Omyl, který bolí

22. 4. 2013 / Ilona Švihlíková

V posledních měsících jsme svědky revizí ekonomických přístupů, které kladly důraz na škrty a přísnou fiskální konsolidaci či obnovení důvěry finančních trhů jako všelék. Nejenže se nyní za obnovení elementární keynesiánské logiky do boje pouští slavná ekonomická jména (Paul Krugman, Joseph Stiglitz), ale objevují se rovněž analýzy, které vyvracejí údajnou nedůležitost fiskálních multiplikátorů -- včetně MMF, jak Britské listy informovaly.

Nejnovějším případem je pak přehodnocení vztahu veřejného dluhu na růst HDP.

Studie Reinhartové a Rogoffa z Harvardu o dopadech veřejného dluhu na růst HDP měla obrovský politický vliv. Zdaleka se tedy ve sporu o metodologii a propočty v této studii nejedná o pouhý akademický spor. Studie dvou slavných ekonomů došla totiž k závěru, že existuje všeobecná hranice veřejného dluhu -- 90% HDP -- kdy ekonomika prudce zpomaluje a zastaví se. Reinhartová a Rogoff uvedli, že mechanismus, kterým dluh na růst působí je především řízen úrokovými sazbami. Jejich studie se stala základem argumentace fiskální přísnosti (austerity) -- tedy tvrdých škrtů i za časů recese, které můžeme nejsilněji pozorovat v EU, kde tento postoj dominantně prosazuje Německo.

Jenže...

Do přezkoumávání studie se pustil doktorand univerzity s Massachusetts, Thomas Herndon. A zjistil velké množství zásadních nesrovnalosti v samotné metodologii studie (užívání průměrů, např.), které výsledky této citované a používané práce, zcela znehodnocují. Jednoduchá úvaha o 90% veřejného dluhu jako zásadní hranici, po níž následuje "pád z útesu" se po opakovaných propočtech a procházení celé sady dat nepotvrdil.

Rozhovor s T. Herndonen a profesorem Ashem ZDE.

Část z rozhovoru:

Profesor Ash: Co je důležité, pozorovali jsme, že je zde velká škála zkušenosti s růstem HDP na každé úrovni veřejného dluhu k HDP. Jsou zde země, které rostou rychle a ty, které rostou pomalu i za situace nízkého poměru veřejného dluhu k HDP, a země, které rostou pomalu a které rostou rychle za vysokého veřejného dluhu k HDP. Takže -- není žádný práh 90%, není zde žádný propad růstu. To je nejdůležitější poselství našeho přehodnocení.

Moderátor: Je to omezené dívat se jen na jeden ukazatel, který je problematický, protože ve hře je mnoho faktorů.

Ash: Ano, ve hře je mnoho faktorů, které určují, zda země poroste nebo neporoste rychle. A veřejný dluh v poměru k HDP nemá žádný očividný silný efekt na růst HDP, znovu opakuji, na žádné úrovni.

Ještě před tím v rozhovoru uvádějí opačnou úvahu, tedy že nízký růst HDP má bezesporu (negativní) dopad na veřejný dluh.

Můžeme zde samozřejmě rozebírat zvláštní výběr dat (do konečných výsledků nevstupovala všechna, ale jen některá) a ptát se, proč zrovna byla vybrána ta která data. Jistě se nevyhneme ani úvahám o záměru, aby studie přinesla očekávané výsledky... důležitější jsou podle mého názoru ale chybné přístupy, které se v ekonomii stále dokola opakují.

Hovorově bychom mohli hovořit o kontextu. Vždyť, jak je možné vyvozovat obecnou zákonitost od různých zemí, v různých fázích ekonomického cyklu, ve specifických podmínkách (např. ukončení II. světové války), nemluvě o ignorování mixu hospodářské politiky. Ve chvíli, kdy řada centrálních bank významných zemí provozuje funkci věřitele poslední instance a také politiku kvantitativního uvolňování, jejímž cílem je držet základní úrokovou sazbu na nule, těžko můžeme hledat důkazy pro působení úrokových měr (nárůst) na zbrzdění ekonomického růstu. Můžeme se spíše spolu s Paulem Krugmanem domnívat, že ekonomika Spojených států je v pasti likvidity, kdy kvantitativní uvolňování možná zabrání deflaci a oslabí (jako vedlejší efekt) dolar, ale těžko bude mít zásadnější dopad na ekonomický růst, ani na tvorbu pracovních míst.

Ekonomie dlouhodobě trpí redukcionismem. Úvaha, že dám-li k sobě porovnat dvě čísla, vypadne mi obecný zákon, je zcela chybná. Ekonomie potřebuje systémový, komplexní pohled, který vnímá jak dynamiku vývoje (různé fáze hospodářského vývoje), tak specifika (struktura, domácí míra úspor, podnikatelské prostředí...) a propojení jednotlivých zemí (odolnost vůči asymetrickým šokům, vazby obchodní, investiční, jejich diverzifikace atd.), (ne)soulad hospodářských politik -- je velký rozdíl, jestliže se jedna země rozhodně pro fiskální konsolidaci a jestliže to začne simultánně provádět celý region...

Ekonomika je zkrátka příliš komplikovaná na to, aby se dala nacpat do jednoduchých univerzálně platných pouček.

Zmiňme ještě jednu zásadní chybu. A tou je posuzování různých aktérů stejnou optikou. Klasikou je tento případ u kancléřky Merkelové, která pro zdůvodňování fiskální konsolidace často uvádí případ "schwäbische Hausfrau", jako určitý vzor morálních ctností. (Mimochodem je vůbec zajímavé, že němečtí představitelé mají tendenci o ekonomice uvažovat jako o moralitě, krize je trestem za předchozí hříchy, fiskální konsolidace je v tomto ohledu něco jako sebebičování...)

Problém spočívá v tom, že logiku chování domácnosti (švábské hospodyňky) v těžké situaci (splácení dluhu např.) nelze srovnávat se státem. A to především pro to, že stát má, na rozdíl od jedné domácnosti, dostatek ekonomické síly ovlivnit celkovou ekonomickou situaci. Pokud se rozhodne tvořit úspory (nikoliv pojít hlady) jedna jediná domácnost, může se jí to dost dobře podařit. Pokud se ale budou snažit masivně uspořit všechny domácnosti, nebo pokud se k tomu jako velký aktér rozhodne stát, změní celkové ekonomické prostředí a -- jak už dobře vypozoroval Keynes ve svém paradoxu spořivosti -- může se stát, že nic neušetří a jejich celková ekonomická úroveň se začne propadat. Místo úspor se tak začne zvyšovat úroveň dluhu, kterou další "úspory" přes propad HDP jen navyšují... Zkrátka, když dva dělají totéž, není to totéž.

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 22.4. 2013