Autoritáři všech zemí, spojte se, aneb Orientalistické iluze válečného štváče

10. 1. 2014 / Karel Dolejší

Rozlišování mezi kulturou viny a kulturou studu, nebo v jiné terminologii kulturami, které charakterizuje převažující internální nebo externální lokus kontroly, patří mj. do sféry mezikulturní psychologie, kde je tato terminologie podrobována také soustavnému empirickému testování. Psát tedy, že držet zmíněné rozlišení znamená jakési nekritické čtení Ruth Benedictové, by podle mne představovalo výzvu vylévat s vaničkou dítě mnoha autory sesbíraných vědeckých poznatků. Za problém nepokládám tvrzení, že v asijských kulturách vesměs opravdu neexistuje západní instance individuálního svědomí, ale spíše skutečnost, že v samotných západních společnostech se s postupnou záměnou reálné individuální osobnosti aktuální konstelací prchavých sociálních identifikací a také s "postmoderní" tyranií konsensuální teorie pravdy fakticky přestáváme od asijských kultur významně odlišovat.

Za další, rozumím tomu, proč lidé, kteří odmítají autoritářské struktury, často projevují odpor k armádě, jež je - aspoň jak ji v našem kulturním a geografickém prostoru poznalo několik posledních generací - takřka dokonalým ztělesněním hierarchické instituce s autoritářským způsobem řízení.

Potíž pak nastává vždy tam, kdy se svobodná společnost musí bránit před vnější hrozbou a vojenská hierarchie nezbytná, jestliže čelíme právě takovému problému, infikuje politickou sféru.

Domnívám se však, že je zde přece jen třeba vidět problém poněkud přesněji.

Jednak není vždy nutně úplně pravda, že armáda znamená potlačení individua ve prospěch slepé poslušnosti rozkazům. Už v I. světové válce Německo přešlo k řízení jednotek pomocí rámcových operačních instrukcí namísto podrobných rozkazů typických ještě mnoho dekád poté pro armády, kterými jako šikanovaní branci prošli naši předkové za "socialismu". Situace si ale už v polovině I. světové války vyžádala, aby nižším velitelům a později i poddůstojníkům byla přiznána značná míra autonomie. Armáda je tím centralističtější a autoritářštější, čím méně dokáže plnit svou funkci.

V druhé řadě je třeba říci, že "slavní velitelé" často uplatňovali riskantním způsobem vlastní úsudek právě proti výslovným příkazům "autorit". To se týkalo v jisté míře Žukova příležitostně riskujícího konflikty se Stalinem, Mansteina oponujícího někdy Hitlerovi, či kubánského generála Arnalda Ochoy, kterému ve skutečnosti náleží zásluha za nerozhodný výsledek poslední války mezi jihoafrickým rasistickým režimem/hnutím UNITA a Kubou/Angolou. Armáda založená na slepé poslušnosti, v níž neexistuje prostor pro individuální úsudek a osobní kvalifikované rozhodnutí, bojovala opravdu dobře naposledy v 19. století. Ve vojenských profesích jako třeba stíhací pilot je dokonce zcela vyloučeno, aby se jednotlivec spoléhal na příkazy shora či pozemní kontrolu. Dnešním prototypem tupě autoritářské organizace není rozhodně armáda, ale daleko spíše politická organizace spoléhající na byrokratický aparát a rutinu, v níž řadoví členové hrají roli užitečných idiotů téměř bez reálného vlivu.

Bylo by skvělé nemuset otázky obrany vůbec řešit a neriskovat tak nákazu veřejného prostoru fenoménem zbožštěného vojevůdce. Toto riziko je ale podle mne zrovna v České republice naprosto minimální. V moderních dějinách s ojedinělou výjimkou stařičkého senilnějícího Ludvíka Svobody ve funkci prezidenta nenajdeme žádný případ politicky vlivného vojáka. Daleko větším problémem jsou u nás nekritizovatelné rádobyspasitelské postavy úplně jiného ražení.

A otázky obrany bohužel nejsou antikvovány. Od té doby, co se ruský prezident Vladimir Putin osobně pochlubil, že jeho administrativa zahájila přípravy k válce proti Gruzii již na přelomu let 2006-2007 a Ruská federace jako "neutrální" strana teoreticky se statutem mírového pozorovatele dávno před osudným srpnem 2008 cvičila a vyzbrojovala jihoosetinské separatisty, můžou mír v Evropě do budoucna pokládat za jistý pouze bláhovci upřednostňující vlastní intelektuální pohodlí poklesle postmoderního dekonstruktora před potřebou poctivě a do hloubky revidovat předpoklady, které neobstály v konfrontaci s tvrdými fakty.

Vytisknout