Mohli bychom klidně i bohatnout

8. 1. 2014 / Přemysl Janýr

Na obr. 1 jsem z něho vynesl HDP na obyvatele Rakouska, Německa, Švýcarska, souhrnu dvanácti západoevropských zemí (E12), ČxyR a Slovenska a pro srovnání také Číny od roku 1915 do roku 2010. Na první pohled lze rozpoznat dva trendy. Prvním je vývoj Rakouska, Německa či celkově E12, nejpozději od konce války průběžně dohánějících náskok v roce 1915 nejbohatší země světa Švýcarska. Druhým je vývoj ČxyR, začínající v roce 1920 ve stejné kategorii, od krize 30. let však za jejím vývojem průběžně zaostávající, v roce 2010 již bližší Číně, než západoevropskému průměru. Nejzřetelněji je rozdíl vidět ve srovnání dvojčat ČxyR a Rakouska (přičemž bez Slovenska a Podkarpatské Rusi by české země v roce 1920 pravděpodobně stály před ním).

Na grafu lze sledovat dějinné peripetie minulého století. Rozpad Rakousko-Uherska byl zejména pro ČSR, ale i pro Rakousko hospodářským propadem -- průběh od konce monarchie v roce 1918 k počátečním hodnotám obou nových států, které tvořily její hospodářsky nejrozvinutější část, je strmým pádem.

Hospodářská krize 30. let trvá v ČSR až do roku 1935, mezitím již v Německu probíhá prudký a dlouhý hospodářský vzestup až téměř do konce války, následovaný v jejím závěru prudkým propadem hluboko pod úroveň roku 1915. Za Rakousko od roku 1938 do 1945, kdy bylo součástí Německa data chybí, ale z propadu mezi počátkem a koncem tohoto období lze soudit na obdobný průběh. Také pro ČSR chybí pro období 1938 až 1947 údaje. Na rozdíl od Německa a Rakouska jsme však na tom byli v roce 1948 hospodářsky lépe, než v roce 1937. Víme-li navíc, že již léta 1945-1947 byla v ČSR obdobím hospodářského poklesu, musíme konstatovat, že v průběhu války bohatla.

Zločinné komunistické období je v ČxyR s výjimkou zakolísání počátkem 60. let obdobím trvalého hospodářského růstu, ovšem znatelně zaostávajícího za růstem západní Evropy a průběžně se od ní vzdalujícího. Největší hospodářskou katastrofou od vzniku ČxyR, horší než krize 30. let i roku 2008, je léčba Klausem počátkem 90. let. Potrvá více, než jedno decénium, než ČR a SR opět dosáhnou hospodářské úrovně z konce socialismu a západní Evropa se mezitím ještě vzdálí. Až s novým tisíciletím zaznamenají obě země významnější růst a Slovensko počáteční český náskok rychle dohání. Madison Project končí rokem 2010, v následujících letech ČR opět stagnuje, zatímco Slovensko i Evropa sice skrovně, ale rostou.

Převedeme-li stejná čísla na poměr k průměru E12, dostaneme průběh na obr. 2, který celoevropské peripetie vyrovnává. Oba trendy jsou v něm ještě zřetelnější. Ze 70% HDP průměru EU12 v roce 1949 se v průběhu 10 let hospodářského zázraku Německo a v průběhu 40 let i Rakousko vyšplhají na jeho úroveň. Ve stejné periodě ČxyR ze 71% průběžně klesá až pod 50% počínaje Klausovým nástupem v roce 1990. V roce 2010 jsou ČR i Slovensko na stejných 60% západoevropského průměru, jako byla ČSFR počátkem 70. let, dodejme snad, že tenkrát ještě s rozdílem mezi českými zeměmi a Slovenskem. Naopak je Čína v roce 2010 na stejných 37% průměru EU12, jako Slovensko v roce 1993.

Považujeme-li tedy (ještě) západoevropský průměr na měřítko i pro nás, můžeme konstatovat, že v historii české samostatnosti existovala pouze tři souvislejší období, kdy jsme se k němu přibližovali: dvacátá léta, období kolem druhé světové války a první desetiletí 21. století. Po zbytek času jsme se od něho spíše vzdalovali, takže po 90 letech jsme opět tam, kde jsme byli na začátku v roce 1920. Fakticky ovšem Slovensko značně výš a české země níž.

Je tedy vlastně všechno v pořádku, anebo je to katastrofa? Podle údajů Madison Projectu byla v roce 1920 ČSR ve výši HDP na hlavu na 19. místě na světě, v roce 2010 je ČR na 31. a Slovensko na 33. místě. Ovšem i Švýcarsko pokleslo za sto let z 1. pozice na 7., předběhly ho Honkong, USA, Singapur, Norsko, Austrálie a Švédsko. Také Německo pokleslo z 13. na 20. místo, Argentina dokonce z 10. na 41.

Jenomže přiměřenou referenční hodnotou pro ČR je naše dvojče Rakousko. Společné dějiny, obdobná sociální i ekonomická struktura, bezmála identická kultura, podobná výchozí pozice. Válkou ekonomicky rozvrácené, ČSR posílená. Do tří let můžeme Rakousko dohonit, zněl populární výrok reformních ekonomů 60. let a pohledem na data zjistíme, že musel pocházet opravdu z jejich počátků. Rakousko se ze 17. místa v roce 1920 vyšplhalo do roku 2010 na 10. I Slovensko si od roku 1993 růstem 106% zlepšilo svou pozici o jedenáct příček, ve stejné době postoupila ČR s růstem 68% jen o pět.

Hovořit o českém vývoji jako o katastrofálním by tedy jistě bylo přehnané. Ale něco tu také zjevně není v pořádku. Většina (nejen) ekonomů by nám samozřejmě vysvětlila, že problém spočívá ve čtyřicetiletém období komunismu. A skutečně čísla ukazují, že to byla rozhodující perioda dlouhodobého zaostávání a že někdy od roku 1995 konečně začíná postupný návrat směrem k západoevropské úrovni. Nicméně má toto vysvětlení řadu háčků.

Především již ona opěvovaná první republika končí v roce 1938 na stejné 60% úrovni oproti E12, na které dvacet let předtím začínala, neboli hluboko pod 77% předchozí monarchie. Jinak řečeno, hned náš první projekt samostatného československého státu se ukázal jako ekonomický propad, který plynule přerostl v politickou katastrofu. Žádní komunisté v tom prsty neměli.

Za druhé je vymezení poválečného zaostávání únorovým pučem 1948 účelovou lží. O přechodu na socialistický režim počínaje znárodněním a konče Státní plánovací komisí nerozhodli komunisté, ale Stalinovi je osobně a z vlastní iniciativy přislíbil Edvard Beneš v prosinci 1943 v Moskvě, poté ho převzal moskevský vládní program z března a Košická vláda z dubna 1945 a konečně i první poválečná vláda z července 1946. Ve všeobecném konsensu včetně národních socialistů a lidovců a konec konců i celého národa. Poúnorová komunistická vláda k němu mimo znárodnění drobných podniků již nic podstatného nepřidala. Komunistické období není pohroma seslaná na nás shůry, ale náš vlastní produkt stejně jako ty ostatní.

Hospodářský pokles také nezačíná rokem 1948, ale okamžitě s koncem války, kdy Madison Projectu chybí čísla a grafům jedna krizová vlnka. Příčinami byly vyhnání třetiny obyvatelstva a pokles efektivnosti zemědělství i znárodněných, státní byrokracií zatížených podniků. První tři roky komunistického režimu jsou naopak obdobím dosud nejrazantnějšího přibližování se Západu. 71% úrovně E12 v roce 1950 ČxyR nikdy předtím ani později již nedosáhla.

Za třetí přechází vysvětlení komunistickou totalitou fakt, že k největšímu hospodářskému propadu v historii samostatnosti došlo až po ní s nástupem kapitalismu. Václav Klaus by to nepochybně vysvětlil jako nevyhnutelné náklady tržní transformace a uvedl obdobná, ba dramatičtější čísla z dalších postižených zemí. Architekti transformace ovšem museli předem vědět a v jejím průběhu si ověřit, že kradení nemá s tržní ekonomikou nic společného, ale že jí naopak způsobuje nevratné ztráty. Přesto celou transformaci jako jednu velkou krádež koncipovali a provedli. Jejich argumentům o nevyhnutelných nákladech se zdola široce vysmívá čínská křivka.

A konečně nám vysvětlení komunismem neříká nic o tom, proč Slovensko hospodářsky prosperuje zřetelně lépe, než ČR a v dohledné době nás ekonomicky předhoní.

Nechceme-li tedy hledat důvody našich neúspěchů v osudu, božím trestu, spiknutí či snížené inteligenci, zbývají jako vysvětlení pouze naše vlastní kulturní vzorce. Neboli představy o fungování ekonomiky a společnosti, které jsme přijali od rodičů a které předáváme dál dětem. Zjevně s nimi něco není v pořádku, protože ať podle nich začneme cokoli, demokracii, socialismus anebo kapitalismus, v lepším případě stagnujeme a v horším se propadáme stále hlouběji. A že nejde jen o hrubý domácí produkt nemusím zdůrazňovat. Pokud bychom někdy chtěli bohatnout, anebo se alespoň západoevropské úrovni přibližovat, nezbývá nám, než své představy a návyky velmi kriticky přehodnotit.

Ne, není to zadání pro absolventy VŠE, ti jsou na tom stejně jako všichni ostatní. Je to téma pro širokou diskusi. Mohu k ní přispět pouze pár tezemi na základě srovnání několika klíčových okamžiků, které následující období směrodatně předurčily.

Sotva lze dnes odhadnout, jak moc kritický byl postoj Čechů vůči rakouskouherské monarchii. Nepochybně byl, ale její rozbití, státní samostatnost či republikánské zřízení namísto monarchistického byly až do posledních válečných let a měsíců programem pouze tří mužů v exilu, kteří se za tím účelem spojili s nepřátelskými mocnostmi. Po porážce monarchie potřebovala nová elita přesvědčivou legitimaci. Pozice na straně vítězů, protihabsburská hysterie, legenda národa utlačovaného cizáckým panstvem a pověřeného historickým demokratickým posláním tvořily její emocionální náplň. Tu ale bylo třeba podpořit hmatatelnějšími argumenty. K odčinění Bílé hory si nová elita vypomohla ověřenou pobělohorskou metodou: přerozdělením majetků té dosavadní. Po třech stoletích majetkové kontinuity dochází k nové monstrózní vlně vyvlastňování (přednostně německých) majetků šlechty, církví a velkostatkářů a jejich přidělování (přednostně českým) bezzemkům. Ekonomické důsledky rozbití monarchie, ztráty trhů i pozemkové reformy byly předvídatelné. Pro novou elitu však byla konsolidace moci důležitější a národ zkorumpovaný přidělovanými majetky na deal s nadšením přistoupil.

Postoj Čechů proti nacistické okupaci byl jednoznačnější a k požadavku obnovení předválečné ČSR mnoho reálných alternativ neexistovalo. Problém nastal, až když se do čela exilového odboje prodral Edvard Beneš, namísto koordinace odboje začal intrikovat za své prezidentství a svou paralelní vládu a spojil se za tím účelem se Stalinem. Problém jejich legitimity byl s ohledem na deklarovanou kontinuitu s předválečnou ČSR ještě naléhavější, než v prvním případě. Pozici na straně vítězů, protiněmeckou hysterii a legendu nového socialistického pořádku bylo opět třeba řádně podpořit hmatatelnými argumenty. Ekonomické důsledky byly rovněž předvídatelné, ale uchopení a konsolidace moci byly důležitější. Národ zkorumpovaný kořistí znárodněných a konfiskovaných majetků na deal opět s nadšením přistoupil a rád pozapomněl jak na svého posledního řádně zvoleného prezidenta, tak i na domácí odboj, který okupační vojska donutil ke kapitulaci.

Také o převážně kritickém postoji proti husákovské normalizaci sporu není, spíše o konglomerátu domácích a zahraničních skupin a zájmů, které jeho kolaps nakonec přivodily. Těm, které se nakonec prosadily, tentokrát nešlo na prvním místě o politickou moc, ale o peníze. Politická moc k tomu ovšem byla předpokladem a úkolu se iniciativně chopil Václav Klaus. Z triviálních ekonomických pouček, převrácené Marxovy teze o vlastnictví výrobních prostředků a washingtonského konsensu narychlo ušil legitimační legendu o privatizaci, svobodném trhu bez přívlastků a jeho neviditelné ruce. Antikomunistická hysterie, tažení proti státu jako nejhorším hospodáři ani korupce restitucemi a kupónovou privatizací však nezabíraly na Slovensku, takže nezbylo, než společný stát rozbít. V Čechách to fungovalo osvědčeným způsobem a hledejme v této rozdílné kulturní percepci i příčinu odlišného tempa vývoje obou zemí v následujících letech.

Shrneme-li uvedené zkušenosti a v jisté míře i zkušenosti z let 1948 a 1968, máme přehledný model našich neustálých politických zvratů a ekonomického zaostávání. Úzká elita, v krajním případě vlivný jedinec, využije krizové situace, vytvoří si vlastní zájmovou síť, zajistí podporu zahraničního kontrahenta a s jeho pomocí převezme v zemi moc. Nedostatek legitimity řeší legendou, zdůvodňující jeho spásné poslání a hysterickou kampaní proti dosavadní elitě, především však korupcí občanů přerozdělováním rozsáhlých zcizených majetků. Vzniklé hospodářské škody považuje za přijatelnou cenu za uchopení moci a sama je stejně nepocítí, zatímco občané, zaslepení zdánlivými zisky, si jich povšimnou až se zpožděním a mezitím se naskytnou příležitosti k náležitému vysvětlení.

Zamysleme se rovněž nad subjektivní percepcí událostí běžným občanem. Základní situací je dlouhodobý pocit nespokojenosti se stávající politickou i ekonomickou realitou a očekávání změny. Opoziční elitu, domácí či exilovou, vnímá nejprve s odstupem, ale s rozkladem stávajícího režimu se k ní postupně upíná jako k nositeli spásné změny a přebírá její legendu. Paralelně se přesouvají i jeho geopolitické preference ve prospěch zahraničního protektora opoziční elity.

Výměnu režimů prožívá euforicky a do nové elity vkládá všechny naděje, zároveň ovšem pociťuje vnitřní nejistotu ohledně své dosavadní kolaborace. Tažení proti reprezentantům minulého režimu je vítanou příležitostí halasně prokazovat opak. Legitimační potřeba nové elity a potřeba občanů demonstrovat politickou bezúhonnost se tak navzájem doplňují a eskalují v hysterickou démonizaci předchozího režimu. Případné pochybnosti a kritické hlasy proti nastupující elitě a jejímu programu nemají v perspektivě příslibů přerozdělovaných majetků šance a jsou apriori denuncovány jako snaha o restauraci předchozího řádu. Rychle se šíří nový agresivní mainstream a odporovat mu je nejen beznadějné, ale i riskantní. Vydrží následujících deset let, než postupně převáží opětný pocit zklamání a po dalších deseti letech přivede k moci novou elitu.

Zdůrazněme, že výměna režimů není jen diskontinuitou politickou a hospodářskou, ale v první řadě diskontinuitou hodnotovou. Spásná legenda nové elity a démonizace předchozího režimu s sebou nesou především radikální rozchod s dosavadními hodnotovými vzorci. Bezprostředně po výměně následuje anarchistické období, ve kterém převládá pocit, že neexistují žádná pravidla ani kontrola a že všechno je dovolené. Teprve časem se rekonstruují zárodky nového hodnotového systému, nutně ještě rudimentárnějšího, než byl ten předchozí. Než se stačí jakž-takž konsolidovat a rozvinout, přijde nová výměna režimu.

Neexistuje žádný Madison Project, který by zachycoval historické údaje o komplexnosti hodnotových vzorců. Nicméně většina kritických pozorovatelů se shoduje v závěru, že základním problémem České republiky není ani tak hospodářské zaostávání, jako intelektuální, morální a kulturní rozklad společnosti zapříčiněný periodickou diskontinuitou. Dlouhodobé ekonomické zaostávání můžeme chápat jako její doprovodný důsledek, stejně jako stav politiky, justice a dalších oblastí.

Uvědomit si mechanismy, které při nich působí, je o to důležitější, že Česká republika právě prochází další výměnou režimu. Podobně jako v šedesátých letech nejsou tentokrát jejím nositelem elity propojené s cizími mocnostmi, ale autentický pohyb občanské společnosti. To ovšem nikterak nebrání, aby se příležitosti chopili další jedinci či skupinky, prodrali se do jeho čela a usměrňovali si ho pro své vlastní potřeby. Radikální nová ekonomické koncepce, hysterie proti nově vyznačkovaným nepřátelům (kapitalisté, podnikatelé, neoliberálové, odéesáci, mafiáni), přísliby jejich vyvlastnění (100% zdaněním nepřiznaných majetků) jsou ověřenými technikami. Stejně ověřené jsou i důsledky.

Vytisknout