporučení rozhodují soudy, dokonce se může ukázat, že i advokát maminky dítěte je jaksi motivován řídit se pokyny protistrany.
V roce 2004, ve věku 36 let, se mi narodila dcera, mé třetí dítě. V té době jsem úspěšně podnikala a z předchozího manželství měla dva syny. Těhotenství s dcerou bylo komplikované a porod obtížný a rizikový. Po císařském řezu jsem se dozvěděla, že dcera je hospitalizována v jiné nemocnici, že se narodila s velmi vážnou srdeční vadou a není jasné, zda přežije. Na svou žádost jsem záhy opustila porodnici a jela za dcerkou.
Ta ve věku pěti měsíců podstoupila velmi náročnou operaci srdce. Po operaci byla držena v umělém spánku a po dvou týdnech přeložena z pooperačního pokoje na JIP, kde byla dalších 14 dnů v mé přítomnosti . Neustále spala a lékaři mi tvrdili, že by měla velké bolesti . Z nemocnice jsem si odnesla bezvládné tělo. Několikrát denně jsem dceru masírovala a věřila, že se situace zlepší. Dcera nedržela ani hlavičku. Nikdo z lékařů mi nebyl schopen říci, co se děje, nechávalo se to času. Po mém nátlaku na pediatra jsem byla s dcerou u neurologa. Zjistil u dcerky epilepsii s asi dvaceti záchvaty denně.
Nemocniční martyrium začalo nanovo. Napsala jsem řediteli nemocnice, kde byla dcera operována, zda by mohla dostat odbornou péči, ale ani za pár let mi nepřišla žádná odpověď. V téměř třech letech jsem se dozvěděla, že dcera asi nebude chodit. Začala jsem tedy dceru učit chodit, a ona chodí!
V té době zůstala má matka bez práce a nabídla mi, že bude mou dceru hlídat, ale pouze u ní doma a za peníze. Hlídání mě vyšlo na 15 000 Kč měsíčně, stále jako samoživitelku se třemi dětmi. Do té doby ke mně chodila paní na hlídání večer, přes den jsem byla s dětmi. Staršímu synovi se v této době objevila Crohnova choroba a mladší syn se úplně uzavřel a začal se toulat. V roce 2008 jsem musela podstoupit operaci břicha a zřejmě kvůli velké psychické i fyzické zátěži jsem absolvovala několik reoperací. Mé podnikání se úplně zhroutilo.
V polovině roku 2010 jsem skončila v insolvenci a své matce oznámila, že už si nemohu dovolit ji platit. Má matka, která se do té doby s otcem mé dcery nestýkala, s ním začala komunikovat. Od té doby jsem dceru vídala nepravidelně a tak jsem požádala OSPOD, aby mi v této věci pomohl. Zažádala jsem i soud o předběžné opatření, o svěření dcery do mé péče. Po této informaci se má matka dohodla s otcem mé dcery a na OSPOD i jinde šířila, že jsem se o dceru nikdy nestarala. Otec mé dcery mi přestal dávat dohodnuté výživné, doma mi vypnuli elektřinu a to byl pro OSPOD dostatečný důvod, proč nemůže u mě má dcera být.
V té době bylo dceři šest let a zvládala více úkonů než dnes. V prosinci roku 2010 mi otec mé dcery zaplatil elektřinu z dohodnutého výživného a dcera se na pár týdnů vrátila ke mně domů. Od února 2011 mi však přestal na naši dceru platit výživné a spolu s mou matkou mi vyhrožovali, že mě dostanou do blázince. Do rozhodnutí soudu 1. stupně, kdy byla dcera svěřena do mé péče, jsem dceru viděla sporadicky. Od září 2011 dcera začala navštěvovat speciální základní školu, kde jsem s ní byla ve třídě, neboť neměla vlastního asistenta. To trvalo do ledna 2012, kdy Městský soud přiřknul dceru do péče otce. Já jsem den poté utrpěla vážný úraz a přes půl roku jsem nemohla chodit. Dceru jsem vídala pouze sporadicky. Byla jsem závislá na "dobrotě" otce, kdy své dítě uvidím.
Doma mi opět vypnuli elektřinu a vzhledem k tomu, že jsem nedostávala výživné a o sociální příspěvek jsem kvůli nehybnosti neměla jak požádat, dostala jsem se do ještě větší krize. Můj mladší syn musel přestat navštěvovat školu, jelikož nám na vše chyběly finance, neměli jsme ani na základní potřeby, a to několik měsíců. Insolvenční správce mi sdělil, že si nesmím vydělat víc než 8000 Kč měsíčně, nemohla jsem sehnat stálé zaměstnání. Z tohoto důvodu jsem nemohla platit nájem a ostatní pohledávky.
Tehdy jsem podala na otce své dcery návrh na exekuci výživného na základě sepsané dohody z roku 2005. Původně jsem chtěla vztahy a výživné narovnat právní cestou, uvěřila jsem mu však, že zápis u exekutora má stejnou váhu jako u soudu. (Jak jsem zjistila, nemá.) Otec mé dcery je bohatý advokát a dnes jsem přesvědčena, že přesně věděl, co dělá. Podal proti exekuci odvolání a na policii na mě trestní oznámení, že jsem exekuční zápis zfalšovala (!). Hrozilo mi až sedm let odnětí svobody. Policie nechala udělat znalecký posudek, který v létě 2013 potvrdil, že podpis na dohodě o výživném i pod exekutorským zápisem o výši výživného je pravým podpisem otce mé dcery. Když policie zjistila, že posudek je v můj prospěch, velmi mě udivilo, že najednou otočila, že se vlastně nic nestalo -- předtím ze mě dělala málem zločince, že by si to přece pan advokát nevymyslel.
Po vyléčení úrazu jsem se nechala zaevidovat na úřad práce (ÚP), kde se podpora v nezaměstnanosti vypočítává z posledního zaměstnání, mně tedy z péče o dceru, a to ve výši 2600 Kč měsíčně. Speciální ZŠ totiž odmítla můj návrh, abych v ní pracovala jako asistentka pro svou dceru a další postižené děti. Následovala sociální podpora, která trvá dodnes. V roce 2013 jsem požádala o rekvalifikační kurz, abych si snadněji našla práci, a koncem loňského roku jsem absolvovala kurz masérů. (Pokud mne ÚP posílal na hlášené "volné místo", vždy jsem zjistila, že jde o firmu zahraničního majitele, účelově vytvořenou k pobírání dotací od ÚP, aniž by kohokoli zaměstnala.)
V prosinci jsem se dozvěděla, že dcera musí na operaci se zuby, protože tím, že se jí kazí, je ohroženo její srdce. V lednu ji dcera absolvovala a kvůli zanedbané ústní hygieně přišla o 14 zubů. Po celou dobu jsme s jejím otcem byli v nemocnici s dcerou hospitalizováni a následně jsem se musela starat o dceru u otce doma hodně daleko od Prahy. On přece musí pracovat. Můj syn byl opět sám doma a přes to, že je dospělý, podepsalo se na něm celé to období, musel se dívat na mámu, která pořád pláče, být bez základních potřeb a dnes je jeho psychický stav velmi špatný. Je uzavřený a bojím se, že spáchá sebevraždu. Má dcera je u mě, jen když zrovna nenaštvu otce, vývojově spadla o několik let. Je náročné dceru cokoliv naučit, má těžkou mentální retardaci, nemluví, nosí pleny, sama nejí. Miluji svoje děti. Už se nechci bát o jejich vývoj a zdraví. Nemohu ten svůj příběh už unést. Dnes mně a synovi akutně hrozí vystěhování z obecního bytu pro dluh na nájemném a to by myslím nezvládl ani jeden z nás. Starší syn s námi od roku 2010 nebydlí , dokončuje střední školu. Mladší syn studuje prvním rokem na učilišti.
Nechci se už bát otce své dcery. Myslela jsem že celou situaci zvládnu, ale...
Milí čtenáři Britských listů, abychom něco takového zvládli, musíme si rozdělit role. Snažme se podnikat vše, co je smysluplné, pro změnu tohoto systému tak, aby nejvyšší hodnotou byla kvalita lidského života a ne peníze. Mou první prioritou nyní je prosadit do zákona pro rodiče samoživitele nacházející se v obdobné situaci nárok na náhradní výživné od státu.
Všechny, kdo mají zájem, zároveň zvu na parlamentní seminář 11. března, kde budeme situaci dětské populace systémově řešit. Pozvánka je ZDE.
Přesto musím požádat i o nějaké peníze pro paní Čálkovou, aby mohla splatit dluh na nájemném -- nejde tu jen o jeden život, ale i o její postiženou dcerku a mladšího syna. Není snad ani třeba dodávat, že ani jeho otec se nehodlá namáhat s placením směšně nízkého výživného na syna a kvůli tomu Úřad práce zastavil matce výplatu podpory v nezaměstnanosti. Trvalo hodně dlouho, než se paní Čálková odhodlala aspoň malou část svých hrůzných zkušenosti stručně vypsat. Podotýkám, že jsem dokumenty k tomu včetně soudních rozsudků viděl.
Prosím tedy za ni snažně o rychlou pomoc, dávám k dispozici běžný účet našeho sdružení - účet Sdružení zastánců dětských práv č. 2700523960/2010 u Fio banky (transparentní bez poplatků za příchozí i odchozí platby) - do zprávy pro příjemce prosím uveďte "Diana" - všechny došlé prostředky jí budou průběžně předávány.
Vytisknout23.12. 2014 / Miroslav Prokeš
Případ zdaleka přesahující všechny ty otřesnosti uveřejňované v Britských listech byl v únoru t. r. popsán v článku „Jak může úřad zničit fungující rodinu“, shrnujícím jen zlomek zkušeností středostavovské paní Diany s nefungováním systému v celé...