Hlavní vojenská složka syrských povstalců, islamistická sunnitská Fronta al-Nusra, otevřeně spolupracuje s iráckou odnoží al-Kajdy a společně hodlají založit "Islámský stát v Iráku a Levantě". Zatímco stávající syrský režim reprezentuje sekulární cynickou diktaturu, to co by mohlo přijít po něm vypadá už teď znatelně hůře. Státy, které bojovaly proti islamistům v Iráku, bojují proti nim v Afghánistánu a v Mali, na druhé straně podporují právě tyto islamisty, když dojde na Sýrii. Důvod této naprosté nekonzistence postojích je zřejmý: Sýrie je důležitým spojencem sílícího Íránu. Jenže pokud USA, které už se v Libyi samy staly terčem útoku islamistických "spojenců", otevřeně vojensky zasáhnou ve prospěch syrských islamistů (zatím pouze v kvaziutajení cvičí opoziční bojovníky na území Jordánska), může se změnit mnoho věcí.

V prvé řadě USA ztratí poslední zbytky vlivu v Iráku. Šíitský premiér Núrí Malikí nebude nečinně přihlížet tomu, jak Spojené státy vojensky podporují jeho nepřátele. Je velmi pravděpodobné, že přikročí k otevřeným ozbrojeným operacím proti sunnitské menšině a během obnovené občanské války irácký Kurdistán vyhlásí nezávislost na baghdádské vládě. Kurdské enklávy a Sýrii a Turecku by se pak mohly velmi rychle radikalizovat.

Destabilizace hrozí velmi křehkému příměří v sektářském konfliktu v Libanonu. Proíránské hnutí Hizballáh by pádem Sýrie přišlo o pozemní spojení s Teheránem a to by v dlouhodobém horizontu ohrozilo jeho vliv a existenci. Pokud dojde k intervenci do Sýrie, Hizballáh pravděpodobně přistoupí k ozbrojeným aktivitám. Pravděpodobným terčem č. 1 bude Izrael.

Americkou intervencí do Sýrie by se šance Obamova diplomatického úsilí v íránské jaderné krizi přiblížily nule. Pokud ale diplomacie selže, příznivci vojenského "řešení" budou na koni a někdy v létě může dojít k další americké intervenci, které se již dlouho domáhá Izrael. Vyhlídky, že by tato intervence něco opravdu vyřešila, jsou podle expertů mizivé. Maximálně se může podařit jaderný program zpomalit, avšak zastánci vývoje jaderné zbraně, kteří jsou dosud v íránském establishmentu ve výrazné menšině, vyjdou z krize politicky velmi posíleni.

Čína a Rusko by v případě intervence do Sýrie, o Íránu ani nemluvě, ztratily poslední zbytky důvěry v to, že Spojené státy na mezinárodní scéně jednají jako víceméně racionální hráč. Klima v mezinárodních vztazích by se posunulo někam k bodu mrazu a obě země by výrazně zesílily své aktivity zaměřené na omezování amerického vlivu přinejmenším v Eurasii. Další spolupráce s Američany v jakékoliv oblasti by byla velmi ztížena.

Syrský režim nemá žádný důvod použít právě teď chemické zbraně a "vykoledovat" si americkou intervenci. Dalo by se alespoň zčásti pochopit, kdyby to udělal ve vojensky beznadějné situaci a v masivním měřítku, poněvadž by tím alespoň na přechodnou dobu získal jistou výhodu. Avšak tím, co měl údajně spáchat - tedy nasazením malého množství sarinu - by nezískal vůbec nic, zatímco může vše ztratit. Ví přece velmi dobře, že právě zde Obama narýsoval tlustou čáru.

Nezbývá než doufat, že údajné nasazení syrských chemických zbraní vyšetří expertní tým OSN, který nebude vystaven podobnému nátlaku, jakému čelil v minulé dekádě v Iráku. Teprve pak bude namístě vyhodnocovat, jaká reakce by případně měla následovat.

Jakýkoliv jiný postup by byl vzhledem ke všemu, co je v sázce, absolutně nezodpovědný.