Úpadek západního kapitalismu trvá přes třicet let. Trochu pozdě na mravoličnou historku

7. 4. 2013 / Karel Dolejší

Stejný typ absolutního nepochopení lze pozorovat dnes. Můžete napsat tuny článků s podrobným výkladem problému, nebude to vůbec nic platné. Lidé jsou stále vnitřně nafixováni na představu západního průmyslového kapitalismu, který za určitých pro ně naprosto samozřejmých parametrů po ekonomické stránce tak skvěle fungoval v letech 1945-1975. Proč potom fungovat přestal a nastoupil cestu, jejíž výsledky hodně zblízka pozorujeme dnes, na to existují vesměs jen naprosto zavádějící odpovědi. I mnoho tzv. marxistů tento zlom vysvětluje ideologickými vlivy, tedy že kde se vzala, tu se vzala, skupina Chicago Boys vnutila vládám novou ekonomickou ideologii a přivedla tak k životu tzv. neoliberalismus.

Tato vyprávěnka je mýtem, teorií spiknutí, kterou se ti, kdo nesouhlasí s určitým směrem historického vývoje světového kapitalistického systému, utěšují ve svém žalu. Ve skutečnosti nešlo o žádný jednoznačný nástup nějaké ideologie. Vesměs levicové/liberální vlády čelily ropné krizi a deflaci a tehdejší keynesiánci jim nedokázali poradit. Jejich dnes proklínaná konkurence naproti tomu nabízela jinou politiku a tvrdila, že fungovat bude. Vesměs levicové/liberální vlády musely s ekonomikou něco dělat, takže sice dost neochotně, ale přece, začaly zkoušet alternativní ekonomickou politiku - naprosto ovšem bez toho, že by současně přijaly ideologické konstrukce v podobě opěvání volného trhu, které hlásali tvůrci těchto politik. A tyto alternativní ekonomické politiky v daném čase a prostoru fungovaly mnohem lépe než keynesianismus. Tím bylo teprve nakročeno k pozdějšímu thatcherovsko-reaganovskému ideologickému obratu. Skuteční marxisté by řekli, že zde jednoznačně rozhodlo kritérium praxe.

Vše ostatní přišlo teprve potom. Invaze volnotržních kazatelů do akademického prostředí, americký komerční boom extrémně individualistické antiideologie Alisy Zinovjevny Rosenbaumové alias Ayn Randové, která byla "inspirována" osobní zkušeností s extrémním kolektivismem v SSSR (ten prostě otočila naruby, více "zásluh" nemá), rehabilitace okrajového Friedricha Hayeka, propagace ničím nebrzděné chamtivosti atd.

Jinými slovy: V kapitalismu je nemožné a zničující snažit se zachytit a zastavit to, co už samovolný a nevratný vývoj tohoto systému - pro ortodoxní marxisty: jeho vnitřní dialektika - opouští; kdo propadne takové nostalgii, propadl peklu, které se v tomto případě rovná osudové fixaci na něco, z čeho zbyl v praxi pouhý pomysl. (A na tomto konstatování nic nezmění ani pochopení autora těchto řádků pro všechny ty, v jejichž osobnostní struktuře stát zaujal symbolické místo otce jako výlučného zdroje řádu, takže z hlediska svého "monoteistického" náboženství považují všechen řád mimo stát, jakož i intelektuální perspektivy na něj nevycentrované, za bezbožné modloslužebnictví chaosu.)

Ještě jednou: Všichni, kdo ještě stále posuzují neoliberální kapitalismus let 1979-2013(?) z pohledu průmyslového kapitalismu let 1945-1975, se dávno smaží v intelektuálním pekle a není jim pomoci.

To co vzniklo po neúspěchu poválečného průmyslového kapitalismu popsala asi jako první britská teoretička mezinárodní ekonomiky Susan Strange v knize Kasínový kapitalismus (1986). (Ženy bývají ortodoxními etatistkami jen výjimečně.) Strange na vrcholu rozkvětu nového kapitalistického modelu upozornila na jeho vážné fatální chyby právě v oblasti slabého mezinárodního finančního systému.

Co ale způsobilo onu osudovou krizi západního kapitalismu v polovině 70. let, po níž už nikdy nebylo nic jako dřív, a která vedla až ke kasínovému kapitalismu?

Nejjednodušší odpověď, s níž pracuje např. Ilona Švihlíková, říká, že Západ zničený ve 2. světové válce byl počátkem 70. let s konečnou platností ekonomicky obnoven a vybudován. Proto už nebylo možné jednoduše pokračovat stále stejným způsobem vpřed. Jiní poukazují na průběžný pokles míry zisku v průmyslových odvětvích, který se neomezoval jen na samotnou krizi. Ještě jiní upozorňují na ropnou krizi a rodící se povědomí elit o tom, že dlouhodobý exponenciální růst průmyslové výroby je nemožný.

Každopádně ve třiceti tučných poválečných letech byl zisk z průmyslového podnikání dosti velký a současně "solidní", kdežto po krizi z poloviny 70. let kapitál začal sféru průmyslové výroby hromadně opouštět, aby se vrhl primárně na finanční spekulace. Zde byly zisky nadále riskantní, nicméně mnohem vyšší, nežli v průmyslu.

Příznivci konspirací mohou v tomto období najít celou řadu kauz vhodných k opředení jejich "teoriemi". Například: Kdo nakukal britské premiérce Margaret Thatcher, aby zavřela britské uhelné doly? Inu: Těžba v těchto dolech dosáhla svého zenitu na přelomu 20. a 30. let a od té doby nepřetržitě klesala; právě proto Itálie, která byla na britském uhlí do té doby zcela závislá, vnímala zastavení dodávek jako zlovolný komplot a natáhla ruku po uhlí z Německa... Zbytek znáte z dějin 2. světové války. Když Británie na přelomu 80. let získala přístup ke skotské ropě a plynu těženým ze šelfu, stalo se zbývající britské uhlí z dosud nevytěžených neatraktivních ložisek příliš drahým. A to je také zde v podstatě vše - zbytek je už jen otázkou specificky sadistického provedení likvidace britské těžby uhlí konzervativní "železnou lady".

Někteří lidé dnes trpí utkvělou představou, že pokud by se nějakou (mezi)státní akcí podařilo zničit daňové ráje, které se po krizi 70. let začaly po celém světě vynořovat jako houby po dešti, aby uspokojily dezertující kapitál, tak by se podařilo také vrátit onen kapitál do západního průmyslu a znovu tento průmysl nastartovat. Namísto mylné představy o "ekonomice služeb", na jejíchž pěkných agregátních statistikách mívaly lví podíl zejména právě zisky z nyní kolabujícího finančního průmyslu, by se prý Západ opět přiklonil ke starší průmyslové tradici. To by podle nich současně znamenalo i zvýšení zaměstnanosti atd. Pozdravpánbu, paní Merkelová.

Potíž je ale v tom, že daňové ráje opravdu chce zrušit pouze Německo a některé spíše méně významné země, které ho v tom podporují. Jiní mezinárodní hráči, a často důležitější, na to přistoupit nechtějí.

A druhá potíž spočívá v tom, že představa o vynuceném návratu kapitálu do západního průmyslu je neskutečně naivní. Předně, když už, daleko vyšší zisky by dosáhly investice do průmyslu např. v Číně než dejme tomu ve Francii, kde jsou za jinak stejných okolností podstatně vyšší náklady na srovnatelnou pracovní sílu. A za druhé, existuje přece ještě celá řada dalších legálních, pololegálních či rovnou zcela ilegálních ekonomických aktivit, do nichž se kapitál hledající jen a jen zisky a únik před daněmi a nic jiného může zase přelít.

Z nepochopení vcelku jednoduché, nicméně, zdá se, pro mnohé absolutně nepředstavitelné skutečnosti, že společenský systém, v němž žijeme, se už přes třicet let spontánně pohybuje po sebevražedné vývojové trajektorii, vyplývají všechny paranoidní teorie o tajných spiklencích, kteří prý zjevné dysfunkce údajně záměrně a s ohledem na vlastní zájmy produkují. Tak je tomu za podobných okolností vždy: Když nebudu vědět, jak dlouho se i v nových podmínkách výborně dařilo aktuálně kolabující slovinské ekonomice, než jí byly zcela oficiálními mezinárodními institucemi včetně EU, nikoliv snad nějakými temnými silami v pozadí, vnuceny "transformační" kroky, které ji přivedly do pekel, budu určitě tvrdit, že se po roce 1989 nikde v bývalém "socialistickém" táboře ekonomická transformace nezdařila. Když nebudu vědět, že bývalý SSSR nasadil do války v Afghánistánu víc jak stotisícovou armádu, jíž postupně prošla podstatná část celé jedné generace mladíků, kteří se nenaučili nic jiného než zabíjet; že když se přeživší vrátili domů, sovětská ekonomika byla v krizi (jednak v dlouhodobé krizi brežněvismu, jednak v krizi vyvolané náklady na válku, jednak dále výrazně zhoršené gorbačovskými ekonomickými experimenty); že se pak SSSR rozpadl, ekonomika kolabovala a "afghánci" se v následném chaosu začali živit prostě tím, jediným, co vůbec dovedli; že časem byla vzájemná konkurence gangů značná a část jich podle možností expandovala do zahraničí; pak se budu určitě udiveně ptát, kdo je sem poslal a kdo je platil.

Americký historik Noam Chomsky staví proti sobě institucionální analýzu a tzv. konspirační teorie. V praxi to chodí tak, že kdo není institucionální analýzy schopen, kdo postrádá systémové uvažování a nemyslí v souvislostech, ten vždy čte sociální fakta jako levnou detektivku a jen hledá "pachatele". Jenže tak jednoduše to ve složitém, globalizovaném a stále více problematickém světě dávno nechodí. Neexistuje žádné jedno centrum, které všechno řídí, ani všemocná spiknutí, jejichž cílem je všechno ovládnout nebo zničit.

Kapitalismus - přinejmenším ten v západní variantě vzniklé po roce 1979 - jednoduše před našima očima postupně přestává fungovat, tak jako po roce 1968 postupně přestával fungovat "reálný socialismus". To ovšem neznamená, že v něm neexistují žádné skupiny s velkou zodpovědností za různá dílčí svinstva. Ale není žádný člověk, skupina či strana, na které by se dalo ukázat prstem a říci: Tady ten, tady tihle zavinili poměry.

Vytisknout