21. 2. 2014 / Veronika Sušová-Salminen
Ústavu pro studium totalitních režimu (ÚSTR) v Praze periodicky zaplňuje stránky novin a prostor v médiích. Neinformuje se ani tam moc o výsledcích jeho práce, ale především o politických sporech kolem něj. Teoreticky má být místem, které mělo napomoci české společnosti pochopit a poznat svoje nejnovější dějiny. Fakticky tomu tak pořád bohužel není.
George Orwell napsal mimo jiné, že "Minulost je nezměnitelná." Zdá se mi, že velká část diskuzí kolem "vyrovnání se" i roli ÚSTR je pravým opakem těch slov. O nejnovějších dějinách se často mluví s podvědomým postojem, že bychom vlastně byli nejradši, aby se nestaly, tak jak se staly. Nemyslím tím nějakou snahu o manipulování nebo mlčení (naopak o dějinách se mluví až moc často), ale spíš o určité podivné náladě ve společnosti, kterou myslím velmi dobře vystihla ve svém článku Muriel Blaive, když hovořila o nejnovějších dějinách jako zdroji určitého sdíleného kolektivního studu.
Diskuze kolem ÚSTR a samotného "vyrovnávání se" ale kromě toho trpí obecně naprostým pojmovým zmatením. Prolíná se v nich politika, konstruování politických mýtů, paměť a vzpomínání a konečně samotná historická věda. Je to koktejl, který ale od počátku vlastní "vyrovnání se" de fakto bojkotuje. Tento článek se bude snažit nejen o to uvidět vyrovnání ve společenském a politickém kontextu, ale také se pokusí o to alespoň trochu uspořádat tento chaos.
Zjednodušeně řečeno, ÚSTR vznikl především jako důsledek pravicové hegemonie v oblasti silové politiky (většina ve sněmovně i v Senátu, kontrola vlády) ve spojení s pravicí kontrolovaným diskurzem o "vyrovnávání s totalitní minulostí", který je významnou narativní strukturou nejen českého antikomunismu. Je dobré si připomenout, že antikomunismus v českých podmínkách je poměrně bohatá ideologie, která má anti-levicové rysy (ne jen antikomunistické), která využívá určitých obrazů minulosti pro ospravedlňování svých současných politik a agend (a za nimi stojících zájmů) a která s sebou nese principiálně nedemokratické rysy tím, že nepřijímá legitimitu levice jako součásti demokratické politiky. V českém prostředí není neobvyklé setkat se se snahami o to zdiskreditovat dnešní levici a levicové politiky pomocí hodnotově zabarvených argumentů, respektive obrazů minulosti. Antikomunismus má hluboký deformační vliv na českou politiku, společnost (nutno dodat i na samotnou levici) a na samotné dějiny.
Bližší pohled na parlamentní čtení při projednávání zákona o ÚSTR v průběhu roku 2006 ukazuje na to, v čem spočívaly hlavní kontroverze celého projektu. Na straně navrhovatelů se mluvilo o "nutnosti" "vyrovnat se", nebo dokonce "vyřešit" totalitní minulost a o tom, že zákon bude vyjádřením "politické vůle" k těmto pro společnost tolik nutným cílům. Navrhovaná forma vyrovnání potom byla spojena s otázkou demokracie. Zákon tak "museli" podpořit ti, kdo jsou demokraté, tvrdili jeho navrhovatelé a podporovatelé. Tedy, oponovat návrhu museli nutně "ne-demokraté". Celý návrh vycházel z představy, že politici skrze stát mají být těmi, kdo určí způsoby, jak se s minulostí vyrovnávat, a že je to otázka, která musí být takříkajíc ručně řízena. V důsledcích ale šlo o to udržet si ideologickou kontrolu nad celým korpusem "vyrovnávání se s totalitní minulostí". Na konci cesty potom mělo být a stále má být kýžené, ale značně neurčité "vyrovnání se", které však často připomíná spíš přijetí jednotného názoru na naše dějiny a vymazání či vyloučení těch složek paměti, které mu neodpovídají.
Na straně oponentů zaznělo několik protiargumentů. První se týkal toho, jestli mají politici právo na to určovat, jakým způsobem se mají psát a zkoumat dějiny. Stručně řečeno, parlamentní levice vyjadřovala pochybnosti o tom, jestli takové politické rozhodnutí je vůbec vhodné a jestli odpovídá svobodě vědeckého výzkumu i liberálně demokratickým zásadám. Další argument poukazoval na to, že se jedná o duplifikování, protože Česká akademie věd měla v danou dobu dokonce dva ústavy se specializací na české moderní dějiny, a to Historický ústav a Ústav soudobých dějin. Zazněly návrhy na posílení výzkumu novodobých dějin v rámci existujícího institucionálního zakotvení, které by umožnily větší záběr na nejnovější dějiny bez nutnosti vzniku navrhované instituce. Třetím argumentem bylo to, že návrh nenašel jednoznačnou odbornou podporu jak v komunitě českých historiků, tak mezi českými archiváři.
Vznikající Ústav byl v podstatě "naprogramován" tak, že se lehce dostal pod kontrolu české pravice. To se týkalo jednak pozice ředitele ústavu, tak především role jeho hlavního kontrolního orgánu Rady, která byla až do roku 2013 v rukou lidí vybraných tak, aby byli názorově či "politicky" přijatelní pro Senát kontrolovaný v té době pravicí. Od roku 2008 měl ústav celkem 5 řádných a dočasných ředitelů (v průměru 1 ředitel na 1,2 roku) a v podstatě každá výměna ředitele se stala otázkou politických bojů, velkého mediálního zájmu a vlny mediálního antikomunismu, doprovázené snahou o to "zabetonovat" se v daných pozicích a nedovolit jinak smýšlejícím lidem podílet se na jeho řízení, ale vlastně ani na diskuzích o něm. V pozadí je možné dokonce mluvit o představě některých lidí, že parlamentní (ani jiná) levice nemá právo na to podílet se na "vyrovnávání se" a má zůstávat jaksi mimo.
Vlastní formát ústavu je poněkud hybridní a nemetodicky se v něm mísí věda, paměť a vzpomínání s politikou respektive politickou objednávkou. ÚSTR není veřejnou vědeckou institucí, jako jsou například ústavy ČAV, ani resortní "zařízení" jako je například Vojenský historický ústav, ale představuje "orgán státu", který je kontrolován, jak jsem už zmínila, Radou, jejíž členové jsou nominováni politicky (prezidentem, občanskými sdruženími, poslaneckou sněmovnou) a voleni Senátem Parlamentu ČR. To znamená, že složení Rady podléhá přímo politickým vlivům a je otázkou politických a stranických zájmů a konfliktů. Přitom neexistuje žádná gentlemanská dohoda, která by umožnila paritní zastoupení alespoň všech politických stran v Radě. Naopak od samotného počátku tu jde o silovou politiku vedoucí k vylučování a další polarizaci. Konečně, taková politizace také znamená, že instituce není spravována samosprávně a nemá dostatečnou autonomii.
Z pohledu moderní historické vědy je představa, se kterou byl ÚSTR podporován a prosazován, tedy, že historii lze "vyřešit" a popřípadě dosáhnout jedné, jednoznačné interpretace dějin a jedné národní paměti či konečného "vyrovnání se", značně naivní. Zároveň ale v sobě obsahuje nárok nebo snahu na to ustanovit jednotnou, monolitní, ale nikoliv různou a nutně i konfliktní interpretaci dějin, která by odpovídala podstatě demokratické společnosti, ve které koexistuje pluralita názorů i pamětí. V demokratické společností by mělo platit i to, že historický výzkum není otázkou politického zadání, ale že stojí na principech svobody bádání a slouží celé společnosti. Přitom by nemělo docházet k zaměňování pojmu paměť (popř. vzpomínání), vědecké dějiny a politická mytologie.
Paměť, respektive kolektivní paměť není totéž, co je vědecké studium dějin. Otázka paměti je jednak otázkou toho, co si pamatujeme o minulosti a jednak toho, co si máme jako členové společnosti pamatovat (jak naše vzpomínky interpretovat především ve vztahu k dnešku) i toho, jak se paměť společensky reprodukuje. Snoubí se tu často rovina osobní a rovina kolektivní, které je od sebe velmi těžké oddělovat. I paměť je dnes předmět sociálního výzkumu, na kterém se vědecká historiografie podílí, a paměť je často považována dokonce za protiklad vědecky pojímaných dějin.
O paměti se v souvislosti "vyrovnáváním" nemluví náhodou a důraz na ní je celkem logický. Mluvit o paměti tu znamená totiž i ono "nezapomenout", což ale v této podobě znamená velmi často (ne)pamatovat si to, co bude nějakým způsobem shora, politicky vygenerováno v rámci politiky paměti. Na rozdíl od vědecky pojímaných dějin je právě politika paměti jako určitá kulturní politika náchylnější k ideologizaci, k určité mýtizaci a k emocím.
Vědecká historie se pohybuje ve "vyšší" rovině než paměť nebo historické vědomí. Vědecké studium dějin je postavené na sérii metod, které se rozvíjely a formovaly během posledních zhruba tří století.
Historik pracuje s historickými prameny, které musí umět kriticky zhodnotit tak, aby byla jejich výpovědní hodnota vzhledem ke stanovenému tématu a otázkám co nejvyšší a nejvěrohodnější. Musí umět uznat a popsat výpovědní limity pramenů, které používá.
Historik musí mít od studované látky odstup, včetně toho, že by neměl být přímým aktérem událostí, které analyzuje, a nepsat dějiny podle toho, jak si je sám pamatuje. Historie není v žádném případě autobiografie.
Historický výzkum pracuje na základě počáteční hypotézy, nikoliv ale na základě apriorního hodnocení, do kterého potom svojí látku jenom mechanicky zasazuje.
Historik nestaví svůj výzkum na premise "minulý režim byl špatný, ale dnešní režim je dobrý". Cílem je pochopení a vysvětlení, nikoliv ale morální odsuzování. Ačkoliv historik sám zajisté sdílí hodnoty společnosti, ve které žije, neměl by je mechanicky aplikovat na minulost a skrze ně potom minulost posuzovat a hodnotit. Historik na prvním místě mluví dějinami k dnešku, ale až na druhém místě se obrací dneškem k dějinám.
A konečně má dnešní historik k dispozici velmi širokou paletu interdisciplinárních pojmů, přístupů, paradigmat či konceptů, které mu umožňují přistupovat k jednotlivým tématům a dobám z různých úhlů a perspektiv. Každá kvalitní historická práce tak dnes svojí metodologickou kompozicí, výběrem pramenů a přístupů představuje originální a hodnotný příspěvek či vědecké dílo. Stejně jako se neustále posouvají hranice poznání v přírodních vědách, i v humanitních vědách, jako je historie, dnes dochází k řadě nových podnětů, interpretací a či zcela nových zjištění, které obohacují či prohlubují dosavadní poznatky, nebo je dokonce zcela mění. Historici tu nejsou od toho, aby psali jen to, co se nám líbí nebo hodí, ale i to co se nám nelíbí a nehodí, ba co dokonce považujeme za kontroverzní.
Je ale jistě pravda, že historiografie byla minimálně od 19. století prostředkem k produkování národních politických mýtů a že ve svých důsledcích sloužila určitým politickým cílům. Na druhou stranu to byla také právě ona, co svým výzkumem přispívala a přispívá k demýtizování historie, obojí v závislosti na politicko-sociálním kontextu, ve kterém její vědecké výsledky vznikaly a vznikají. Jinak řečeno, historiografie jako humanitní věda je vždy závislá na společenském kontextu a do značné míry její rekonstrukce dějin reflektují dnešek. Neznamená to ale, že historie musí být přímočaře ideologicky poplatná politické moci, tak jak si to představují někteří politici nebo žurnalisté. Ti dnes v podstatě po historicích chtějí, aby se z nich stali současní Jiráskové. Ostatně ozvěny Jiráskova Temna jako určité narativní struktury se v dnešním výkladu nejnovějších dějin v rámci "vyrovnávání" objevují nápadně často.
V dnešních sporech o ÚSTR a "vyrovnávání s minulostí" jde na prvním místě o spor o samotnou podobu historické dimenze politického mýtu postkomunistické transformace, která se každým dnem ukazuje jako méně a méně úspěšná. O to víc se posilují snahy konsolidovat její ideologickou podobu, která vytváří bariéry k jejímu hodnocení a především k hledání alternativ. Vyrovnání s dějinami se dnes dostalo do konzervativní fáze ztělesněné různými "obranami" a potřebami "bránit". Ostatně "obrazy" z dějin vstupují do české politiky až nápadně často v různých podobách -- v případě církevních restitucí, v případě volebních kampaní (volby jako "zabraňování návratu komunismu", akcí Nikogda ně zabuděm), v případě různých asociací (jako Gottwald, jako komunisté, jako Hitler atp.) nebo v případě lustračního diskurzu. Český volič je až příliš často uváděn do situací, kdy má volit proti dějinám a jejich opakování. Mluvit o podobách "vyrovnávání s minulostí" se tak dnes stává otázkou toho, jestli se budeme jako společnost neustále dívat na dnešek pohledem do zpětného zrcátka a jestli budeme dál dějiny pojímat jako klacek, kterým se budeme bít navzájem přes hlavy namísto toho se z nich poučit bez toho, abychom se jich báli a stavěli naše životy kolem strachů a studů.
Díky nekvalifikované a zideologizované legislativě, kterou prosadila koalice ODS, KDU-ČSL a Zelených v letech 2006 až 2007, se právě Ústav pro studium totalitních režimu stal bitevním polem této malé české kulturní války. Je otázka jestli bude existovat politická vůle k tomu ústav odpolitizovat a jeho práci "scientifikovat", a tím ho přiblížit vědeckému standardu a otevřít světu. Jestli konečně zvítězí demokratická pluralita názorů, kulturní vedení diskuze a profesionalita nad snahami o jednoznačné a černobílé vidění dějin, jejich politizaci a ideologické využívání paměti pro konkrétní politické účely a dá se lidem prostor pro různé paměti a vzpomínky. Pro ty špatné, i dobré, pro ty trpké i pro ty hrdé.
Vyrovnat se s dějinami neznamená vlastně nic jiného než je zbavovat ideologického a mytologického hávu a snažit se je vidět a pochopit v jejich komplexnosti se všemi často překvapujícími protiklady, kontradikcemi a paradoxy, které jsou tak daleko od černé a bílé jako svět kolem nás.
Vytisknout8.6. 2015 / Amelie Horská
Tohle téma mi leží v hlavě dlouho, i když by vlastně dávno nemělo být aktuální. A přece. V průměru každé tři měsíce někde vyplave. Naposledy to sousoší v Bruselu. Jak jste si jistě všimli i vy, minulý režim a jeho dopady jsou kontinuálně jedním z nej...