ROZHOVOR S KANDIDÁTKOU NA PREZIDENTKU ČESKÉ REPUBLIKY

Jana Bobošíková: Eurohujerům budu sypat štěrk do soukolí federalizace Evropy

7. 1. 2013 / Martin Kunštek

Držela byste se dlouholeté ústavní tradice a jmenovala byste po volbách předsedou vlády představitele vítězné strany?

Této zvyklosti bych se snažila držet. Ovšem s výjimkou takových situací, jako když pan Paroubek odstoupil poté, kdy jeho strana vyhrála volby. To je pak problém. Pokud se však ptáte na princip, tak ten bych dodržovat chtěla. S jednou malinkou výhradou, totiž že by vítězná strana měla být schopna složit funkční koalici.

A když by premiér pověřený sestavením vlády předložil dohodu parlamentních stran o sestavení vlády – respektovala byste tuto dohodu? Nestavěla byste si jako podmínku, že se tvorby vlády nesmí účastnit KSČM?

Takovou podmínku bych nestavěla. Plně bych respektovala dohodu politických stran. A potažmo rozhodnutí voličů.

Podle výkladu a již použité praxe v případě Davida Ratha, kterého prezident Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví, dokud byl prezidentem ČLK, je prezident republiky v takovém případě oprávněn odmítnout návrh na jmenování ministrem osoby, která je ve střetu zájmů. Co byste pokládala za střet zájmů takového typu, že by to dané osobě znemožňovalo být Vámi jmenován za člena vlády?

Těžko by jmenovala ministrem obrany šéfa zbrojovky. Například. Nebo ministrem kultury majitele soukromé galerie.

Nedlouho po prezidentských volbách vyprší mandát podstatné části soudců Ústavních soudců. Máte už představu o osobách, která byste navrhla Senátu ke jmenování do Ústavního soudu?

Úplně pevnou představu ještě nemám. Přece jen to je úkon, který prezident provádí v součinnosti se Senátem. Bez schválení Senátem není jmenování ústavního soudce možné.

Bez předchozí konzultace se senátními kluby bych dopředu nevysílala žádná jména. Návrhy bych se snažila před oficiálním předložením Senátu napřed potichu předjednat s senátních frakcích. Proto, aby lidé, které bych navrhla, nebyli zbytečně ostrakizováni a čelili v minimální možné míře konfrontaci v situacích, kdy prezident má jiný názor, než Senát. Předjednání v Senátu proto považuji za velmi důležitý krok.

Při výběru kandidátů bych se snažila „lovit“ ve všech oblastech právní praxe. Jak mezi advokáty, tak mezi státními zástupci a soudci, ale také mezi uznávanými teoretiky práva. V návrzích bych se snažila aby se do složení Ústavního soudu promítly všechny právní profese.

S kým byste své návrhy konzultovala?

Samozřejmě se všemi profesními organizacemi. Ale také s předsedou Ústavního soudu JUDr. Pavlem Rychetským. Zde ale považuji za nutné upozornit na jednu věc: Vím, že předseda Ústavního soudu by uvítal větší pravomoci v personálních otázkách – aspoň tak jsem to pochopila z mediálních vyjádření. Ale já bych byla proti tomu, aby měl větší personální pravomoci. Nicméně navrhovaná jména bych se s ním snažila dopředu konzultovat. Myslím si ale, že konečné rozhodnutí by mělo být rozhodnutím prezidenta a Senátu a nikoli rozhodnutí předsedy Ústavního soudu.

Jak byste přistoupila k výběru předsedů obou našich nejvyšších soudů – Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu? Jela byste si prodiskutovat s již přidělenými soudci těchto soudů o situaci, jaká tam panuje? Zjišťovala byste jejich názor, koho by rádi viděli v čele soudu?

Napřed bych se musela blíže seznámit s výsledky práce Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Na základě analýzy jejich funkčnosti, kterou v tuto chvíli neumím plně posoudit, bych se potom podívala na způsob výběru funkcionářů. Pokud by se soudy ukázaly jako funkční, tak to, co funguje, bych neměnila. Nechtěla bych zbytečně dělat prudké personální změny v okamžiku, kdy instituce fungují.

Pokud by se ukázaly určité nefunkčnosti, tak bych se samozřejmě napřed pokusila zjistit důvody toho, co nefunguje. V případě, že by se to ukázalo jako nezbytné, bych se jmenováním nového předsedy snažila tyto nefunkčnosti napravit. Výběr osoby by pak byl takový, aby to vedlo nebo přispělo k odstranění těch problémů.

Nejčastěji se prezident dostává ke slovu ve věci jmenování funkcionářů nejvyšších soudů v případě, že stávající funkcionář doslouží a jde do důchodu – jako jsme to zažili v případě místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Kučery. Nebo když umře. Anebo již není schopen vykonávat svoji funkci za zdravotních důvodů – jako v případě JUDr. Brožové. V těchto „běžných“provozních případech byste osobu nového šéfa soudu konzultovala se stávajícími soudci?

Ano, ale nejen s nimi. Považovala bych za nutné zjistit si názor týmu, který již na soudu působí a je do určité míry neměnný. Doplňuje se jen, když někdo ze stávajících soudců skončí. Takže jejich názor by pro mě byl cenný. Ale považovala bych za nutné osobu předsedy těchto soudů probrat i s těmi, kterých se rozhodování příslušného soudu dotýká. V případě předsedy Nejvyššího správního soudu bych návrh osoby předsedy konzultovala i s představiteli státní správy. Protože styl práce a rozhodnutí NSS se dotýkají právě státní správy. A zajímaly by mě jejich zkušenosti s touto institucí.

V jakých typech případů byste používala tuto pravomoc?

Člověk nikdy nemá říkat nikdy. Ale myslím si, že trestní řízení by mělo vždy doběhnout do konce. Abolicí (nařízení zastavit trestní stíhání – pozn. aut.) bych se snažila do běžících kauz vstupovat minimálně.

A pokud jde o milosti, tak samozřejmě nevylučuji milosti z humanitárních důvodů. Což vám asi řekne každý. A pak - ve své praxi novinářské i politické jsem se setkala s některými opravdu šílenými rozsudky, takže bych čas od času byla schopna dát milost v nějakém opravdu flagrantním případě. Ale udělala bych to tak, aby případ sloužil celé právní veřejnosti jako odstrašující příklad toho, jak nepostupovat. Případ by musel být důkladně rozebrán a zdůvodněn. Ve zdůvodnění by muselo být popsáno, kdy a jak k čemu došlo.

Vím že je to velmi ošidné. Prezidentské milosti obecně nemají napravovat chyby justice. Ale některé chyby jsou tak obludné a schopné zasáhnout lidem do životů, že kdyby se našel případ, který by šel zobecnit, nebo který bych vnímala jako opravdu flagrantně nespravedlivý, a zároveň to uměla zdůvodnit, tak bych šla do udělení milosti.

Řada lidí považuje za absurdní rozsudek nad Romanem Smetanou, který byl za počmárání billboardu odsouzen ke 100 hodinám veřejně prospěšných prací a když je odmítl nastoupit, tak mu byl trest změněn na 100 dnů vězení, ačkoliv před vynesením rozsudku škodu zahladil. Nyní je znovu trestně stíhán ve fázi vyšetřování pro maření výkonu soudního rozhodnutí za to jak se nějakou dobu, než se sám vydal, vyhýbal nástupu trestu. Není toto podle Vás modelový případ pro abolici?

V tomto konkrétním případě říkám - v žádném případě.

Vím, že si tím nezískám popularitu u voličů. Já jsem velkým zastáncem svobody – a samozřejmě i svobody slova, ale myslím si, že nikdo nebrání – a pevně věřím, že by ani nebránil panu Smetanovi, aby si koupil jakýkoli billboard a napsal na něj sebeurážlivější vyjádření. Nebo to, co si myslí – ať už to bude či nebude urážlivé. Tak by mohl vyjádřit svůj pocit – co si myslí o politické scéně – a třeba i počmáráním fotografií politiků. Ale pan Smetana nic z toho neudělal. Pan Smetana počmáral billboardy, které musel zaplatit a vytvořit někdo jiný. A pan Smetana odmítl za tuto činnost, kdy ničil majetek někoho jiného přijmout trest. Takže já bych mu milost nedala.

Ale znovu říkám: Pokud by si pan Smetana vedle mého billboardu postavil svůj billboard na který by si napsal „nevolte Janu Bobošíkovou – je to zlá, hnusná , proradná osoba“ a já nevím co všechno.... Tak tomu bych se nebránila. A považovala bych to za projev svobody slova.

Uměla byste říci, jaké kategorie zákonů byste Parlamentu jako prezidentka vracela?

V celé své prezidentské kampani říkám, že nepodepíši nic, co by předávalo pravomoci České republiky do Bruselu. V celé své kampani říkám, že jsem zastáncem svobody národního státu a státní suverenity, tržní ekonomiky, nízkých daní a prosperity České republiky.

Myslím si, že kdybych v tomto duchu nevetovala některé naprosto šílené zákony, které jsou nyní v jednání – mohu-li být konkrétní, i když vím, že na mě by to už nespadlo – typu církevní restituce, zvýšení DPH nebo Evropský stabilizační mechanismus, tak bych asi nemohla setrvat ve funkci. To jsou příklady věcí, které bych vetovala či kterým bych se snažila bránit ze všech sil. Byť vím, že bych asi minimálně v případě církevních restitucí a zvýšení DPH byla přehlasována Sněmovnou, tak bych toho veta používala.

Jsem ráda, že se mě na to ptáte, abych to mohla říci: aby občané nekupovali zajíce v pytli. Říkám to naprosto na rovinu, že bych veta na zákony používala. A myslím si, že by to měl dělat každý prezident, který bude zvolen. Za svými názory by si každý měl stát. A já bych alespoň této mírné – nechci říkat „zbraně“, spíš připomínky, snažila využívat. Už proto, aby občané viděli, že skutečně dělám to, co jsem slibovala v kampani.

Za obou dosavadních českých prezidentů došlo k situaci, že některé zákony prezident sice nepodepsal, ale ani je nevetoval. Prostě nechal marně uplynout 15 denní lhůtu a nechal jej jít do sbírky zákonů, i když pod nimi nechtěl být podepsán. Jak se na tuto praxi díváte? Uchylovala byste se k ní, nebo byste se držela zásady, že zákon, který nemohu podepsat, vetuji?

No to je postup zvaný „chytrá horákyně“. Popravdě řečeno se to ale těžko říká dopředu. Já bych se nažila být jednoznačná, ale zároveň neumím poctivě říci, že bych k tomuto postupu nikdy nesáhla. Snažila bych se být jednoznačná a volit tento postup co nejméně – asi jen v případech hodných opravdu zvláštního zřetele.

Snažila bych se, aby moje politika byla čitelná – a chápu, že z nepodpisu zákona toho občané moc nevyčtou. Nedozvěděli by se, jestli s tím zákonem prezident souhlasí, nebo jaký k němu vlastně má vztah.

V minulosti jsme zažili situaci, kdy Sněmovna navrhla ke jmenování prezidentem NKÚ svého tehdejšího místopředsedu Františka Brožíka, tehdejší prezident republiky Václav Havel jej však nejmenoval. Mohlo by se něco takového stát za Vašeho prezidentství? Nakolik byste se cítila vázána návrhy Sněmovny?

Samozřejmě bych se snažila si napřed něco zjistit o osobě, kterou bych měl jmenovat do takové funkce jako prezident NKÚ. Myslím si ale, že prezident není „automatickým jmenovačem“ nebo „dávačem razítek“ na cokoli, co mu přijde z Parlamentu. Takže bych se také snažila prozkoumat způsobilost a minulost těch lidí.

Máte už představu o konkrétních osobách, které byste jmenovala do Bankovní rady ČNB?

Říkám dopředu velmi jasně, že budu jmenovat lidi, kteří přesně chápou roli České národní banky. Úkolem ČNB je udržovat stabilitu měny a stabilitu bankovního systému. A pokud se nemýlím, tak naší měnou je stále česká koruna a bankovní systém tvoří neustále dceřiné společnosti – nikoli pobočky – zahraničních bank. Co z toho vyplývá? Do Bankovní rady bych jmenovala lidi, kteří by udělali vše proto, aby vyvázali ČR z povinnosti přijmout euro. Zdůrazňuji z povinnosti – neříkám, že někdy do budoucna by se o tom neměla vést diskuse. Chtěla bych tam lidi, kteří by udělali všechno pro to, aby u nás dnes působící banky zůstaly opravdu dceřinými společnostmi zahraničních bank a nestaly se pobočkami těchto zahraničních bank. Což by mohlo způsobit odliv peněz z české ekonomiky. A to by mohlo fatálně poškodit české střadatele a české firmy.

Mám už představu i o konkrétních jménech. Například Markéta Šichtařová (ředitelka poradenské společnosti NEXT Finance – pozn. aut.), Aleš Michl (analytik Raiffeisenban – pozn. aut.), nebo Vladimír Pikora (hlavní analytik společnosti NEXT Finance – pozn. aut.). Myslím, že už je dost ekonomů, kteří nepodlehli takovému tomu mainstreamovému volání, a kteří se nyní dostávají do popředí. Někdo si říká: „no jo – ti se maj...“. Ale chtěla bych upozornit, že tito lidé říkají své názory dlouhodobě, říkají je konzistentně a říkali je i v době, kdy to nebylo zdaleka populární a nebylo to považováno za „moderní“. A říkali je i v době, kdy to bylo nepohodlné a někdy i to bylo z hlediska pokračování kariéry riskantní.

V naší zemi máme téměř už ústavní tradici disharmonie mezi vládou a prezidentem republiky v některých otázkách zahraniční politiky. Václav Havel měl v minulosti a Václav Klaus má dodnes často jiné názory, než vláda na Evropskou unii nebo i další věci v oblasti zahraniční politiky. Jak byste se Vy chovala v takové situaci?

Já jednoznačně deklaruji, že má zahraniční politika zejména směrem k EU se drtivě odlišuje od zahraniční politiky celé české relevantní politické scény. Jednoznačně říkám: Stop přenosu dalších pravomocí do Bruselu! Jednoznačně říkám - vyvažme naši zemi z povinnosti přijmout euro. Dlouhodobě jsem říkala nepodepisujme Lisabonskou smlouvu.

Je mi jasné, že bych musela s vládou, která je zodpovědná za zahraniční politiku (a nikoli prezident), najít společnou řeč alespoň na nějaké nejminimálnější možné úrovni. Abychom se slušně a hlavně konstruktivně dohodli na tom, kdo bude kdy na kterém summitu reprezentovat ČR. Ale přiznávám, že by to nebylo jednoduché.

Moje politika je postavená na tom, a s tím také kandiduji, že hodlám do toho soukolí EU, které dnes směřuje k evropskému superstrátu, které směřuje k tomu, aby země, které dluhy nezpůsobily, je zaplatily, každým svým vystoupením sypat písek – ne-li štěrk. A říkám to nahlas a naprosto otevřeně. Nicméně chtěla bych to dělat kultivovaným způsobem. Chtěla bych si s vládou dopředu vykolíkovat takové pole, abychom navenek nepůsobili nějak drsně rozhádaně. Aby bylo jasné, že jsou tady různé názory, ale že stále jsme kultivovaná demokratická země.

Trochu s Vámi budu polemizovat v tom, že za zahraniční politiku zodpovídá vláda a ne prezident. Prezident se podle Ústavy z výkonu své funkce nikomu nezodpovídá. Vláda se samozřejmě na rozdíl od prezidenta ze své činnosti zodpovídá Sněmovně. A to i v oblasti zahraniční politiky. Ale prezident je hlava státu, která stát zastupuje navenek. Prezident může, ale také nemusí, pověřit vládu sjednáním nějaké smlouvy. Ale ústavní konstrukce je taková, že když se prezident, který je na konci procesu ratifikace, rozhodne nějaký akt nebo smlouvu nepodepsat a neratifikovat, tak ani vláda ani Parlament jej k tomu nemůže donutit. Takže má vlastně poslední slovo...

Za tento právní výklad vám děkuji, protože většinou se setkávám s jinými výklady. A vím, že kolem toho právníci a ústavní experti neustále vedou spory. Ale musím říci, že tento vámi použitý výklad je mi samozřejmě bližší.

Deklaruji, že by mi více umožňoval eurofederalistům a eurohujerům sypat štěrk do jejich soukolí. A hodlám tak v případě zvolení důsledně činit.

Ve Francii je zcela běžná situace, kdy vedle sebe kohabitují prezident a premiér jiné politické orientace a často dost odlišných názorů. Asi nejznámější příklad byli prezident Mitterrand a tehdejší premiér Chirac. Na Evropskou radu (summit šéfů států a vlád EU) jezdili vždy oba, i když každý říkal něco jiného. Nikdo to nepovažoval za skandál, ale partneři to brali tak, že každý vytyčuje jednu stranu koridoru, jimž je Francie ochotna kráčet. Umíte si představit, že byste také na jednání Rady jezdila společně s premiérem? Přece jen ta jednání často trvají 10, 12 a někdy i 15 hodin a na místě se hraje o věty či o slova. Tedy proto, abyste na místě a včas mohla říci – a to už přese mne neprojde...

Pokud by na Radu jel premiér dojednávat smlouvu, kterou měla jako prezidentka ratifikovat, tak bych se do toho samozřejmě snažila vstupovat. Nevím, jaká by byla jevová forma toho mého vstupování do věci – jestli by to bylo zrovna tak, že bych seděla vedle premiéra a lidově řečeno „ho držela za ruce“, nebo mu včas „tahala za rukáv“. Ale rozhodně považuji za lepší být na summitu a včas partnerům deklarovat, co už bych nemohla podepsat. Tak, aby se dal dokument ještě na místě upravit za zavřenými dveřmi Rady. Třeba tu problematickou pasáž vypustit. Rozhodně je to lepší, než pak způsobit skandál tím, že se zablokuje vyjednaný text ve stádiu ratifikace. Navíc..., když to prezident nechá dojít bez povšimnutí až k podpisu, tak se ve stádiu ratifikace dostává pod obrovský tlak.

Obvykle to funguje tak, že prezident pověří vyjednáním smlouvy některého člen vlády. Ale nemusí tomu tak být. Umíte si představit nějaký případ, který by pro Vás byl tak citlivý, že byste chtěla být u jednání po celou dobu a mít na ním kontrolu? Tedy že byste řekla na jednání s ministrem zahraničí, financí či průmyslu, nebo tím, co by to měl na starosti, budeme jezdit společně?

Tak nevím, jestli jezdit. Ale jet jednou – třeba při jednání o nejcitlivějším bodě smlouvy ano. To si umím představit. Příkladem může být smlouva o dostavbě Temelína. To je podle mého názoru pro Českou republiku vysoce strategická záležitost. A byť tam prezident nemá přímou rozhodovací pravomoc, která by spadala do úseku mezinárodní smlouvy, tak si umím představit, že je to věc, kde si prezident – třeba i neformálně, ale hlasitě – řekne své.

Jinak si umím představit, že i v dalších mezinárodních smlouvách bych se angažovala více, než jen jako to „poslední razítko“.

Ratifikovala byste svým podpisem smlouvu o umístění cizí vojenské základy na území ČR, nebo smlouvu o dlouhodobém pobytu cizích vojsk na území ČR?

Odpovědět obecně je velmi obtížné. Nemyslím si, že současná mezinárodní situace a bezpečnost České republiky by něco takového ospravedlňovaly. Na druhou stranu nežijeme ve světě bez rizik. Pokud bych byla o potřebnosti takového kroku nezvratně přesvědčena, tak bych jej učinila.

Nakolik se zajímáte o armádu? Jak Vás oslovuje tato pravomoc?

Jsem toho názoru, že je škoda, že byla zrušena branná povinnost. Vím, že to nemá co do činění s prezidentovou pravomocí jako vrchního velitele ozbrojených sil. To už se stalo, zákon platí a armádu máme z profesionálů...

Pokud jde o dnešní armádu - jsem si vědoma, že to je velmi citlivá záležitost, protože vím, že žádná matka nechce vidět svého syna umírat někde ve světě... Na druhou stranu si však uvědomuji, že někdy je nutné bránit svobodu a demokracii i nasazením vlastního života.

Nebudu tvrdit, že armádě rozumím. Snažila bych se napřed proniknout do systému organizace armády. Dále bych se snažila dělat všechno, co bych mohla, aby armáda byla sama na sebe hrdá. A hlavně aby byla schopná akce doma i v zahraničí. Prostě tam, kde je jí potřeba.

Mezi armádními dokumenty, které prezidentovi prochází rukama, je např. i plán výstavby ozbrojených sil. Jako Jihočech považuji za nešťastné zrušení našich světově proslulých ženijních praporů, které odvedly velmi dobrou práci za povodní a které byly zrušeny ministryní obrany Vlastou Parkanovou. A přes prezidenta Klause to prošlo. Jak byste se k této situaci postavila Vy?

Podle mého názoru má být armáda schopna sloužit jak uvnitř země, tak i mimo naše území. A mezi schopnost armády zasahovat uvnitř státu patří i takové věci, jako pomoc při živelných katastrofách – mezi něž povodně patří.

Omlouvám se, že trochu odbočím, ale myslím si, že to s tím souvisí. Když vidím, co se např. teď děje s hasiči, tak bych se snažila udělat všechno proto, aby armáda byla schopna plně pomáhat občanům naší země v případě živelných katastrof. Na vnitřní uspořádání armády bych se dívala i tímto prizmatem.

Takže s rušením ženijních praporů bych nesouhlasila. To bych nemohla podepsat a vrátila bych jim to.

Tím se myslí vedoucí diplomatických zastoupení cizích států u nás. Na první pohled to vypadá jako ceremoniální pravomoc. Dovolím si však připomenout případ konfliktu mezi Topolánkovou vládou a prezidentem Klausem ve věci uznání Kosova. Prezident Václav Klaus nesouhlasil s tím, že vláda uznala nezávislost Kosova. Ústava ani žádný zákon neupravuje postup uznávání nově vzniklých států. Procedura je dodnes upravena vyhláškou Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSSR, která stanoví, že o uznání nově zniklého státu rozhoduje vláda usnesením, které veřejně vyhlásí. Prezident Klaus svůj nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova opírá o fakt, že akt vyhlášení nezávislosti Kosova byl jednostranným aktem, který je rozporu se zásadami obsaženými v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A do nynějška odmítá přijmout osobu, která by potenciálně měla vést kosovskou diplomatickou misi a tím završit proces navázání diplomatických vztahů s Kosovem ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Umíte si představit takový postup, nebo byste prostě vzala na vědomí, že nějaký nový stát prostě vznikl, vláda jej uznala, a tudíž byste neblokovala navázání diplomatických vztahů?

V případě Kosova bych postupovala naprosto stejně, jako Václav Klaus. V tomto je můj názor dlouhodobě konzistentní. Už jako poslankyně Evropského parlamentu jsem vystupovala proti uznání nezávislosti Kosova. A pokračovala bych v tom i nadále. Pokud jde o uznání jiných nově vzniklých států, tak je vždy nutné postupovat případ od případu. Záleží na okolnostech jejich vzniku. Právě i s ohledem na postupy zakotvené v Helsinském závěrečném aktu, který jste zmínil. Důležité by také bylo, jak se k nim staví OSN.

Za prezidentství Václava Havla se stávalo, že odmítal vyslance, navržené ministerstvem zahraničí, jmenovat. Tedy ne že by je rovnou zamítl, ale prostě ten krok neučinil. A odvolával se na to, že nemá stanoveny žádné lhůty. Jak byste nakládala s problémem lhůt? Respektovala byste při výkonu úřadu lhůty stanovené správním řádem?

Post velvyslance považuji nejen za reprezentativní funkci, ale za klíčové místo pro ekonomickou diplomacii země. Myslím si, že každým váháním a každým nejmenováním – a neřešením situace ale odkládáním toho problému, se připravujeme o ekonomické možnosti. Což považuji za velmi špatné.

Situaci bych řešila jasně. Buď bych jmenovala, nebo včas řekla, že odmítám jmenovat. Takové to „vyhnívání“ – to nemám ráda.

Kromě armády mohou mít v čele organizace generály i bezpečnostní sbory – Policie ČR, zpravodajské služby, Vězeňská služba, nebo hasiči. A máme v tom trochu disproporce. Řadu let stál v čele hasičů generál Štěpán – dnes mají „jen“ plukovníka“. V čele Policie ČR - 40 tisícového sboru je dnes plukovník Červíček. V minulosti chvíli měli generála a někdy ne. Je to paradox když to srovnáme s Vězeňskou službou, která je početně asi desetinová, které řadu let velel generál Kula. U zpravodajských služeb je to také „každý pes jiná ves“ – Vojenská zpravodajská služba nyní paradoxně nemá v čele generála – nově jí šéfuje pan Kovanda – bývalý velvyslanec u NATO. I když v minulosti službě vždy velel generál. Brigádního generála Langa však má v čele BIS. Ale civilní rozvědka UZSI má v čele „jen“ plukovníka Schwarze. Jak se Vám tato disproporce jeví? Prezident sice dělá až ten druhý krok – napřed musí navrhnout ke jmenování příslušný ministr. S těmi byste však mohla jednat o tom, jaká je Vaše představa o uspořádání...

Mojí představou je, aby do těchto věcí byl vnesen určitý řád. Byť třeba nepsaný.

Situaci, kdy velitel Vězeňské služby má vyšší hodnost, než policejní prezident, považuji za trochu úsměvnou. Tím se nechci nikoho dotknout.

Snažila bych se dohodnout, aby do toho systému byl vnesen jakýsi pořádek. A aby i hodnost nejvyššího představitele té které instituce odpovídala jejímu významu a početní velikosti.

Začněme konkrétním příkladem. Opakovaně se vedou debaty o tom, jestli by státní vyznamenání měli dostat bratři Mašínové. Vy byste je vyznamenala?

Ne.

Dále tu stále ještě máme žijící příslušníky odboje proti nacistům a účastníky bojů proti Třetí říši na obou frontách. Jak byste se stavěla k nim?

Sama jsem členkou Českého svazu bojovníků za svobodu. Říkám to poroto, abych zdůraznila, že mám k této problematice blízko. Mám tu čest osobně znát některé z lidí, kteří bojovali na západní nebo na východní frontě. Takže bych se stavěla maximálně vstřícně ke společenskému uznání a ocenění těchto lidí. Jednak kvůli nim samotným, ale i jako vzkaz veřejnosti, aby lidé viděli, jaké mezi sebou máme hrdiny. A aby se zajímali o jejich příběhy. Aby tito lidé sloužili v podstatě jako taková živá historie, na kterou bychom neměli zapomínat.

Když si vezeme ostatní členy společnosti - jaká by jinak byla obecně kritéria pro ty, kteří by z Vašich rukou měli převzít státní vyznamenání?

Měli by šanci lidé, kteří svoji dlouholetou činností přispěli ke zlepšení života lidí, ke zlepšení jejich zdraví nebo ke zlepšení kultury. Ale třeba i ke zlepšení vnímání demokracie. Lidé, kteří jsou dobří ve svých oborech a třeba tak i reprezentují Českou republiku v cizině. Lidé typu MUDr. Pomahače, o jehož operacích ví celý svět. Ale také třeba nejrůznější architekti. Zároveň ale také lidé, kteří dlouhá léta rozdávají v České republice a jejím okolí radost. A rozdali té radosti spoustu. Tím mám na mysli třeba i lidi z pop music. Například Helena Vondráčková. Tu bych vyznamenala, kdyby to jen trochu šlo. A to ne z důvodu, že mě podporuje, ale protože vím, s jakým ohlasem se její písničky setkávají a jak kolikrát dokážou člověka nabít. A ona už to dělá desítky let...

Podle zákona o soudech a soudcích jmenuje prezident republiky soudce na návrh ministra spravedlnosti. Zažili jsme v minulosti konflikt, který řešil i Ústavní soud, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat část navržených soudců z důvodu nízkého věku. Vy byste taková kritéria zkoumala, nebo byste to brala tak, že splnil formální požadavky ke jmenování, a tak byste navržené adepty jmenovala?

Toto je nesmírně složitá otázka, protože soudce opravdu může svým rozsudkem zcela změnit život člověka. Mnohokrát jsem o tom přemýšlela – zejména poté, kdy Václav Klaus odmítl dotyčné jmenovat soudci pro jejich nízký věk.

Nevím, v jakém množství by se přede mnou ocitaly návrhy na jmenování. To nejde dopředu říci. Nevím, nakolik by to bylo v mých silách, ale snažila bych se o těch adeptech navržených ke jmenování něco zjistit. Zejména jejichž životní zkušenost a vyzrálost. Ta nemusí být vždy dána věkem. I když věk v tom určitou roli hraje.

S ohledem na některé rozsudky, které jsem v minulosti viděla, bych se snažila vybírat lidi, kteří nad rozsudky přemýšlí – před tím, než je vynesou. Tedy hlavně aby byli zodpovědní.

Nevím, jak hluboko bych se k těm lidem dostala. Jestli bych měla možnost si je pozvat a hovořit s nimi.... Chtěla bych se také ubezpečit, že navržení nejsou purističtí právní pozitivisté, ale chápou úlohu přirozených práv a mají cit pro elementární spravedlnost.

Máte představu, že situace je zralá na částečnou nebo úplnou amnestii? (rozhovor byl natočen předtím, než prezident Klaus amnestii vyhlásil... - pozn. red.)

V žádném případě. S takovými těmi odůvodněními, že máme přeplněné věznice a proto uděláme amnestii, v žádném případě nesouhlasím.

Já bych v žádném případě amnestii nedělala. Mám ještě v příliš živé paměti první amnestii Václava Havla, která určitě byla vedena dobrými úmysly, ale která podle mého nepřinesla společnosti mnoho dobrého. Spíš naopak.

Využila byste této možnosti?

Ano.

Lze naznačit v jakých případech? Třeba při vracení zákonů?

Pokud to má být k něčemu, tak já bych dělala tzv. „přepadovky“. Já bych to nehlásila dopředu: „Vážený pane premiére, zítra se bude na vládě projednávat zvýšení DPH, nebo bankovní unie a proto bych se s dovolením přišla podívat“. To tedy ne. Já bych sledovala, co mají na programu a u věcí, které považuji za důležité, bych tam prostě přišla a řekla, co si o tom myslím.

Co by Vás zajímalo od zpravodajských služeb? Tedy pokud by odpověď dopředu nezmařila jejich práci...

Na tuto otázku budu umět odpovědět až ve chvíli, kdy bych se detailně seznámila s tím, jak zaúkoloval tajné služby bývalý prezident a jak ji zaúkolovala vláda. Nechtěla bych zbytečně dublovat zadání od vlády. Pokud bych naznala, že jejich zaúkolování je dostatečné, tak bych do toho už nevstupovala. Pokud bych však v zadání od vlády našla vážné mezery, tak bych také začala uvažovat o tom, že tajné službě uložím některé úkoly, které by převážně souvisely se strategickou politikou a ekonomickou bezpečností. To už jsou pak nejrůznější věci, které se mohou týkat jaderné energetiky, práce cizích výzvědných služeb na našem území. Ale třeba i korupčních kauz a vyvádění peněz z republiky. Ten rejstřík jejich záběru může být velmi široký.

Bývalý letitý zpravodajský důstojník, který BIS prošel od řadového analytika až po náměstka ředitele pro operativní službu a později se stal ředitelem civilní rozvědky ÚZSI - dnes senátor František Bublan, mi prozradil, že vláda se zpravodajskými službami koncepčně vůbec nepracuje. Úkolování prý má takovou podobu, že ředitel služby koncem roku přinese do vlády seznam toho, na čem pracují a co si myslí, že by mohli dělat a v podstatě si to nechá podepsat. Až na velmi vzácné výjimky – třeba poté, kdy Rusové zastavili dodávky plynu a ropy do půl Evropy, si teprve najednou ministři vzpomněli, že by bylo dobré pracovat na tom, abychom to věděli dopředu a mohli se připravit. Zajímala by Vás třeba strategická surovinová bezpečnost?

Jednoznačně ano. To je prioritní. A to co jste popsal - no tak to je ukázka naprostého dlouhodobého diletantismu všech našich vlád, který se odvíjí od toho, že vlády nemají definovány dlouhodobé strategické národní zájmy.

Co by Vás zajímalo od ČSÚ?

Na statistické stránky chodím poměrně často. Jak na stránky našeho ČSÚ, tak i Eurostatu. A v tuto chvíli nemám pocit, že bych si z dat, která jsou dostupná, nedokázala udělat komplexní obrázek. Možná že nejsem dostatečně teoreticky vybavená v oblasti statistiky, ale mě na můj pohled na ekonomiku, populaci stačí údaje, které tam lze najít veřejně. Možná, že časem – pobytem ve funkci – bych mohla zjistit, že potřebuji ještě něco dalšího. Ale v tuto chvíli nemám pocit, že by zveřejňovaná data neměla dostatečně vypovídající charakter.

Respektovala byste návrhy na jmenování rektora doručené vám ministrem školství jako výsledek volby akademickým senátem? Umíte si představit situaci, kdy byste řekla: Tohoto člověka prostě NE?

Umím si to představit. A také si umím představit co všechno bych za to schytala. Jak bych byla vláčena všemi různými médii pro pohrdání akademickými svobodami. Ale po některých svých zkušenostech a kauzách si umím představit, že bych nejmenovala navrženou osobu.

Co by takový člověk musel mít za sebou?

Naprosto fatální rozpor slov a činů.

Respektovala byste návrhy vědecké rady na jmenování profesorů?

Automaticky ne. Postupovala bych obdobně, jako v jiných případech. Chtěla bych se ubezpečit, že navržený kandidát je hoden titulu profesora.

Respektovala byste volbu akademiků na jmenování předsedy jejich instituce?

Ani ve výkonu této pravomoci bych nechtěla být aktivistická, ale také bych se chtěla předem ujistit, že jmenuji do této funkce člověka, který má pro tuto funkci odpovídající odborné a osobnostní předpoklady.

Prezident jmenuje na návrh vlády některé vedoucí funkcionáře ústředních orgánů státní správy. Jako je již zmíněný ČSÚ a též ÚOHS. V těchto případech byste návrhy vlády respektovala, nebo byste zkoumala, co to je za člověka?

Prezident není razítko. Kdyby to tak mělo být, tak by v Ústavě muselo být napsáno, že na Hradě je automat. A ne fyzická osoba.

Jinak funkce předsedy ÚOHS je jedna z klíčových v zemi. Mrzí mě, že se na ni tak nepohlíží. A je to přesně ten střet – kdy tam můžete mít eurohujera. Nebo tam také můžete mít eurorealistu. A já bych samozřejmě dělala všechno proto, abych zamezila dosazení eurohujera.

Děkuji za rozhovor.

Vytisknout