Po pěti letech "protikrizové" politiky Bruselu se v krizi ocitlo už i "solidní" Nizozemsko. To znamená, že se současným kursem evropského sjednocování, který je bohužel stále úžeji spjat s nefunkčním projektem společné měny a katastrofální politikou úspor, se nadále dokáže vyrovnat už jen zbývající "silná trojka" - Německo, Rakousko a Finsko. Rakousko se stále ještě drží, ačkoliv jeho banky utrpěly značné ztráty na jihu, a Finové i navzdory outsourcingu vlajkové lodi jejich průmyslu, firmy Nokia. Uvidíme, na jak dlouho. A ani Berlín se nedokáže trvale prosadit proti hospodářskému propadu, který cestou škrtací politiky naordinoval ostatním zemím, protože propad EU se podepíše na odbytu jeho podniků.

Petr Robejšek upozorňuje, že ačkoliv se Brusel shlédl v roli velmoci, začíná evidentně prohrávat s Ruskem. To se vrátilo k tradičnímu vnímání Západní Evropy coby krajního výběžku Eurasie a už dávno EU nechápe jako nějaký politický či ekonomický vzor. Zatímco Brusel vnucuje nepružný integrační model, Moskva poučená sovětskou zkušeností postupuje jinak: Snaží se, aby země na okraji ruského teritoria byly co nejméně politicky a hospodářsky odlišné, ale zároveň se vyhýbá nákladným integračním projektům.

"Není jistě přehnané vnímat krizi eurozóny jako výraz selhání integrační strategie. Moskevští stratégové z toho odvozují historickou příležitost korigovat mocenské ztráty utrpěné po zániku SSSR. Vůči Evropě má Moskva tradičně dva cíle: oslabit soudržnost evropského soustátí a zesílit kontrolu ruského předpolí", píše Robejšek.

Cíl je dán; tím však není ještě dána strategie ani taktika. Přímá konfrontace s evropským projektem představuje jednu možnost, jak cíle dosáhnout. Nemusí však jít o způsob příliš účinný. Za prvé rychle demaskuje a za druhé může do budoucna poškodit vyhlídky na zaplnění mocenského vakua po selhávající EU vlastním vlivem.

Jinou cestu naznačuje právě Sun-c'. Má velikou výhodu v tom, že je vlastně nenapadnutelná, protože jen podporuje přehnané a nerealistické ambice. Přijmeme euro, podepíšeme euroval i škrtací pakt, přistoupíme na vše, co časem katastrofálně zdevastuje popularitu Unie. Až bude řekněme do deseti let po všem a Německo zažije další zhroucení na vlastní přepjatost, zralý plod už spadne ze stromu sám a bez námahy - přesně tam, kam je třeba.

To je dnes v kostce veškerý rozdíl mezi "proruskou" a "proevropskou" politikou. Ve skutečnosti vedou obě cesty nakonec stejným směrem.

Zeman zdraví Klause.