O přímou volbu jde víc než o prezidenta

11. 1. 2013 / Bohumil Kartous

Na rozdíl od Karla Dolejšího si vůbec nemyslím, že "jen naprostého politického ťulpase mohlo napadnout zavádět v takové situaci přímou volbu prezidenta". Proč? Protože nemáme zákon o obecném referendu? Ano, ten je pochopitelně důležitější, na druhou stranu netuším, proč by fakt, že je každý člověk postaven před přímou volbu, tedy že se z volby prezidenta stává společenské téma, mělo mít nějaký zhoubný vliv. Oproti čemu? Oproti tomu, když prezidenta volil parlament? Tedy kdy rozhodovala zákulisní vyjednávání a kdy výsledek byl závislý na rozhodnutí 281 "ťulpasů"? Tomu skutečně nerozumím.

Já jsem naprosto stejně přesvědčen o síle mediálního dojmu, mocného stimulantu většinových názorů, na druhou stranu ale neočekávám od prezidentské volby žádný "racionální výsledek". Právě proto, že prezident, pokud není schopen ničeho dalšího, může svou roli naplnit jako takový "noblesní" průvodčí, mě nevzrušuje, jak to dopadne.

Zato celý proces, v němž se proti každé akci, i té finančně nejlépe zabezpečené, objeví reakce, je velmi důležitý pro rozvoj toho, čemu jsme si automaticky navykli říkat "demokracie". A opět se nejedná o nějaké naivní očekávání v tom smyslu, že nyní začnou lidé zaníceně uvažovat a angažovat se v politice. To jistě ne, ale čím více má společnost podnětů, které pro každého jednotlivce představují možnost uvažovat, rozhodnout se a projevit svou volbu, tím vyšší je míra participace a jedině za předpokladu vyšší míry participace lze také očekávat, že větší procento společnosti bude schopné destilovat z mediálního kvasu esence pro utváření vlastního názoru. Nevím, snad to lze zařídit taky nějak jinak, ale moje intelektuální schopnosti nestačí na nalezení jiného řešení.

Nechci zbytečně generalizovat a tak se omezím jen na svůj subjektivní dojem: už jen prostý fakt, že se volba prezidenta stává předmětem běžné rozmluvy lidí téměř u jakékoliv méně formální příležitosti, že si lidé snaží sami pro sebe definovat, jakého prezidenta by chtěli a že se snaží aplikovat své představy, byť mnohdy všelijak zdeformované nutným procesem zprostředkovanosti a podlem manipulace, odpovídá základnímu principu demokracie, v níž je přesně tato forma participace nezbytná pro jakoukoliv další nadstavbu.

Nedělám si žádné iluze o obecné úrovni uvažování nad politickými otázkami, úplný despekt k veřejnému rozhodování mi ale připadá neadekvátně rezignovaný. Soudný člověk patrně dokáže odtušit, že míra iracionality je v takové volbě velmi vysoká. Iracionalita ale bude převažovat vždy, volba kohokoliv, kdo mi není přímo znám a o němž ejsem schopen udělat si hlubší názor, je vždy do značné míry založena nikoliv na rozumu, ale na pocitu a dojmu.

Naivní je očekávat opak. Já jsem si vědom bolestí, jimiž trpí předvolební kampaň i mediální pokrytí tématu, jsem si vědom přihlouplých očekávání, která kandidáti sami aktivně ve voličích vzbuzují, aby dodali na váze jinak téměř pravomocně "bezbariérovému" a vskutku průvodcovskému úvazku prezidenta ČR, jsem s vědom deformací kandidátských identit do uživatelsky přátelských hodnotových paketů.

Sám jsem pod tímto vlivem a nemám problém přiznat si to. A nemám ani problém přiznat si, že se mé původní postoje (dojmy a pocity) mění a že jsem dnes schopen vyargumentovat si proč.

Pochopil jsem, že Vladimír Franz skutečně není tím, kým jsem předpokládal. Na každý problém si jistě dokáže udělat názor, spousta z nich je pro mě zajímavě formulovaných, ale řada jeho pohledů trpí snahou "něco si o tom myslet", než že by si skutečně myslel. Ačkoliv nadále (s trochou poťouchlosti) tvrdím, že mít Franze za prezidenta by pomohlo nahlodat pancíř českého maloměšťáctví, a že by se Česká republika stala v zahraničí díky své hlavě státu populární, nejsem přesvědčen o tom, že by Franz byl sto stavět veřejná témata ve prospěch rozvoje občanské společnosti v této zemi.

Nebudu volit ani familíérně se podbízejícího Karla, který o sobě nechává tvrdit, že je slušný a přitom je ochotný dělat maňáska Miroslavu Kalouskovi a s úsměvem stařičkého mocnáře kynout nad politikou, nad níž nemá žádnou kontrolu. Někdo to možná shledává noblesním, já to vidím jako projev ztráty soudnosti a přiznání vlastní nemohoucnosti.

Nebudu volit ani Miloše Zemana, protože mám vnitřní problém s každým xenofobem, jenž nevidí za hranici regionu, v němž žije (toho času kterási vesnice na Vysočině) a s každým, kdo do omrzení tvrdí, že prezidentem být nechce, aby následně na prezidenta kandidoval. Nebudu volit ani kariérního úředníka Jana Fischera, protože navždy zůstane kariérním úředníkem. Nicméně vzhledem k očekáváním Karla Dolejšího mu tohoto kandidáta doporučuju. Přemysl Sobotka je pro mě nepřijatelný z podobných důvodů, jako Zeman. Jeho nacionalistická a antikomunistická sebeprezentace hraje evidentně na noty, jejichž partitura je už hodně zažloutlá. A kromě toho nevidím nic než člověka, který si o sobě pravděpodobně myslí, že "tak nějak" vypadá jako prezident a že by jím tedy "tak nějak" mohl být.

I když bych moc chtěl, aby byla prezidentkou žena, protože věřím na pozitivní vliv vyváženého zastoupení žen v politice, nemohu volit ani jednu z kandidátek. Táňa Fischerová je jistě milá a inteligentní paní, nicméně její názorová integrita je pro mě ještě větší záhadou než u Vladimíra Franze. Některé její postoje jsou natolik radikální, že si říkám, kde se u bývalé poslankyně rychloobrátkového politického uskupení Unie svobody vzaly. Zuzaně Rothové snad nemohu nic vytknout, ale neshledávám na ní zároveň nic, co by mě výrazněji oslovovalo. Proti mluví také její politická příslušnost, osobně odmítám jakékoliv vazby mezi politikou a náboženstvím. O paní Bobošíkové snad ani nechci mluvit, vysoká nerovnováha mezi neutuchajícími ambicemi a egocentrismem někdejší moderátorky na straně jedné a omezené intelektuální rozhraní na straně druhé oslovují voliče z jiného vesmíru.

Vylučovací metodou zbyl pouze Jiří Dienstbier, ale vylučovací metoda není důvod, proč ho budu volit. Jakkoliv je pro mě nelehké překousnout jeho stranickou příslušnost, jelikož jeho kmenová strana má na regresi politické úrovně nebývalý podíl, jsem ochoten v tomto okamžiku uvěřit, že by jako prezident byl schopen udělat rozhodně víc než jen průměrný průvodčí. Jeho příklon k civilnímu prezidentství a k podpoře občanské společnosti, zároveň i určitý rozhled v této oblasti, nejlépe korespondují s tím, co vidím jako největší úlohu českého prezidenta vzhledem k jeho reálnému vlivu. A když moje očekávání nenaplní, věřím, že nebude o nic horším průvodčím, než kdokoliv jiný.

Vytisknout