Čtenáři, tu esej! Nepřehlédnutelná, inspirativní

11. 1. 2013 / Miroslav Vejlupek

Z výrazných spisovatelů přibyvších svým vrcholným dílem do české klasické literatury  první čtvrtiny dvacátého století jsme v uplynulém roce vzpomenuli i Karla Matěje Čapka-Choda, Domažličana, pionýrsky přinesivšího české literatuře takzvané pražské romány. Z takových jsou i "Jindrové", moderní próza dějově se vinoucí Prahou, Anglií, Indií, opět Prahou, prvosvětovým válčištěm západoevropským a nakonec a definitivně zase Prahou. Naturalista, realista a složitý humanista Čapek-Chod, takto důmyslný ironik a filosof náhody, pracoval dlouhá desetiletí jako profesionální novinář, což se v jeho literárním tvoření odrazilo - častokrát ku škodě fabulí - obšírnou, zbytečně detailizovanou a odbočující vypravěčovou řečí. Ne však bez výjimky. Do válečného příběhu mladého lékaře Jindry Paváka zakomponoval spisovatel esej, u které se nelze nepozdržet. Tu je.

"Lokomotiva táhnoucí toto peklo na kolech se smála bezoddyšným chichotem, druhá, která ohromný vlak tlačila, odpovídala jí týmž potměšilým šuškotem, obě byly dcery téže hmoty, jež počala z lidského génia, který už prehistoricky počal hmotu znásilňovati a od té chvíle, když se mu to poprvé podařilo s kovy, zahájil historii. Tato válka není vlastně ničím jiným než vyvrcholením té lidské metarulgie, toho zápasu kovů s pokolením lidským, jich mstou za věkovitá utrpení ohněm a jich vítězstvím, že si dokonalejšího nelze ani představiti. Spiknutí kovových otroků proti synům Kainovým, Ábelovým trvalo věky, a bylo k úspěchu zabezpečeno, jakmile se ruda železná dorozuměla s kamenným uhlím a se zlatem, kteréž odtud hrálo svou úlohu pravého a jediného zázračícího boha lidí, dále s rafinovaností, proti jaké největší prohnanost lidská jest pouhým mrzáctvím. Zlato, železo a uhlí daly světu nejstrašnější nestvůru všech dob, která bude mezníkem čtvrté z velikých dějinných epoch, tak jako objev střelného prachu stal se mezníkem třetí z nich. A leviatanem tímto jest těžký průmysl v tolika představitelích, kolik je velikých národů, a proto nesměl žádný z nich scházeti v této světové válce, která není ničím jiným než bojem všech proti jednomu z nich, onomu, jehož těžký průmysl stal se nejtěžším zločinem a v šíleném závodění o to, kterému z národů podaří se vyrvati z útrob země největší množství železa k apriornímu zločinnému cíli, tj. k válce, stal se šampionem. Tímto hromaděním mužů vražedného kovu ve všech formách k tomu cíli s největším úsilím rozumu lidského sestrojených vzrůstala energie hmoty ke mstě nad lidstvem tak dlouho, až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duši a všechno pokolení lidské zmechanizováním duši vlastně pozbylo. Může být pádnějšího důkazu o skutečné nadvládě a tyranii kovu nad člověkem, že čím více v této válce vyplýtvá kovu na zabíjení člověka, tím horečnatěji musí člověk mezery svého válečného materiálu nahrazovati výrobou válečnětechnického průmyslu tak zvýšenou, že se o takových možnostech žádnému národnímu hospodářství ani ve snu nezdálo? A nadvláda ta jest tak absolutní, že ani národ, jenž vidí, ano musí dnes už nevyhnutelně viděti, že válka najisto skončí jeho porážkou, nemůže ustati v přesvědčení, že kdyby to doznal nabídkou míru, dopadne proň mír co nejbídněji, ačkoli jeho myslitelům musí býti nadevše jasno, že čím déle za takových okolností válku povede, tím dokonalejší bude jeho porážka v této vraždě všemi na všech provozované, z níž se ani vítězové nikdy dokonale nevzpamatují a která může se státi ve svých důsledcích záhubou všeho bílého plemene. Žádná z válčících stran mocí nemůže a nesmí ustat v boji, dokud záhuba nebude dovršena, tak zní zákon kovů, k nimž přidaly se všechny ostatní prvky, zákon, jehož exekutiva přenesena na výkvět mužů všech národů tak, že každý z těchto mužů předurčen buď za kata, anebo za odsouzence, a popravy jednotlivců na jednotlivcích a davů na davech tak dlouho neodvratně budou pokračovat, dokud nebude učiněno zadost odplatě na kulturním lidstvu za největší jeho vinu, za zneužití technické kultury, již stvořilo. Tak daleko to došlo s člověkem, jenž nad zvířetem vyniká vědomím jáství, svým intelektem nad jeho pouhým instinktem a schopností vyrobiti si nástroje a konečně stroje ..."

"Jindrové" vyšli poprvé v roce 1921. Zbývá tedy takřka přesně devět let, a román bude stoletý -- jako námi ocitovaná esej. Právě o tu jde nám při dnešní příležitosti především. Kolik čtenářů, tolik samozřejmě postřehů a případně i rozvinutých vlastních myšlenek. Nás oslovila pasáž "až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duši a všechno pokolení lidské zmechanizováním duši vlastně pozbylo". Vždyť toto už je předzvěst našeho času. Našeho začátku třetího tisíciletí po Kristu, kdy technická a netechnická kultura slíbily prolnout v jedno, kdy hmota už nemá jen duši, ale stává se inteligentní, nad člověka pracovitější a ... a soběstačnou. Takovou to napsal Čapek-Chod esej, esej-předmluvu k budoucnosti života na Zemi.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 11.1. 2013