Kritický bloc-notes: I. 1. 2013

9. 1. 2013 / Josef Brož

... kdyby nezazněla ta jedna věta, v níž připomněl 20. výročí vzniku samostatné České republiky: "Dovolte mi, abych před zakončením svého projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna. Její přesné znění je v této chvíli dáváno na naše webové stránky."

Vzápětí všechny hradní servery pod tlakem spadly. Jaký prezident, taková amnestie? Prezident amnes(t)ie, řecky zapomnění... Rozhodnutí dosluhujícího prezidenta Václava Klause vyvolalo velký odpor, mne v té souvislosti zaujalo, že bývalý ministr spravedlnosti Karel Čermák ve víkendových Lidových novinách soudí, že tím Klaus reaguje (kromě jiného) na změnu společenského paradigmatu.

Podle Čermáka se tím Klaus hlásí k myšlence milosrdenství. Opravdu?

Obávám se, že nejde vůbec o milosrdenství, to přece může projevovat v milostech, ale při amnestii, sloužící od věky věkův jako institut usmíření ve společnosti (například po válce nebo velkém utrpení, způsobeném terorismem), tím Klaus pouze zatloukl poslední hřebík do rakve české demokracie. Čermák je asi blíže k pravdě, domnívám se, když říká, že jde o Klausovu pomstu (- justici). Bude to ale více pomsta všem, pomsta o to sladší, že ji z této funkce vykonává naposledy.

Změna paradigmatu ale, patrně opravdu nastává -- nikoliv ale ve smyslu konzervativním, natož nějaké obnovy, jak bychom si snad mohli naivně přát, nýbrž ve smyslu zcela jiném. Mění se styly, priority, ale i výzvy: a prezident zapomnění, jak ho kdysi definoval ve svém slavném románu Kniha smíchu a zapomnění spisovatel Milan Kundera, už také převlékl svůj poslední kostým. Nejmenuje se už dávno Gustáv Husák, jak se Kundera domníval. Mnozí mladší spoluobčané už stejně nevědí, kdo to Husák byl.

Výročí dvaceti let od vzniku samostané České a Slovenské republiky, respektive zániku Československa, by mohlo být ještě nedávno důvodem k zamyšlení. Nyní bude už jen důvodem ke konečnému zapomnění.

Od nynějšího prezidenta, jenž se podílel aktivně na tomto aktu, nelze také nic jiného ani čekat. Prezident zapomnění... Kéž by to byl jenom zlý sen.

Film. Z filmů, které loňského roku dorazily také do českých kin, zdá se mi, zapadl zcela neprávem mimořádný film francouzského režiséra Leose Caraxe: Holy Motors. Nevšiml jsem si ale, že by se někde objevil v nějakém důležitém domácím žebříčku, ani v novinách, ani v nějakém pořadu, zatímco spoustu marných a naprosto nezajímavých, zato komerčně silně protlačovaných blockbusterů byla prostě všude: viz Temný rytíř povstal nebo Skyfall.

Přitom stačí přejít na některé inteligentní a vlivné weby, abyste se dozvěděli, že například britský deník The Guardian řadí Holy Motors hned na 5. místo svého loňského žebříčku deseti nejlepších filmů. Vlivný americký portál Rotten Tomatoes, který má široký záběr a selektivní vkus, hodnotí Holy Motors ratingem 90%. To, že francouzský měsíčník Cahiers du Cinéma tento film řadí na 1. místo z deseti (a nechal za sebou i film Cosmopolis od Davida Cronenberga), můžeme vnímat jako typické francouzské cocorico, ale i jako výsledek toho, čemu se obvykle říká editorská linie. Informace byla ostatně zaznamenána i mimo francouzský civilizační okruh. Svou roli patrně sehrála i jeho značně ambiciózní projekce na letním Filmovém festivalu v Cannes, kde se o něm mluvilo jako o černém koni.

Co se týče recepce tohoto filmu, člověk by se rozhodně neměl pokoušet číst různé psychopatické názory na českých diskusních fórech, ale zkusit přistoupit k filmu nezaujatě. Příběh filmového Oscara (Denis Lavant), který v jednom dni uskuteční devět velmi zvláštních schůzek (převleků), může v dnešním kontextu vypadat určitě velmi překvapivě. Především kvůli tomu, že navzdory úsilí mnohých, do naší distribuční sítě filmy takového typu přicházejí velmi limitovaně. Pokud jsem si všiml správně, uvádějí v Praze tento film pouze kino Oko a Aero, a loňského konce roku ještě kino Světozor. To nakonec kritiky vede k závěru, že se jedná o kategorii filmu v kolonce: "menší projekty, nezávislé filmy" (např. Kamil Filla).

Distribuční společnost Aerofilms se ale pokusila o mnohem širší distribuci. Kinaři ale patrně sami vyhodnotili film velmi rigidně, a kromě únorové projekce v Lanškrounu a dubnové v Karlových Varech, v zásadě není nikde kromě měsíce ledna už vůbec programován. Přitom je z hlediska vyprávění velmi radikální, a koketuje i se snahou zapojit do celého pásma i zajímavé herecké postavy: ať už mám na mysli Michela Piccoliho nebo zpěvačku Kylie Minogue.

Hlavním tématem je ostatně implicitně i jakási estetická amnesie (zapomnění) na dávnou kvalitu filmové řeči, která se společně s digitalizací poroučí - rovnou do kytek. V dnešní době "svatých motorů" (google, seznam apod.) už se divák možná ani nenamáhá, vše je dostupné přece na iPodu. Narcistní gesto, s jakým se Carax -- a potažmo i celá produkce filmu -- odhodlal nespokojit se s tímto stavem, může vyznívat možná marně, ale učinili tak všichni v souladu s větou Oscara Wilda, kterého citují, prostě pro: "krásu toho gesta".

Kniha. Jeden z posledních do češtiny přeloženým románů amerického spisovatele Philipa Rotha Duch odchází (Exit Ghost, 2007, č. 2008, překl. Jiří Hanuš) není sice zcela posledním, ale je posledním zjevením Nathana Zuckermanna, spisovatelova alter ega v románu. Máme-li Rothovi věřit, už se po románu Nemesis, který nakladatelství Mladá fronta připravuje, další kniha neobjeví. Zdá se to být opravdu poslední slovo.

U příležitosti francouzského vydání Némésis -- dostupné v prodeji (ovšem stále v angličtině například v pražském Neoluxoru) poskytl Roth velký rozhovor literární kritičce Nelly Kaprélian z týdeníku Les Inrocuptibles, kde to ohlásil. - "Nechci už více číst, ani více psát, a už o tom nechci ani více mluvit. Zasvětil jsem svůj život románu, studoval jsem ho, učil jsem o něm, psal jsem ho a četl. S výjimkou prakticky všeho ostatního. Je toho už dost! Už nenacházím více ten fanatismus ke psaní, který jsem měl celý život. Myšlenka utkat se ještě jednou s psaním je pro mne nemožná!"

Rothovské alter ego v postavě Nathana Zuckermanna se od tohoto přístupu, jak ho formuluje v rozhovoru, téměř neliší. V románu je cítit únava, rezignace, a i když se tomu sám autor v interview brání, v opusu Duch odchází je nostalgie tolik, že zapomnění (amnestie) může být pro spisovatele skutečnou milostí. Zdá se to být poslední pokus před konečnou rezignací.

Zuckermann si všímá, jak se i ten New York za posledních 11 let změnil -- nikoliv pouze kvůli 11. září 2001, ale především kvůli mezilidským kontaktům: vše se řeší na ulicích mobilními přístroji, lidé jsou excitovaní krátkými emocemi, a vzpomínka na 50. léta, v kterých Nathan začínal jako mladičký spisovatel, se mnoha jeho mladým obdivovatelům jeví jako doba pravěká.

Mladé ženy jsou stále přitažlivé, ale pro stárnoucího spisovatele jsou už nedostupné. Zbývá mu pouze jediné: soustředit se na odkaz, dokud je alespoň při zbytku svých zvolna ubývajících sil toho vůbec schopen, na zoufalou obranu díla jeho dávného spisovatelského vzoru: spisovatele Lonoffa (nemusíte vědět, že jde vlastně o Bernarda Malamuda), jehož životní příběh chce zneuctít dravý ambiciózní mladík "odhalením" incestního vztahu.

Postava v románu, jež trpí nepříjemnou inkontinencí, miluje Straussovy Čtyři poslední písně (Vier Letzte Lieder), z jejichž slov ale necituje. Richard Strauss je napsal na sklonku svého života v roce 1948, kdy byl o dobrých deset let starší než Roth (i Zuckermann), jako bilanci svého života a operní "nazi-diva" Elisabeth Schwarzkopf je skvostně nahrála pro EMI Classics (laskavý čtenář musí jen rychle přeskočit tu hip-hopovou reklamu).

Stalo se tak v roce 1954. Připomeňme si zde tato slova v originálu, napsal je německý spisovatel Hermann Hesse:

Herečka. V úterý 7. ledna zemřela herečka Jiřina Jirásková (1931-2013). Měl jsem tu čest se s ní setkat jedinkrát v životě osobně. Byla už před třemi lety dosti nemocná, takže jsem ani nedoufal, že bych se jí býval dovolal, neboť v bulváru psali, že je "na kapačkách". Přesto jsem získal její číslo a odhodlaně jsem jí zavolal. "Haló?" řekla k mému překvapení. - "Rád bych Vás pozval na křest..." brblal jsem zmateně. "Počkejte, já teď vařím, zavolejte mi, prosím, později..."

Ve foyer Divadla na Vinohradech, kde prožila celý svůj život, se tehdy ke konci roku 2008 sešlo mnohem více lidí, než jsem čekal (přišel i ministr školství Pražského jara Čestmír Císař). Bylo to kvůli ní, nikoliv kvůli knize o herečce Andule Sedláčkové (1887-1967), Aféry Anduly Sedláčkové (Petrklíč, 2008), kterou jsem s ní chtěl pokřtít, neboť to byla právě ona, co si pamatovala osobně jedno z posledních Anduliných poválečných vystoupení -- právě ve Vinohradském divadle. Začala tehdy pateticky, když vstala, rozpřáhla ruce a řekla. "Hraji tady od příští sezóny už 40 let!" A lidé zatleskali.

Trochu mi vyčítala, že jsem ji zmínil mezi těmi z hereček, které se u slavné prvorepublikové divy Sedláčkové inspirovaly. "To není pravda, kdo to tam napsal?" zeptala se tehdy žertovně, když si to přečetla na záložce. Věnoval jsem jí s povděkem kytici deseti žlutých růží. A jak už to na takových akcích bývá, vypukl zmatek, a paní Jirásková si kytici zapomněla na židli. "Máte ji u mne," stačil jsem jí ještě napsat.

Nebylo to ale pravda, přiznávám. Mezi přišedšími se objevila na konci křtu totiž dívka, vypadala jako vtělená múza, a o kytici si řekla. Zdálo se mi, že to k takovým akcím patří, a že je to dar všem hereckým múzám. Ouha, za pět minut byla u mne hereččina asistentka.

Kam mám teď tu kytici růží donést?

Vytisknout