Je "český euroskepticismus" vůbec vhodnou analytickou kategorií?

4. 4. 2013 / Karel Dolejší

Ti kdo vyjadřují výhrady k současnému modelu evropského sjednocování netvoří v ČR žádnou homogenní skupinu. Při jen trochu pozornějším pohledu lze rozlišit nejméně čtyři navzájem značně heterogenní skupiny kritiků EU, jejichž východiska a motivace, ale také celkový postoj k evropské integraci obecně, se navzájem velmi liší.

Za prvé jsou tu nejextrémnější pravicoví odpůrci. Stojí ještě napravo od národně konzervativní pozice (viz dále), jejich evropské kontakty zahrnují ani ne tak euroskeptické, jako vyloženě ultrapravicové, amtimultikulturalistické, islamofobní, případně rovnou neonacistické subjekty. Na této platformě se paradoxně scházejí čeští neonacisté a jejich různé mírnější verze s pravicově proizraelskými organizacemi. Pro ně je především současná EU příliš otevřená a kosmopolitní, málo nacionalistická a tradicionalistická. Tato skupina by zčásti uvítala evropský projekt plus mínus v podobě, v jaké ho na konci 40. let formuloval neonacistický teoretik Francis Parker Jockey. Jinak bude vždy proti jakékoliv jednotné Evropě.

Za druhé existuje národně konzervativní euroskepticismus, jehož hlavním představitelem je exprezident Václav Klaus. Ten alespoň teoreticky připouští volnější spojení evropských států (v podobě jednotného trhu) bez ideologických předpokladů. Jeho kritici ovšem naprosto oprávněně namítají, že pokud zrovna takový superkmotr všech tunelářů jako Klaus bojuje proti Bruselu, je to směšné, neboť to byl přece především on osobně, kdo zničil veškeré hospodářské předpoklady pro jakoukoliv suverenistickou politiku. Druhou námitkou vůči Klausovi je, že se nijak nevymezuje vůči ultrapravicovým euroskeptikům, ale jejich podporu otevřeně vítá. Také tato námitka má velkou váhu a lze ji velmi široce rozvést. Žádná jasná hranice mezi Klausovým euroskepticismem a vysloveně ultrapravicovým odmítáním evropského "kosmopolitismu" nikdy neexistovala.

Za třetí existuje pozice, která kritizuje evropské sjednocování teprve od okamžiku, kdy byl zaveden autoritativní technokratický model Lisabonské smlouvy, nefunkční projekt společné měny - a později od momentu, kdy bruselské instituce začaly být fakticky nahrazovány různými ad hoc iniciativami států tvořících dnes jádrovou oblast EU. Zde je dnes hlavní argument takový, že je nutno zachránit projekt evropského sjednocování proti některým extrémním deviacím od záměru "otců zakladatelů" - protože jinak současná neoliberální a škrtací EU směřuje leda na smetiště dějin. Situace, kdy už vůbec nejde o nějaký český, britský, německý atd. euroskepticismus, ale spíše o fakt, že současnou politiku EU vlastně upřímně podporují politické reprezentace pouze čtyř států z celé sedmadvacítky (Německa, Rakouska, Nizozemska a Finska), zatímco všichni ostatní s ní mají obrovské problémy, je zajisté dlouhodobě neudržitelná. Pokud se na současné politice evropských institucí nic nezmění, je jen otázkou času, kdy se EU začne rozpadat - a tím myslím proces, kdy některé "periferní" státy uvržené do nepřijatelné situace Unii z vlastního rozhodnutí opustí.

Toto je pozice, které rozumím a kterou do značné míry sdílím.

Za čtvrté, existuje česká "levicová" protiněmecká pozice, jak ji zde na BL reprezentuje např. Ilona Švihlíková. Z mého pohledu ale obsahuje značnou dávku již vlastně dávno antikvovaného historického resentimentu - a parciální kritika, kterou ji stíhá Uwe Ladwig, je podle mě zcela oprávněná. Osobně si velmi dobře pamatuji na rozhořčení obyčejných Němců v době pokusu o schválení Evropské ústavy (pobýval jsem tehdy shodou okolností nějaký čas v Německu), pro postoj německé veřejnosti odlišný od postoje německé politické reprezentace mám plné pochopení a rovněž tak nepovažuji za nepochopitelnou malou ochotu německých daňových poplatníků financovat důsledky rychlokvašeného a nedomyšleného projektu jednotné měny, o němž vlastně nerozhodovali. Pokud je dnes EU v ekonomickém a stále více i v politickém průšvihu, není to v žádném případě vina obyčejných německých voličů. Také oni se ve vztahu k mnoha rozhodnutím na evropské úrovni v podstatě nacházeli v pozici těch, kdo neměli téměř žádnou šanci věci ovlivnit. Jsou to přitom stále bohužel Němci se vším, co k tomu náleží, tzn. ve své většině (nemluvím zde o osvícených výjimkách jako Jürgen Habermas, čechofilech jako Uwe Ladwig atp.) nedokážou uvažovat jinak než etnocentricky a jejich často předsudečné postoje k Řekům, Španělům, Italům atd. nelze vnímat mimo tento omezující kontext. Existuje tu cosi jako historická zátěž německé národní tradice, za kterou jednotliví řadoví němečtí voliči prostě osobně nenesou žádnou vinu. Vždyť oni si to přece celé nevymysleli - a také jsou svým způsobem obětmi bruselského a posléze berlínského technokratismu.

Za páté, pokud se na dnešní evvropské politice nic nezmění, žádný - vůbec žádný - eurooptimismus není namístě. Naopak: Současná politika evropských institucí povede leda k tomu, že se občané jednotlivých členských zemí dříve či později začnou navzájem do krve nenávidět a dojde k propuknutí významných vnitroevropských konfliktů, dost pravděpodobně i ozbrojených. Z tohoto důvodu není ani v nejmenším namístě brát v ochranu současný kurs EU, který takové konflikty nevyhnutelně podněcuje. Naopak: Místo stereotypního vnímání na triviální ose proevropský-protievropský je třeba začít konečně velice starostlivě rozlišovat jednotlivé motivy kritiky dnešní utopistické, technokratické a ideologicky puristické podoby jednotné Evropy.

Vždyť vůbec není pravda, že všichni kritici integračního procesu v jeho aktuální podobě jsou jednoduše "protievropští". Mnoho z nich je naopak mnohem upřímnějšími Evropany než halasní a nemyslící příznivci oficiálního kursu finanční strohosti.

Ale aby bylo možno vůbec zahájit věcnou komunikaci o současné "jedině možné" podobě evropské integrace, k tomu by bylo třeba nejprve odvrhnout absurdní představu, že lze buď jen akceptovat status quo, nebo ho naprosto odmítnout.

Tak tomu přece není. Ve skutečnosti lze prosazovat hned několik modelů evropského sjednocování, aniž by to ještě znamenalo bezvýhradný souhlas právě s tím, co se zrovna dnes vydává za jedině možné a nutné.

Vytisknout