ČLÁNEK, KTERÝ LIDOVÉ NOVINY VYDALY A PAK ZCENZUROVALY:

Nestydět se za vlastní dějiny

20. 2. 2014 / Muriel Blaive

Politika paměti

Politika nesmí dopředu určovat "správnou" kolektivní paměť. Právě zde je rozdíl mezi komunistickým režimem, který diktoval, co si máme o minulosti myslet, co si máme pamatovat a na co máme zapomenout, a demokracií, která má vychovávat své občany, aby byli schopni sami kriticky uvažovat o informacích a interpretacích, se kterými jsou konfrontováni. Dnešní hodnocení minulosti by měla vzniknout v dialogu a v otevřeném prostředí, respektujícím jak odlišné verze paměti, tak zejména autoritu pramenů a propracovanou vědeckou metodologii. Politika paměti má v demokratické společnosti vysvětlovat a nabízet, nikoliv obžalovávat a zakazovat.

Má proto nezbytně nabízet snadno srozumitelné interpretace a teze - ne suché, faktografické reprodukce archivních dokumentů, které jsou sotva čitelné a které řádný čtenář neumí kontextualizovat bez úsilí, o které nestojí. Například v Polsku jedna práce vyvolala podnětnou debatu o minulosti: jde o knihu Sousedé od prof. Jana Grosse, která zkoumá antisemitské jednání některých Poláků za druhé světové války. Teze je snadno pochopitelná a práce s prameny je metodologicky vzorná, díky čemuž může začít diskuse a národ se může ptát na vlastní minulost. To je úžasná role a má nepopiratelnou společenskou užitečnost. Právě to by měla být role ÚSTRu.

Debata namísto odsudku

Debata je v dlouhodobé perspektivě užitečnější než morální odsudek. Jakmile mají lidé vzpomínky, které jsou v rozporu s "oficiálním" výkladem dějin, budou si příští generace uchovávat paralelní narativ a to, co se říká doma se bude rozlišovat od toho, co se říká ve škole nebo na veřejnosti, tak jako tomu bylo za totality. Jestliže ÚSTR bude připomínat pouze heroizované dějiny odporu a represe na úkor sociálních dějin a dějin každodenního života, které jsou lidem blízké, hrozí mu, že větší část veřejnosti, které se to netýkalo, se v tomto narativu nepozná. Kolektivní paměť se tím dlouhodobě nezmění; jediným důsledkem bude, že se ÚSTR naopak oddělí od společnosti.

Jako dobrý příklad jsou dvě nové výstavy v Berlíně o každodenním životě v NDR (Alltag in der DDR) a o zkušenostech na hraničním přechodu (Grenz Erfahrungen) v bývalém Paláci slz ("Tränenpalast"). Část věnovaná represi a propagandě vyvolává respekt a úctu, avšak část zaměřená na každodenní život přitahuje mnohem větší pozornost návštěvníků. Právě ta je bezesporu hlavním důvodem, proč lidé na tyto výstavy vůbec chodí. Aniž bychom podceňovali zločiny komunismu, je správné je uvádět do kontextu a vypovědět celou historii, nejen její temné kapitoly.

Umožnit české společnosti, aby si osvojila vlastní dějiny

ÚSTR má podle mě za úkol vybavit Čechy teoreticky a metodologicky k tomu, aby byli schopni si kolektivně osvojit vlastní komunistické dějiny. První postkomunistická generace přijala za svůj koncept totalitarismu a soustředila se - z pochopitelných důvodů - na známé a neznámé oběti a hrdiny. Tato etapa není ještě u konce ale už je načase souběžně otevřít etapu velkých syntéz a debaty o sociálních fenoménech.

Jak je vidět na výše zmiňovaných výstavách v Berlíně, Němci umějí představit dějiny většiny obyvatelstva způsobem, který jim pomůže si je osvojit a kriticky se vyrovnat i s tím, co by jinak buď vzkvétalo ve zmíněné paralelní paměti anebo na co by lidé raději zapomněli. Vstup na výstavu je zdarma, stejně jako audioprůvodce. Návštěvník se cítí vítán, má pocit, že vstupuje do minulosti, která mu patří, resp. která je mu retrospektivně a po důkladné analýze vrácena. Tyto výstavy dávají slovo všem, nejen oponentům ale i příznivcům režimu, nebo přinejmenším lidem, kteří normálně pracovali a částečně podporovali režim, i když se jim některé jeho stránky nemusely líbit.

Jako příklad lze zmínit svědectví prodavačky z luxusního obchodu Intershop přímo na hraničním přechodu Berlin Friedrichstrasse, nebo policisty, který tam pracoval. Se svou prací se identifikovali a upřímně litovali hned na jaře 1990 zánik komunistické NDR a konec jejích národních "hodnot". Pokud se při výzkumu zanedbává téma podpory tehdejšího režimu (a nostalgie po něm), dochází ke zbytečnému vytěsnění tématu, bez jehož analýzy nelze pochopit dlouhodobou stabilitu komunistických režimů.

Projevit úctu minulým generacím a vrátit určitou hrdost českému národu

I když nijak neskrývá represivní dimenzi komunistického režimu, naopak, chytře zdůrazňuje jeho agit-prop dimenzi, berlínská výstava o každodenním životě nechává prostor pro ty stránky života za komunismu, které si dnešní lidé retrospektivně s chutí přivlastňují. Babička například ukáže dětem a vnukům, jak se v době jejího mládí žilo, nemusí se stydět a všichni se smějí. Jsem přesvědčena, že je nejvyšší čas, aby lidé mohli otevřeně mluvit o "špatných" i o "dobrých" vzpomínkách na období komunismu a aby se otevřely diskuse o tom, kdy a kde které z nich převládaly. Je nejvyšší čas, aby se lidé kolektivně nemuseli stydět za své vlastní dějiny a aby se mohli ujistit, že i když žili na "špatné" straně železné opony, jejich životy a život celého národa měl smysl.

V neposlední řadě tyto výstavy dobře ilustrují, proč negativní stránky komunistických režimů (byrokracie; nezpůsobilost a neschopnost řídit ekonomiku efektivním způsobem; ponižování člověka; nemožnost cestovat) nakonec převládly, jak způsobily pád režimu a jaký na tom byl podíl samotných lidí. Opět tady jde o to, aby si obyvatelé bývalých komunistických režimů uvědomovali, že kromě kritických motivů - zejména vlastního podílu na fungování diktatury - mohou ze své kolektivní minulosti čerpat i hrdost.

Role ÚSTRu

ÚSTR má přinejmenším tři dimenze: jakožto ústav paměti národa; jako vzdělávací ústav, který přibližuje historický výzkum širší veřejnosti a umožňuje ji si osvojit; a jako inovativní výzkumné centrum, které musí neustále obnovovat paradigmata výzkumu komunistické minulosti a metodologickou práci s archivem v souladu s mezinárodními standardy. Jakožto ústav paměti národa má ÚSTR morální a národní povinnost dokumentovat osud všech obětí nacistické a komunistické represe a vzdát hold hrdinům odporu - podporuji to, co se v tom smyslu dělá už teď.

Aby bylo možné dokumentovat zločinný aspekt komunistického režimu, jak to nařizuje zákon 181/2007 Sb., je však zároveň nezbytné, aby se dokumentovalo, analyzovalo a vysvětlilo, jak tato represe byla vůbec dlouhodobě možná - to znamená, odhalit rozsah, míru a přesné způsoby spolupráce s StB nebo kolaborace s okupanty po 1968 (totéž lze říci i o nacistické okupaci). A konečně vidím roli ÚSTRu v analýze setrvávání komunistického režimu. Je třeba zjistit, jak to bylo možné (poukazovat na zdroje legitimity režimu ve společnosti), kde se budovala částečná důvěra občanů v komunistický režim (poukazovat na křehkost demokracie tváří v tvář diktatuře a na obtížnost zachovat si pevný morální profil), a jaké důsledky pro minulou a dnešní demokracii z toho můžeme vyvozovat. Sotva se pohneme z místa, nebude-li se to vše odehrávat na základě širší debaty za účasti veřejnosti, jež dá slovo všem proudům paměti. Důležitou rolí ÚSTRu je stanovit pevné metodologické hranice v práci v pramenech, aby tato debata neklesla do nedůstojných politických hádek.

Mají se proletáři všech zemí spojit?

Vzdělávací obor je snad nejaktivnější součástí ÚSTRu. Sledovala jsem proto se zájmem, jak během prvních let udělali tamní výzkumnici podobný objev jako jejich kolegové v německém BStU a v polském IPN, které jsou aktivní už delší dobu. Totiž že paradigma totalitarismu není dostačujícím metodologickým nástrojem k poznání komunistických společností. Vedle politických dějin je nezbytné se věnovat orálnímu výzkumu, sociálním dějinám a výzkumu každodenního života, má-li se představit komunistické období v celé jeho komplexnosti.

Proto je třeba zasadit se o otevřenější metodologickou debatu na tomto poli. Lze převzít mezinárodně uznávané analytické nástroje a metodologické modely, jako jsou "practices of domination" či "Herrschaft" (panství) a "agenda" sociálních aktérů či "Eigen-Sinn." Díky tomu se ÚSTRu otevře možnost představit formy neustálého vyjednávání mezi mocí a lidmi v nastolení a pozdějším udržování diktatury. Disident Havel to ukázal už v roce 1978 ve své analýze "samototality" v eseji Moc bezmocných: na případu zelináře, který do výkladu vyvěsí plakát "Proletáři všech zemí, spojte se", Havel dekonstruuje divadlo představ, ve kterém ani zelinář, ani KSČ, ani StB nevěří, že by se proletáři všech zemí měli spojit, ale jejich společné předstírání uchovává jejich vzájemné sociální, politické, a mocenské pozice.

Politizace resp. depolitizace ÚSTRu

ÚSTR je více než jen klasický výzkumný institut: jednak plní roli ústavu paměti národa a vzdělávací agentury, jednak je založen na nutnosti uchovávat, digitalizovat a analyzovat archivy StB. Právě proto, že zpracovává tak citlivé archivy, měl by být ÚSTR nejprofesionálnější z profesionálních výzkumných institutů. Měl by používat špičkovou světovou metodologii. Oslabit přísné metodologické (profesionální) nároky znamená okamžitě otevřít dveře politizaci. Práce ÚSTRu nesmí být závislá na hodnotách momentální většiny v Senátu, ale na světových měřítcích akademické kvality.

Je na čase překonat tuto politizaci, vymanit ÚSTR ze závislosti na jedné verzi paměti a otevřít odvážnou, novou etapu jeho rozvoje. Kolektivní a individuální vyrovnávaní se s minulostí vyžaduje práci, reflexi a čas, nikoli hotová, zpolitizovaná řešení.

-- Dr Muriel Blaive
Senior Lecturer
Institut doktorálních studií
Fakulta humanitních studií
U kříže 8, 158 00 Prague 5
Czech Republic

Vytisknout