Z metodologického hlediska R. a R. odmítají nařčení, že postulovali jednoznačnou kauzalitu mezi velikostí dluhu a poklesem ekonomického růstu. Kauzalita podle nich působí oběma směry: Pomalý růst způsobuje navyšování dluhu a naopak vysoká zadluženost vede ke zpomalení ekonomiky.

R. a R. přiznávají chybu v analýze dat, nesouhlasí však s tvrzením, že z ní některá data úmyslně vyloučili. Analyzovali data z celkem 44 různých zemí v různých stádiích rozvoje za 200 let a nalezli pouze 26 případů, kdy dluh přesáhl hodnotu 90% HDP. Za těchto okolností proces překonání zadluženosti v průměru trval 23 let. To že vysoká zadluženost souvisí se slabým růstem přitom netvrdí jen jejich vlastní studie, ale také řada dalších výzkumníků.

Není tedy pravda, jak někteří kritikové velmi rychle tvrdili, že by neexistovala žádná zřetelná vazba mezi výší dluhu a tempem ekonomického růstu. Vysoce zadlužené ekonomiky skutečně rostou pomaleji.

(A to R. a R. vůbec nekomentují vítězoslavné oprašování keynesiánského multiplikátoru v souvislosti s dluhovým financováním. Jestliže v roce 1975 bylo k dosažení růstu HDP o 1 dolar třeba vypůjčit si 5 dolarů, kdežto dnes je to již 20, je naprosto zřejmé, že saturace ekonomik dluhem je příliš velká, než aby připouštěla naivní keynesiánské nadšení pro neomezené dluhové financování.)

Autoři kritizované studie rozhodně nepodporují hospodářský instinkt švábské hospodyně a pro extrémně zadlužené země jako např. skupinu PIIGS doporučují kombinaci různých postupů oddlužení, včetně částečného bankrotu. Pokud vůbec politika úspor funguje, pak nikdy sama o sobě, ale jedině v kombinaci se strukturálními reformami, a hrozí, že při necitlivém postupu asymetricky zasáhne chudé a střední třídu, konstatují R. a R.

Reinhartová a Rogoff nejsou zakladateli německé škrtistické sekty austeriánského vyznání, za něž byli vydáváni, a jejich názory na řadu témat se ve skutečnosti od ekonomického mainstreamu nijak významně neliší.

Avšak stručně řečeno upozorňují, že odstranění vysoké státní zadluženosti v historii zpravidla vždy zahrnovalo transfery od dlužníků k věřitelům, často velmi bolestivé. A ani tentokrát tomu nebude jinak.

Kritiku studie Growth in Time of Debt tedy rozhodně nelze interpretovat jako výzvu k bezstarostnému zadlužování, protože "dluhy se přece platit nemusí".