Co s tím naším státem?

10. 1. 2014 / Josef Mrázek, Zdena Radičová, Štěpán Forgáč

Špatné zákony -- špatný stát

Stát je zřízení, které má umožňovat, aby věci společného zájmu obyvatel určitého územnního celku byly účelně obstarávány. Podle základního zákona, ústavy, občané státu smějí obvykle dělat to, co zákony daného státu nezakazují a jeho orgány (státní správa) smějí dělat jen to, co zákony dovolují. Kromě zákonů, které přijal Parlament, jsou závazné i mezinárodní zákony, které byly ratifikovány a normy, kterými jsme vázáni jako členové EU. Zvážíme-li tyto meze, nezbývá než hledat příčinu špatného fungování státu především ve špatné kvalitě našich národních zákonů, případně v deformovaném výkladu a nedodržování právního rámce, který zákony tvoří.

Mezinárodní zákony nemůžeme měnit a ani by to s ohledem na jejich všeobecně uznávanou autoritu nebylo žádoucí, prospělo by, a mělo by být samozřejmostí, že se k nim musí důsledně přihlížet při formulaci národních zákonů. S normami EU se také nedá moc hýbat, nejvýše žádat o výjimku. Obraz České republiky by se ale dal zlepšit dobrou legislativní prací a řádným dohledem na státní správu ze strany Parlamentu. Ten stanovuje pravidla, kterými se má státní správa řídit a také nezbytná nezávislost soudů je dána zákonem a nemusí mít podobu úplné zvůle a nezávislosti na logice a zdravém rozumu a není třeba trpět, aby nezávislá státní zastupitelství odkládala trestní oznámení bez věcného zdůvodnění.

Špatný parlament -- špatné zákony

Připustíme-li, že Parlament může, a v naší situaci musí, zlepšit svou práci a tím i obsahovou a formální kvalitu zákonů, je tu otázka, kde tak dobrý Parlament vzít. Podle Ústavy ČR je Parlament místem, kde volně soutěží politické strany. To platí po celou dobu trvání Republiky a výsledkem je postupný pád ke dnu. Parlament během vlády pravicové koalice již nijak nehájil zájmy občanů, což také dokládá, například, naprosté ignorování všech podání Ochránce lidských práv. Je třeba nalézt způsob, jak to napravit.

Představa, že politická strana zastupuje určitou složku společnosti nebo názor, jak řešit věci společného zájmu, a přichází s tím do Sněmovny, aby se zde hledalo optimální řešení, možná kdysi měla své opodstatnění. Dodnes s něčím takovým počítá Ústava, ale samy strany se netají tím, že jim jde hlavně, ne-li jen, o co největší podíl na moci. Aby tento podíl měly zaručen koaliční smlouvou, jsou ochotny dát si zakázat i ty body svého programu, pomocí kterých získaly ve volbách podstatnou část svých hlasů. Na kvalitu rozhodování ve Sněmovně to má zničující účinky. Strany zastupující, i když neoficiálně, svět velkých peněz, obsah koaliční smlouvy moc neomezuje, nejdou do Sněmovny prosazovat občanům prospěšná rozhodnutí, ale znemožnit je. Strany proklamující zastupování občanů, například ČSSD, by se neměly dát svázat koaliční smlouvou, navíc zbytečně ( ANO i Úsvit nabídly toleranci menšinové vlády), ale vidina po staru smluvně zajištěného předsednictví byla silnější, než veřejný zájem. I zde se ujalo charakteristické stranické chování a chyběla soudnost. Přistoupit přitom na vydírání malou stranou doplňující koalici jen kvůli získání většiny je určitě chybou. Vyřadí se tím z jednání i takové návrhy, které by skoro jistě získaly napříč stranami většinovou podporu a tedy odpovídajícím způsobem prezentovaly přání voličů.

Špatný způsob voleb -- špatní poslanci

Není vyloučeno, že získá-li někdo v rámci našeho stranického systému moc, mohl by ji použít ve prospěch občanů. Historie České republiky ale ukazuje, že pokud se někdo s takovým záměrem vůbec vyskytl, vždy s konání dobra sešlo. To, co jsme zažili, byly případy vítězů, které motivovalo uspokojení z pocitu moci a pochvaly ze zahraničí, což nevylučuje uspokojení ze získaných "sponzorských" darů, které jsou spolu s nefinančním plněním hlavní motivací ve většině zbývajících případů. Pro stát je tragické, že kvůli ziskům jednotlivců i celých stran dochází v tomto procesu k nesrovnatelně větším ztrátám způsobeným špatnými rozhodnutími, která byla nekalou cestou zakoupena. Potom zde byly případy, kdy dominující příčinou neúspěchu byla hloupost, lze-li tak označit nekompetenci stranami "politicky" vybíraných reprezentantů.

Ve všech těchto případech je nesprávné jednání Sněmovny umožněno tím, že strany mají možnost prosadit si zvolení poslanců, ochotných odhlasovat, co stranické vedení požaduje. Členové vlády a státní úředníci, vybíraní podle politického klíče a podle své poslušnosti převážně bez ohledu na odbornou stránku věci a zájem občanů, potom nesprávná rozhodnutí realizují.

Dobrý volební zákon -- dobrá práce Sněmovny

Při hledání cesty, jak odstranit problémy zažitého stranického systému, musíme počítat se setrvačností myšlení. Naštěstí nejradikálnější požadavek, politické strany prostě zrušit, nemusíme řešit, protože stačí přizpůsobit jejich chování potřebám občanů pomocí nového volebního zákona, jak je to vysvětleno v článku "Změny chování a podstaty politických stran...".

Podstatou návrhu je:

1. Zvětšení počtu obvodů voleb do Sněmovny na 27 zhruba stejně velkých, aby voliči mohli ještě před volbami lépe poznat kandidáty.

2. Předpokládáme nejvýše 14 kandidátů na kandidátce každé volební strany a volilo by se 7 poslanců v každém obvodu.

3. Volič by označil nejvýše 7 jmen a vybíral by je z celé nabídky napříč všemi kandidátkami a nezáleželo by na pořadí.

4. Způsob vyhodnocování a další podrobnosti jsou v citovaném článku.

Soubor takto zvolených poslanců by daleko více odpovídal vůli a představám voličů. Volební strana by jejich výběr nemohla ovlivnit pořadím na kandidátce a musela by se snažit nabídnout kandidáty, kteří se jeví jako kvalitní s hlediska voličů a které voliči měli příležitost poznat. Poslanci by nebyli vázáni poslušností ke straně a posílila by se jejich svázanost s voliči, ve výhledu by byla i jejich odvolatelnost. Tento kompromisní systém spojuje výhody poměrových i většinových systémů a je schopen donutit politické strany, aby se vrátily k původní politické práci a přestaly oddělovat poslance od voličů. Je to krok, který ocení i stoupenci přímé demokracie. Skončilo by kupování hlasů a celých poslanců a obchodování s mocí.

Získejme většinu pro spravedlivá řešení

Občanům chybí pravdivé informace a poctivá osvěta. Když se to zlepší, budou voliči umět nový zákon využít ku svému prospěchu. Při vybírání koho volit, se stále ještě používá matoucích krycích označení "pravice" a "levice". Přitom obsah toho, co se takto označuje, prodělal vývoj. Základní lidská práva založená na nezbytné míře solidarity a respektování rovnosti občanů jsou často zpochybňována a jejich zastávání je pojímáno jako nemístně levicový postoj. Dříve dominantní znak pravicovosti - spoléhání na sebe a úsilí o stupňování zisku -- se ještě trochu používá, ale do popředí se dostalo drzé označování bezdůvodných zisků a přímo zlodějských příjmů jako odměny a když se k nim má přihlédnout v sociálním systému, tak se mluví o zásluhovosti. To posunulo u rostoucího počtu občanů termín "pravicový" do záporných poloh. Naproti tomu je požadavek většího zdanění zisků ze spekulací označován příslušnými plátci za levicový. Mnohá řešení, která se dají označit jako spravedlivá, budou jimi postižení odsuzovat jako příliš levicová, a je zapotřebí věcnými jednáními ukázat, co je nutné.

Z čeho vycházet, abychom se nevraceli

Pohlédneme-li na situaci ve Sněmovně, je neradostná, ale celkem srozumitelná. Začneme opozicí. Útok na ODS stylem více připomínal zbavení se Ratha, než akt spravedlnosti, a přinesl kromě strašlivého obrazu Nejvyššího soudu jen neúplné výsledky. Ale Kalouskovi to vyšlo, moc málo lidí si položilo otázku, kdo to potřeboval dát do pohybu tak, aby on vyvázl. A tak není ve Sněmovně zbytek staré koalice tak malý, jak si zasloužila. Potom je tu KSČM o které soudíme, že dnes již není odmítána kvůli minulosti, ale pro svou nevhodnost být partnerem při okrádání obyvatelstva. Zbývá Úsvit, který se projevuje rozumnými nabídkami a jestli obsahuje část bývalých VV, tak to je ta lepší část. Potom již přichází místo spolupracujících stran nová, bohužel, koalice. Lidovci přispěli ke mnohým špatným rozhodnutím v minulosti a chystají se v tom pokračovat. Svého nejlepšího poslance Hovorku jako poctivého ministra zdravotnictví neprosazují. Vzít je jako oporu místo Úsvitu, je jako spadnout pod kolo. ANO přichází s pozoruhodně dobrými a neideologickými návrhy a zbytečně to kazí řečmi o zabránění levicové vládě. Právě otázka nutnosti progresivního zdanění je příležitostí pro věcnou debatu a ta by neměla být zablokována koaliční smlouvou. Potvrzuje se, že obsazování vrcholných míst ve státní správě politiky, zvláště, když svou neschopnost již ukázali v minulosti, není šťastné. Navržená vláda obsahuje kromě ministrů, kteří mohou povznést svůj rezort, také postavy s problematickými vazbami . Pokud prezident naznačuje právě tohle, je mu to ke cti.

Pracovní program občanského politického hnutí, které chce sloužit

O prosazení nového volebního zákona a tím i nového způsobu politiky je možné se pokusit těmito způsoby:

1. Přesvědčit občany o výhodách tohoto řešení a navrhnout jim, aby nevolili toho, kdo odmítá nový způsob voleb. Tím dosáhnout přijetí nového zákona již před volbami, nebo aspoň příznivější složení Sněmovny po volbách.

2. Prosadit zákon o referendu a vymáhat po jeho přijetí nový volební zákon referendem.

v 3. Dát občanům možnost, aby ve volbách mohli i bez nového zákona sami sestavovat kandidátky postupem, který navrhuje občanské politické hnutí SPOJENÍ.

4. Doporučit kandidátům senátních voleb, aby podporu nového volebního zákona zahrnuli do své kampaně.

Pro cestu k novému způsobu politiky je třeba získat podporu aktivistů a iniciativ, které jsou mimo parlament, nových parlamentních hnutí jako ANO a Úsvit a vytvořit občanské politické hnutí popsané na stránkách www.spojeni.org., které by mohlo zprostředkovat vstup do Sněmovny novým lidem a způsobit kvalitativní změnu práce Sněmovny.

Vytisknout