O válce - bez Clausewitze

9. 1. 2014 / Karel Dolejší

Na okraji společenského zájmu pak vedou američtí vojenští teoretici absurdní spor mezi příznivci manévrového boje a opotřebovací války, což dále komplikuje nyní už poněkud ustupující zájem této komunity o teorii protipovstalecké operace. USA za zenitem svého mezinárodního vlivu si uvědomují příšerné a nesmyslně vynaložené finační a politické náklady na prohrané války v Iráku a Afghánistánu a uchylují se stále více k různým modelům války z odstupu, včetně raketové, letecké, vedené bezpilotními prostředky a přes lokální prostředníky (war by proxy) - vcelku ke způsobům, kterými ve většině případů nelze dosáhnout vítězství; nebo jen takového, jehož politické plody stejně sklidí někdo jiný. Elita, která o vojenství neví nic, v minulých letech o to nekompetentněji, zbytečněji, snadněji a bezstarostněji válčila - a o to rychleji ztratila přesvědčení, že to má vůbec nějaký smysl.

Německý publicista Sven Ortmann už před lety proti sporům manévristů s atricionisty předložil koncepci, která spíše než na přežvykování několika málo evropských klasiků 20. století a jejich amerických epigonů staví na pojetí, které je obsaženo v klasickém traktátu Sun-c'. Tvrdí, že ve válce jde vlastně především o akumulaci rozhodující, extrémně neférové výhody. Mírové válečné přípravy ve formě technologického vývoje, budování lépe organizovaných, vybavených a početnějších jednotek, než má protivník, budování robustnější průmyslové základny atd. všechny směřují právě sem. V ideálním případě vedou až k tomu, že protivník uzná naprostou beznadějnost svého postavení a kapituluje bez boje. Pokud k tomu nedojde, může ovšem dojít i k bojům, jež poté akumulovanou jednostrannou, extrémně neférovou výhodu realizují. Manévrový boj patří k dalším formám akumulace rozhodující výhody (na taktické a operační úrovni), kdežto opotřebovací válka je formou její realizace.

Ne vždy ovšem kalkulace s akumulací výhody vyjdou přesně podle představ útočníka. Například Rudá armáda zdecimovaná čistkami vedla v roce 1940 útok proti Finsku s ohromnou početní, technologickou a materiální převahou, ale výsledek se příliš nevydařil. Tehdejší styčný důstojník ve Finsku, generál pěchoty Waldemar Erfurth, napsal nejen monografii o finské válce, ale také stručnou studii o významu překvapení, která dnes patří k lehce opomíjené teoretické klasice.

Překvapení ovšem nemusí být nutně jen záležitostí průběhu války samé, ve vysoce žádané formě úplného strategického překvapení či na úrovních nižších. Některé lidi lze vždy naprosto překvapit už jen tím, že se o válce vůbec mluví a uvažuje. Považují to totiž za cosi absolutně absurdního, nemístného a neslušného, co do normální společnosti vůbec nepatří - něco jako otevřený hovor o pouštění větrů. To je cosi ještě daleko za hranicí starého dobrého pacifismu, který za jistých okolností přece jen uznával, že je možno a třeba se bránit. Pokud je ovšem zakázáno byť jen hovořit o tom, že protihráč, který v doktrinálních dokumentech označuje vaši zemi za ohrožení, právě hromadí rozhodující výhodu - analogicky k tomu, jako je zakázáno nechávat na WC zvednuté prkénko - vždyť to přece vůbec nepatří do feminizovaného světa - pak má Camille Anna Paglia naprostou pravdu.

Západní vzdělávací systém jednostranným prosazováním pro kariéru nezbytných hodnot postupně deklasované střední třídy, jako jsou senzitivita, socializace a spolupráce ničí kreativní energii a respekt k tvrdým geografickým a historickým faktům. Když demobilizovaný evropský Západ pozoruje, jak budoucí protihráč hromadí rozhodující neférovou výhodu, chová se jako hejno empatických hus pokřikujících cosi o nešťastném dětství násilnických skinheadů.

Války se lze ovšem zbavit dvěma různými způsoby: Buď protivníkovi nedovolit, aby akumuloval dostatečnou výhodu - nebo se můžete do něj vciťovat a prostě to rovnou vzdát.

Vytisknout