Heptyl

20. 5. 2014 / Cyril Podolský

"A proč bych tady asi tak zatemňovala, když je všude vidět?" zlobila se hostinská a rozlévala první kolečko frťanů.

"Zatáhneme závěsy," zašumělo celou hospodou.

"Prosím!" připojil se nedočkavě Igor. Dneska si poprvé přinesl heptyla a potřeboval se s ním pochlubit.

A tak vzala paní Vitouchová násadu od koštěte, aby dobře dosáhla a zatáhla závěsy v oknech. Závěsy byly z tmavě červeného sametu a hospoda je získala z obecního kina. Když biograf před deseti lety zavírali, vzal si tam každý, co potřeboval a hospoda U Vitoucha potřebovala závěsy. Tak to bylo. A ty závěsy nepropustily do lokálu ani paprsek světla a dokázaly udělat takovou tmu, jaká tu byla naposledy v lednu.

"Ježiš, ten je krásnej! Ten se poved, to tě řeknu!" rozněžnil se Kudrnáč nad Vojtěchovým skleněným demižónkem s nádherně vyvedeným heptylem uvnitř. Byl tak povedený, že Igor úplně zapomněl, že mu pod stolem v tašce také jeden posedává: "hezoun..." šeptnul tiše a usnul.

Demižón se leskl ve světle svíčky a alespoň o dlaň převyšoval všechny ostatní sklenice na stole. "Jak s'ho tam, Vojto, dostal?"

"Jak by?" zapýřil se pyšně Vojtěch a posunul demižón k prostředku stolu, aby na něj všichni líp viděli.

Vojta Kosek byl starobní důchodce, sběratel a veliký milec piva. Takový milec, že si přízemí svého domku před několika lety přebudoval na soukromý hostinec. Tak soukromý, že i když na první pohled vypadal jako každá jiná hospoda, byl v něm jenom jeden jediný stůl pro hosty a za ním jedna jediná židle. A na té sedával Vojtěch. Byl tak sám sobě hostem, ve své vlastní hospodě, v přízemí. Sám se obsluhoval a sám tam popíjel.

Obývací pokoj, ložnici a koupelnu přestěhoval do patra, kde žil v lásce se svojí ženou Marií. A že to byla láska, která našla v Mařence velikou trpělivost, co jí dovolovala bez trápení se smířit se všemi libůstkami vlastního muže! A těch, jaro od jara, stále přibývalo. Zaplňovaly už polovinu zahrady, sklep, přízemí i půdu. Sbírky krabiček od sirek, samohybné hračky, modely lodí, malá železnice, ... Zbývalo jen to jediné společné patro.

"No jo. Jak jsi ho tím ouzkým hrdýlkem procpal, že jo?" zajímal se Pavel Novotný.

"Jak asi, že?" dráždil je Kosek, "hádejte jak?"

"Já teda bych řek... ," zapřemýšlel Macoun, "že je to jako s těma loděma v láhvi, ne?"

"S jakýma loděma?" zvedl hlavu Igor. Už by se zdálo, že dnešek zase celý prospí, ale tohle si ujít nenechal.

"No jo, s jakýma loděma, pane Macoun?" naklonila se k demižónu Táňa. "Co má tohle společnýho s loděma?"

"Učitel má pravdu," přerušil je Vojtěch. "Skládal jsem ho podobně, jako se skládají lodě v láhvi. Kousek po kousku jsem ho tam strkal dlouhou pinzetou a uvnitř slepoval. Bál jsem se, že mi tam potom neožije, že? Ale koukněte, jak sebou mrská!"

"Mrská," přidal se Josef Hejzlar, "a jak ho teď dostaneš ven?"

"Nepůjčila byste mi vařečku?" zatahal Macoun hospodskou za rukáv.

"To jo, pučila, pane učitel. A na co jí chcete?" Než ale Macoun stačil odpovědět, hned se zase stočila k Vojtěchovi: "Tak co, Vojto? Jak to teď dostaneš tím hrdýlkem ven, co?" a vyrazila ostrým krokem k výčepu.

Všichni zvědavě pokukovali po Vojtěchovi. Copak dovnitř to jistě kousek po kousku šlo, i když to muselo vzít spoustu času a trpělivosti. Jak ale takového heptyla dostat z demižonu? Přece ho Vojtěch nebude zase rozebírat, vždyť by to heptyla mohlo stát život?

"Určitě by ho to život stálo, kdyby se měl rozkládat na součástky", rozmýšleli.

"Ven?" sklopil oči Kosek. "Na to jsem vůbec nemyslel..."

"A to je vono! Vždyť ty to, Vojto, nikdy nedomejšlíš!" dorazila od pípy ke stolu hostinská, rozestavěla první frťánky a položila před Macouna vařečku. "Jenom řekni, Pavlíku, co jste to tenkrát u něj našli ve sklepě?"

"Co jste tam našli?" vykulil zvědavě oči Macoun.

"Já nevím, paní Vitouchová, jestli bych měl... Vojto...?" třel si Pavel prstem špičku nosu.

"Jenom jim to řekni! Jsme tady mezi svejma, ne?" zvýšila hlas Vitouchová. "Kdo si dá další?" zvedla tác ze stolu. Než se s ním ale stihla otočit k výčepu, ozvalo se tak hlasité pískání, že tác hned zase pustila z ruky. Jeden po druhém si štamgasti zacpávali uši. Hvízdání neustávalo.

"Nemáte tady zapnutej ňákej alarm?" křičel Kudrnáč na hostinskou, "nebo vám takhle píská konvice? Nevaří se vám voda? To je přece rachot!"

"Žádná konvice takhle nepíská, hňupe!" křičela zase hospodská na Kudrnáče, "a co bych tady asi dělala s álarmem? K čemu by tady asi byl? Aby mi hlídal pívo, jo?"

"Tak co je to za rámus, že?" křičel i Kosek. Pak se ale zarazil: "Panebože, ...necháš ho na pokoji!" obrátil se k Macounovi. Macoun šťoural držátkem vařečky v demižonu a snažil se vydloubat Vojtěchova heptyla ven. Ten zoufale poskakoval po dně, uhýbal vařečce, jak se dalo a vztekle přitom pískal.

"Tak necháš ho!" zařval z plných plic Kosek a přitáhl demižon k sobě.

"Co?" otočil se k němu Macoun. "Já vás vůbec neslyším. Zalehlo mi z toho pískání úplně v uších. To já při těchhle vysokých frekvencích vždycky tak mívám", a vytáhl konec vařečky z demižonu. Heptyl se uklidnil, uložil se na skleněném dně a vyčerpáním usnul. "To byl rambajs!" šťoural se Macoun prstem v uchu. "Skoro jako nějakej alarm, nebo varná konvice, že jo?"

"Tak co teda?" chytla Pavla za ruku Táňa.

"No co, no... Prostě mladej Doležal, Vojtův soused, na něj podal oznámení, že jako týrá zvířata, u sebe ve sklepě. Ale znáte mladýho Doležala, to není táta. Táta to byl frajer, no taky hasič, že jo. A jakej hasič! Všichni ho znali. A mladýmu Doležalovi tady Vojta ňák leží v žaludku nebo co, tak se hned o všechno stará..."

"A co? Co tam bylo, v tom sklepě?" protřel si čelo Igor.

"Takže jsme tam jeli a paní Kosková nás pustila do sklepa. No a tam seděl tady Vojta na schodech a cupoval tam rohlíky na kousky a házel je dolů. Celej ten sklep měl napuštěnej vodou, a že má velkej sklep, vždyť je to taky barák! A na tý vodě v tom sklepě, mu na hladině plavaly labutě. A ty on tam těma rohlíkama krmil." Pavel opatrně šťouchl Vojtěcha nohou pod stolem, aby se nezlobil.

"A co jste s tím dělali?" nedal se Macoun.

"To je přece jedno. Vojta měl ty labutě z vrchu perfektně osvícený zářivkama, jako ve dne. Taky je asi dobře krmil, protože vypadaly úplně spokojeně a tak jako klidně. Ale to víš, i tak by se to dalo brát jako týrání, no," šťouchnul ještě jednou na omluvu Vojtěcha, ten se ale zlobil jenom na oko. Dělalo mu dobře od vnitřností, když se o jeho vášních takhle mluvilo a diskutovalo.

"Naštěstí," pokračoval Pavel, "naštěstí se jim hned víkend na to v kuchyni odloupaly dlaždičky ze zdi, jak do ní mezi tím nasákla z toho sklepa voda. A tak musel, tady Vojta, viď? ten sklep, tak jako tak, vypustit, že jo?"

"A na půdě má celý skladiště harampádí, i když by tam mohli klidně mít další byt. A chová tam netopýra v kleci!" rozčílila se znovu hospodská. "Lidem to u baráků lítá kolem hlavy, že nevědí co s tím dělat, ale tady Vojta si je eště pěstuje na půdě!" a zatahala Vojtěcha zlehka vzadu za vlasy.

"Co se týká toho netopýra, toho chovám jednoho. V kleci proto, že je to netopýr australský a ten nelítá, ale jenom šplhá. Živí se nahnilýma jablkama, ničím jiným. Dovedete si představit, co je s tím práce, že?" čepýřil se Kosek samou pýchou. "A to harampádí? Květuško, ty víš, že to jsou moje sbírky. Od koho asi máš támhlety hodiny?" ukázal Vojtěch na zeď za výčepem. "Od koho je to paroží nade dveřma?"

"To je, teda, z vaší sbírky?" přisunul si Macoun blíž židli.

"To si piš! A né z jedný. Ze všech možných sbírek."

"Já myslel, že ty parohy tady visely vždycky," ušklíbl se Macoun, "ale jsou hezký, to nemůžu říct."

"To je sedumnácterák, to je trofej stará víc než sto let. Takoví už se tady nepasou," naklonil se Kosek přes stůl a plácl Macouna po rameni. "To víš, to já mám takovejch doma daleko víc, že? A dalece zajímavějších. A mám je všechny na fotkách," a bouchnul ho přátelsky pěstí do žeber, až Macoun chrchlavě zakašlal.

"Já mám ty žebra naražený, víte?" vysvětloval Macoun. "A co ty hodiny, to taky sbíráte?"

"Hodiny taky. Ale takovejch já mám doma daleko víc. A taky dalece zajímavějších, že? Od každýho našeho prezidenta mám jedny. To bys koukal!" chlubil se Kosek nadšeně a praštil Macouna ještě do břicha. "Všecky je mám na fotkách, mám pro ně skočit?"

"Josefe, koukej vrátit ten půlák!" přerušila Vojtěchovo naparování paní Vitouchová. Josef Hejzlar platil u pípy a pod svetrem si nesl prázdný půllitr. Neochotně ho vytáhl ven. "To je můj," zkusil to alespoň.

"To určitě, tvůj! Ty si tak nosíš do hospody svoje sklo!" vytrhla mu půllitr z ruky.

"A kde máš heptyla, Pepíku?" všiml si Macoun.

"Proč heptyla?" usrknul si Kudrnáč z frťánka.

"Přece, jestli Josefův heptyl krade, tak by Josef neměl. Tak to přece heptyl dělá, že je bere sám na sebe, tyhle věci. Tak, kde ho má?"

"Kde máš heptyla, Josefe?" zavolal Kudrnáč od stolu.

"Co je ti do toho? ...A tu sklenici si nechej, i když je moje, Květuš! Já už jako musím," ohradil se Hejzlar podrážděně, zapnul si košili až ke krku a vyrazil domů.

"Co mu je?" na to Kudrnáč.

"Co by mu bylo? Josef už žádnýho heptyla nemá, tak zase krade," naklonila se přes stůl Táňa.

"Pošel mu, že?" zajímalo Koska.

"Ale nepošel mu. Josef ho prodal Charvátovi, za dvě stovky," pokračovala Táňa, "ale tomu prej hned na to chcípnul. Tak potom ty dvě stovky chtěl Charvát po Josefovi zase zpátky. A Josef mu je nevrátil. Dokonce panu Charvátovi řek, že mu k tomu všemu navíc v hospodě rozbije hubu. A fakt je, že Charvát dneska nepřišel."

"Za to pro tebe si přišli, Táňo!" zasmál se Kudrnáč. Ve dveřích lokálu stál Luboš, Tánin syn. Čas od času, když se odněkud vracel autem později domů, stavil se U Vitoucha, jestli máma nepotřebuje odvézt.

"Už běžim, Lubošku!" křikla Táňa a vstala od stolu.

"Jenom, jestli se ti chce, mami!" mávnul rukou Luboš a objednal dvoje Sparty.

"A máme doma něco dobrýho, Lubo?"

"Vzal jsem kartónek červenýho kuvé," řekl a podal jí kabátek.

"Tak to já jdu, pánové! Mějte se hezky! Květa už bude stejně zavírat, viď Květuško?" a chytila Luboše za rameno a tlačila ho ven z hospody. Vojta Kosek se mezitím marně pokoušel vyklepat heptyla úzkým hrdlem demižónu na svobodu. Bude to ještě muset nějak vymyslet!

"Dopíjejte, zavíráme!" přispěchala jí v odpověď hospodská.

"To je ale fakt, paní Vitouchová, jaktože tady dneska nebyl ten pojišťovák, ten Charvát?" oblékal si svetr Macoun a chystal se platit.

"Charvát není žádnej pojišťovák," vracela pomalu drobné paní Vitouchová,

"... a dopněte si ten svetřík, pane učitel! květen neni červenec a víte, jak na tom jste! Bude tam fukar."

A tak paní Vitouchová roztáhla závěsy do tmy. Venku příjemně chladil noční větřík a Macoun přemýšlel cestou nad tím, kdo vlastně Jiří Charvát je, když ne pojišťovák.

Vojtěch Kosek myslel zase na to, jak vytáhnout heptyla z demižónu. Igor si pořád dokola opakoval, že příště už musí všem svého heptyla ukázat. Táňa se těšila na červené kuvé. Pavel Novotný se těšil, že přijede do Hluchyně na prázdniny Andrejka. Kudrnáč a všichni ostatní štamgasti se na ni taky moc těšili.

Hlavně se už ale všichni těšili do postele. Kromě Josefa Hejzlara, který tou dobou dávno spal.

A když pak doma zhasli žárovky, zableskl se v jejich posledním paprsku odraz heptylích sklenic.

Vytisknout