Křivda na Janu Vrbovi spáchaná

9. 1. 2014 / Miroslav Vejlupek

V nejednom ohledu kontroverzní básník a spisovatel Jan Vrba, ať jsou úsudky o jeho tvorbě jakkoli nejednotné, přinesl krásnému písemnictví dvacátého věku dílo, těšící se značné čtenářské přízni. Na duchovní nivó sečtělé veřejnosti působil Vrba za svého života i posmrtně. Tím víc překvapilo, jak se domovské dvacáté století se spolutvořitelem své kultury rozloučilo.

To překvapení má jméno Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Brno: Petrov, 2000 a 2001) a vzešlo z tvůrčí dílny Ivana Wernische (*1942), prvního polistopadového předsedy Obce spisovatelů, novináře, básníka, spisovatele a překladatele z takových, kteří umějí, ba umějí i prodat, a tudíž si je novináři a publicisté přelomu tisíciletí zvolili za nástroj k vytvoření mediálního (tak často vypouklého) zrcadla kultury soudobé. Takoví tendenčně, nadsazeně a nekriticky zbožštělí umělci ovšem snadno počnou i chybovat a mohou tak vytvořit stejně falešné obrazy, jaké se daří právě zbulvarizovaným médiím.

Wernischova kniha Zapadlo slunce za dnem, který nebyl je antalogií. Totiž antalogií (převážně) básníků, kterým se nepoštěstilo a došli sotva k úpatí mýtického Parnasu, dnes už jsou zapomenuti. Ivan Wernisch za výpomoci ne neznámých sekundantů k takovým zařadil i kleneckého rodáka Jana Vrbu. Tedy tvůrce, který dal -- teprve šestadvacetiletý - českému krásnému písemnictví nový literární žánr.

Nuž -- nepomotal to Ivan Wernisch?

Nehledě na to, že z Vrbovy produkce uvádí pouhou osminu titulů (samozřejmě jinak ani nemohl) a že Janu Vrbovi se dostalo jako Ivanu Wernischovi (2012) stejného uznání v podobě Státní ceny za literaturu, jenže už 1923 (opravdu může být někdo takový zapomenut?) pominul autor antalogie skutečnost, že po Vrbově smrti (1961; Wernisch tohu roku debutoval) potěšili nakladatelé obdivovatele Vrby ještě sedmnáctkrát. Československý spisovatel devětkrát, Státní zemědělské nakladatelství a domažlická Resonance podvakráte, a k tomu jednou Odeon, Státní nakladatelství dětské knihy, vimperský Papyrus a Český klub (ten ve dvacátém století naposledy; 1997). Domažlické vydavatelství Nataša Balcarová, Resonance přivedlo Jana Vrbu už do století našeho (Chodský černý týden, Chodský bílý týden; oba 2001). Není nezajímavé, že Vrbův román Boží mlýny vyšel v sedmdesátém (Čsl. spisovatel) v nákladu osmdesáti tisíc výtisků a chodská románová trilogie Soumrak Hadlasuc rodu o tři roky později (Čsl. spisovatel) počtem sedmdesáti pěti tisíc výtisků. A už vůbec nelze přehlédnout, že k ilustrátorům posmrtných vydání Vrbových knih se přidal také Cyril Bouda.

Nepodstatná není ani ta skutečnost, že Boží mlýny byly dvakrát zfilmovány (1927 neozvučeně, 1938). Tu novější verzi uvedla již několikrát Česká televize, zatím naposledy v prosinci 2008.

Literární historie českého jihozápadu, jako i každého jiného regionu, bezesporu pamatuje i autory takzvaného druhého, třetího ... sledu. Máme ovšem za to, že Jan Vrba (*1889), objevitelský tvůrce přírodní básně prózou (ano, později pojmenoval krátký literární útvar obrázkem z přírody) nepatří na seznam autorů pouhé marginální literatury, a že v tomto konkrétním případě neměl Ivan Wernisch vůbec šťastnou ruku.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 9.1. 2014