O alternativách a "alternativách"
4. 4. 2013 / Karel Dolejší
Václav Žák se ironicky zmiňuje o tom, že "Komentovat českou politiku se stává obtížným problémem i pro nadprůměrně nadaného jasnovidce". Je tomu tak ovšem zejména proto, že český veřejný diskurs se stále více mění v naprosto nepřehledný a iracionální maglajz, promíšeninu částečně pravdivých postřehů přehnaných průměrně asi tak o tři řády a absolutně nedomýšlených do důsledků, vypjatých štvanic na nepřátele, oblbování voličů pomocí strachu z vágně vylíčené katastrofy, národovecké symboliky či neurčitých příslibů lepšího příštího, plus řady dalších toxických ingrediencí politického dortu z dílny pejska a kočičky.
Prezident Zeman včera vyvěsil na Hradě vlajku Evropské unie a podepsal tzv. euroval. Na nedávném sjezdu ČSSD ten samý muž prohlásil, že se cítí být sociálním demokratem; včerejškem ovšem nade vší pochybnost dokázal, že jím není. Sociální demokraté v Evropě dnes přežívají ve Skandinávii a dosti nevlídně odsud komentují neoliberální kurs EU, který se ČSSD a Zemanovi tolik líbí. Francouz Hollande či Ital Bersani se naopak "zleva" výslovně přihlásili k evropské politice škrtů, která je se sociálnědemokratickou politikou neslučitelná. A německá sociální demokracie, kdysi "vedoucí síla" reformní levice na kontinentě, je sama autorkou sady neoliberálních reforem pracovního trhu, kterou dokonce i konzervativní vláda Merkelové musela částečně korigovat.
To vše je dosti smutné, protože dosud neexistuje žádná varianta "reformního kapitalismu" alespoň původně zamýšlená coby skutečně univerzální model - kromě klasického sociálně demokratického projektu. Německý sociální demokrat Willy Brandt v posledních letech svého života při neúspěšném pokusu o reformu OSN jasně pochopil, že tento model ve skutečnosti nemá univerzální použitelnost, takže se jeho pomocí nepodaří zajistit na celém světě základní sociální práva takovým způsobem, aniž by přiznání zmíněných práv bylo podmíněno výslovným či faktickým odebráním práv občanských a politických, jak je tomu "dobrým zvykem" ve všech autoritativních či totalitních systémech semiperiferních a periferních zemí světosystému zneužívajících sociální otázku k odstranění všech překážek posilování státní moci nade všechny meze.
V Číně po nedávném volebním vítězství konzervativních komunistů dochází opět k částečné "bolševizaci", když systém decentralizace a odpartajňování zaváděný kdysi opatrně Tengem Siao-pchingem přechází nazpět k principu "demokratického centralismu". Popravdě řečeno, čínský systém nikdy nedospěl ani k tak sofistikovaným metodám oblbování vlastních poddaných jako kdysi jugoslávský, který nabízel zaměstnancům např. možnost volit své ředitele - totiž předem shora posvěcené kandidáty ze stranické nomenklatury. V Číně naproti tomu ředitelé klíčových státních podniků byli a jsou vybíráni otevřeně přímo stranovládou, žádná iluze zaměstnanecké participace ani na takovémto parciálním rozhodování nikdy neexistovala.
Joshua Kurlantzick právě vydal studii nazvanou Democracy in Retreat (Demokracie na ústupu), v níž konstatuje, že se "autoritářský kapitalismus" pekingského střihu stává z ekonomických důvodů pro řadu zemí stále atraktivnějším. Primárně jde o Jihovýchodní Asii, ale po ekonomické krizi roku 2008 se sféra čínského vlivu rychle rozšiřuje o další regiony. Tento systém má sice velkou řadu vlastních palčivých problémů, mimo jiné též rychle rostoucí společenskou nerovnost, ty však ve srovnání s se selháním západní "postindustriální" rozvojové strategie nevypadají až tak zle. Čínský vliv a inspirace tak dnes dosahují do Barmy i do Vietnamu, do Súdánu i Eritreje, Venezuely i Nikaragui. Nicméně o nějaké alespoň relativně úspěšné nápodobě mimo region Jihovýchodní Asie nemůže být ani řeči.
Čínský ekonomický úspěch je podmíněn řadou strukturálních faktorů, které jeho šíření a napodobování do značné míry limitují. Patří k nim především fenomén globalizace a s ní spojený outsourcing, kdy průmyslová výroba migruje do oblastní s nižšími pracovními náklady, nižší ochranou pracovní síly a životního prostředí, aby odtud prostřednictvím kontejnerizované dopravy zásobovala světové spotřebitele v zadlužených západních "postindustriálních" státech, nebo třeba v ropné Venezuele. Nezbytnou podmínkou takové migrace průmyslového kapitálu ze slábnoucího centra světosystému je ovšem právě atraktivita vyvolaná nákladovým diferenciálem. Dokud jsou na Západě ještě stále mzdy relativně vysoké, zbytky sociálního systému relativně nákladné a ekologická legislativa relativně přísná, velmi často se vyplatí odejít z USA či EU do Číny (nebo jiné země následující jejího příkladu a disponující dostatečně kvalifikovanou a disciplinovanou pracovní silou). Jakmile se jednou tyto podmínky podříznutím západních standardů vyrovnají, situace bude vypadat o dost odlišně.
K dalším nezbytným podmínkám čínského průmyslového boomu patří zajištění dostatečného přísunu neobnovitelných zdrojů. V dlouhodobém výhledu to bude vzhledem ke konečnosti planetárních zásob stále těžší a ČLR v tom bude stále závislejší na vojenských prostředcích. Současná fáze zahraničněpolitické dominance "soft power" kontrastovaná s americkou agresivitou má pouze dočasný charakter.
Konečně, podmínkou dosavadní čínské rozvojové strategie je maximálně liberalizovaná a levná globální dopravní síť, bez které by nebylo možno importovat např. uhlí z Austrálie, ani dodávat prakticky veškeré spotřební zboží venezuelskému režimu. Také v této oblasti už bylo vrcholu dosaženo a systémy nejrůznějších embarg a kontrol spolu s rostoucími cenami paliv neskýtají mnoho prostoru pro další rozvoj.
I když se Číně bude důrazem na vnitřní trh dařit snižovat závislost na zahraničních odbytištích, zmíněné faktory budou mít pro další tempo jejího ekonomického rozvoje rozhodující význam.
Na české levici ovšem panuje naprostý zmatek daný mj. dogmatickým lpěním na nekritické chvále všech údajných "alternativ k neoliberálnímu kapitalismu", pokud je vůbec někde možno najít cokoliv, co lze za takovou alternativu víceméně úspěšně vydávat. Tak někteří jedním dechem vynáší do nebe čínské úspěchy - a současně proklínají do horoucích pekel Schröderovu reformu německého pracovního trhu, jejímž cílem bylo mj. částečné srovnání podmínek s asijskou konkurencí. Jiní se označují za sociální demokraty - a současně bezmezně podporují dnešní sebevražednou evropskou politiku, která dělá ze sociálního demokrata silně ohrožený druh. A ještě další jedním dechem nadávají nad servilitou českých médií vůči vládě - a současně všemi myslitelnými výmluvami obhajují mnohem a mnohem drsnější praxi, kterou si nesrovnatelně větší servilitu médií vynucuje třeba venezuelský režim. Ptát se po nějakých zásadách či myšlenkové důslednosti osob, které provozují podobná cirkusová představení ve veřejném prostoru, by bylo zajisté zbytečné. Je velmi těžké najít černou kočku v temné místnosti, zvláště když tam není.
Je velice hezké říkat, že alternativy k neoliberalismu existují. Druhá věc je vyzvedávat jako takovou alternativu hybrid mezi neoliberálními a komunistickými přístupy reprezentovaný dnešní Čínou nebo režim ve Venezuele, který opět jednou, tentokrát na bázi ekonomické exploatace obrovských zásob neobnovitelných surovin, ve jménu sociálních práv likviduje práva občanská a politická. To vše jsou ovšem jen různé nezápadní varianty (státního) kapitalismu, na kterých lze někdy v detailu objevit ten či onen zajímavý rys, ale vposledku se nikterak neposouvají mimo logiku toho, co je už dávno známo a co se z různých důvodů historicky neosvědčilo. A především - nic z toho nelze ani náznakem považovat za nějaký univerzalizovatelný model hodný nápodoby, jakým býval západní sociální stát.
Kde se dnes hovoří o "reformním kapitalismu" (který by měl být podle některých jakýmsi předstupněm překonání kapitalismu vůbec), tam stále ještě nezbývá než vzít si k ruce "předpotopního" Gøstu Esping-Andersena a vše, co se za to či ono vydává, poměřit jím vymezenými kritérii. Nezbývá než znova sáhnout po "diluviálním" T. H. Marshallovi a pečlivě zkoumat, nakolik jsou případně vyhlašovaná sociální práva skutečně rozvinutím (a nikoliv popřením) práv občanských a politických.
V opačném případě se lze leda za soustavného dovolávání těch či oněch posvátných vůdců propadnout do chaosu a barbarství.
Vytisknout