Je nepochybné, že si Česká republika nemůže dlouho dovolit existovat bez zahraniční politiky, která odpovídá na prvním místě jejím vlastním státním zájmům. Otázkou však je, jak toho docílit. Některým se zdá utilitárně vhodným postup Hradu, který de facto obírá ministerstvo o kompetence a prosazuje vlastní agendu: Posílení spolupráce s Ruskem a důraz na to, čemu bývalý alkoholik G. W. Bush říkával "globální válka proti terorismu".

Není ovšem divu, když Lubomír Zaorálek coby nejpravděpodobnější budoucí ministr není z takové perspektivy nadšen. Koho by také těšilo přebírat resort pouze přicmrndávající sílícímu vlivu prezidenta a de facto předznamenávající převrácení smyslu ústavy parlamentní republiky.

Třiadvacet let po listopadu 1989 nelze už vystačit s tím, že několik málo stárnoucích západních intelektuálů nostalgicky vzpomíná na Českou republiku jako na zemi Václava Havla. Na tom se mezinárodní reputace postavit nedá, jak jasně ukázaly události po bostonském atentátu, kdy rozdíly mezi ČR a Čečenskem zůstaly pod rozlišovací schopností americké veřejnosti. Jenže zrovna tak nelze vystupovat ani coby významný stát na platformě Bushovy "války proti terorismu". Tato amorfní idea prošla podstatnou proměnou a od obrazu vysoce technologizovaného válčení se důraz přesouval přes slepou uličku teorie protipovstaleckého boje vedeného kulturně nekompetentními jednotkami k lokalizaci konfliktu a sledování a útokům vedeným prostřednictvím dálkově řízených bezpilotních letadel (dronů). Napříště tedy bude význam zemí vysílajících jakési "provinční a rekonstrukční týmy" a podobné záležitosti, obecně vzato poskytující "boots on the ground", výrazně klesat. Nemůžeme tedy zdůraznit svůj význam ve světě tím, že budeme vystupovat jako důležitý spojenec v tomto druhu konfliktu, když takovým spojencem jednoduše nikdy nebudeme.

Projekt kulturní diplomacie je naopak postaven na tom, v čem by Česká republika coby stát, jehož vojenské kapacity se už nemohou rovnat průměrné rozvojové zemi, mohla být dosud úspěšná. Je velice důležité, aby se o ČR ve světě vědělo - a aby to nebylo ani kvůli vrchnímu popírači globálních změn klimatu, ani kvůli pivu či pornofilmům, ale naopak kvůli tomu, že stát konečně pochopí kulturu jako prakticky jediné významnější aktivum, které mu i nadále zůstane.