ROZHOVOR S KANDIDÁTEM ODS NA PREZIDENTA REPUBLIKY

Přemysl Sobotka: Smlouvu o přistoupení k euru bych nepodepsal bez souhlasu občanů v referendu

9. 1. 2013 / Martin Kunštek

Držel byste se dlouholeté ústavní tradice a jmenoval byste po volbách předsedou vlády představitele vítězné strany?

Hlavně bych prosazoval zásadu, že vláda má být na půdorysu demokratických politických stran. Pověřil bych lídra té části demokratického spektra, která bude schopna složit demokratickou vládu. Napřed bych ho nejmenoval, ale pověřil. Protože už jednou se nám stalo, že jsme měli 2 premiéry.

Takže rozumím tomu dobře, že na začátku po volbách byste si sezval představitele stran, které se dostaly do Sněmovny a snažil byste se zjistit, kdo je s kým ochoten jít. A pak byste někoho z nich pověřil jednáním o sestavení vlády?

Samozřejmě. A znova opakuji, že půdorys demokratických politických stran je pro mě rozhodující.

Předsedu strany, který by chtěl sestavit vládu za účasti KSČM, nebo s její podporou byste tedy nejmenoval, i kdyby měl s KSČM zajištěnu většinu ve Sněmovně?

KSČM z mého pohledu není demokratickou politickou stranou. Její program se nezměnil. A navíc výroky jejích čelných představitelů signalizují, že něco slibují – využívají demokracie – a na závěr provedou to, co mají v úmyslu. To znamená realizovat socialismus – a všichni víme, co to je.

A co byste dělal v situaci, kdyby vládu s většinovou podporou byl schopen sestavit premiér jen s pomocí komunistů?

V Ústavě není stanovena žádná časová lhůta pro jmenování premiéra a jmenování vlády. Ta debata by se v takovém případě u mě jako prezidenta odehrávala poměrně dlouho. Bavíme se řádově o týdnech a měsících. A pokud by to opravdu šlo na půdorys vlády s komunisty, tak já bych tu vládu nikdy nejmenoval.

Tím by se situace dost zablokovala. Mohl byste sice napřed jmenovat 2 jiné premiéry – a to zcela dle své libosti, protože prezident může v prvních dvou pokusech jmenovat premiérem, koho chce. Ústava jej nezavazuje k tomu, že to musí být vítěz voleb a dokonce ani nemusí být poslanec. Na druhou stranu ty dvě vlády by asi nezískaly důvěru Sněmovny. Pak by byl na řadě předseda Sněmovny, na jehož návrh byste měl jmenovat premiéra. A jeho návrhem je prezident vázán...

To máte hlubokou pravdu. Ale to už by rozhodoval někdo jiný, než já. A pokud by touto cestou vznikla vláda za účasti komunistů, tak už bych nechtěl být prezidentem České republiky. Takže bych raději abdikoval.

Pokračujme tedy  případem, kdy by se podařilo vyjednat dohodu o sestavení vlády bez účasti KSČM. Pak byste jmenoval premiéra a ten by Vám přinesl návrhy na jmenování ministrů a dalších členů vlády. Podle výkladu a již použité praxe v případě Davida Ratha, kterého prezident Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví, dokud byl prezidentem ČLK, je prezident republiky v takovém případě oprávněn odmítnout návrh na jmenování ministrem osoby, která je ve střetu zájmů. Co byste pokládal za střet zájmů takového typu, že by to dané osobě znemožňovalo být Vámi jmenován za člena vlády?

Základní konflikt bych viděl např. v jeho business projektu, který měl před tím. A pokud by se ukázalo, že by v sestavě byl člověk s takovým střetem, tak takového člověka bych premiérovi rozmlouval.

Takže kdyby se měla opakovat situace jako s Alešem Řebíčkem, který v době jmenování ministrem dopravy vlastnil podíl ve firmě, která se zabývala dopravními stavbami a ještě byl členem statutárního orgánu - tak toho byste nejmenoval?

Přesně tak. Minimálně bych trval na tom, že před jmenováním musí být z té firmy zcela vyvázán. Ale stejně bych se premiéra ptal, jestli tam nemá ještě někoho jiného. Právě proto, aby nevznikaly zbytečné diskuse o tom, jestli ministr není ve střetu zájmů. I když za vládu odpovídá premiér.

A co kdyby Vám byl na funkci ministra obrany navržen bývalý šéf zbrojovky? Ne majitel, ale člověk, který do voleb vykonával pozici manažera – statutárního orgánu ve zbrojní firmě? Kdyby v okamžiku navržení na ministra již nebyl manažerem zbrojní firmy, tak by Vám to nevadilo?

Vzhledem ke změnám, které v posledních letech provedl na ministerstvu obrany Saša Vondra, když v podstatě vyčlenil Akviziční úřad z ministerstva do samostatné organizační složky, tak bych s tím takový problém zase neměl. Tím že se Akviziční úřad, který realizuje nákupy pro armádu, stal samostatným, tak došlo k faktickému odstřižení těch různých Omnipolů a dalších prostředníků od tlaku na ministerstvo obrany. Když už jsme toho - za zásadní v tomto ohledu považuji i Vondrovu novelu zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, která umožnila nákupy zbraní a vybavení pro armádu na úrovni stát – stát. Tedy bez těch prostředníků, jako je Omnipol.

Pojďme k demisím ministrů a návrhům na jejich odvolání. Ústavní právníci vedou spory o to, jestli prezident musí demisi přijmout nebo ministra odvolat když je mu to navrženo. Podle Ústavy musí přijmout demise ministrů, když vládě Sněmovna vyslovila nedůvěru. Ale co v ostatních případech? Tam nejsou stanoveny žádné lhůty... Jak byste to pojal?

V tomto případě je jasné, že prezident tahá za kratší konec. Z mého pohledu je povinen přijmout demisi odstupujícího ministra, nebo jej odvolat, když mu to navrhne premiér. Máte pravdu, že ta otázka lhůty je tak trochu nejasná. Nikdo doposud nevysvětlil, co to je „neodkladně“. Jestli to je do minuty, nebo do 14 dnů. Ale já osobně bych to řešil velmi rychle.

Nedlouho po prezidentských volbách vyprší mandát podstatné části soudců Ústavního soudu. Máte už představu o osobách, která byste navrhl Senátu ke jmenování do Ústavního soudu?

Tak to opravdu nemám. A nechci se stylizovat jako někteří jiní kandidáti, kteří mají vytvořený celý aparát, který kopíruje to, co je na Hradě. Teprve budu-li zvolen, tak bych o tom zahájil odbornou debatu s lidmi, kteří ústavnímu právu rozumí. A z nich bych se snažil vybrat kandidáty. Ale v této chvíli žádné jméno nemám.

Mohl byste prozradit, s kým byste návrhy konzultoval?

Dominantní slovo by měla universitní půda. Z níž se generují jednak vykladači Ústavy, ale také učitelé a profesoři. To by byl základ... Pro ucelený obrázek bych si doplňoval informace i jednáním s profesními komorami právních oborů. Ten rejstřík je poměrně široký.

A co předseda Ústavního soudu? Současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský veřejně vyhlásil, že by do návrhů na ústavní soudce rád mluvil. Také řekl, že by uvítal novelu zákona o Ústavním soudu, která by posílila pravomoc jejího předsedy i v oblasti personální...

Prezident nemá právo zákonodárné iniciativy. Takže novela zákona je věcí vlády a jejího návrhu a hlavně pak rozhodnutí Parlamentu. Osobně bych po některých zkušenostech s Ústavním soudem, které jsem za ty léta v Senátu nasbíral, neposiloval pravomoci Ústavního soudu ani personální roli jejich předsedy.

A předseda a místopředsedové, to je speciální část. V obou případech bych se snažil vybírat podle toho, co je to za lidi a jak rozumí problematice chodu Ústavního soudu. Ale předseda Ústavního soudu si podle mého názoru nemá utvářet prostředí, které by bylo „jeho“. Žijeme v parlamentní demokracii a jmenování soudců Ústavního soudu je podle litery Ústavy věcí prezidenta a Senátu.

V Senátu už se stalo vícekrát, že senátoři odmítli i špičkové kandidáty. Když si vzpomenu na první sestavu, kterou navrhl Václav Klaus, kde byla jména jako prof. Václav Pavlíček – autor komentáře k Ústavě, nebo doc. Vladimír Balaš – tehdejší ředitelů Ústavu státu a práva Akademie věd...

Šel byste své návrhy napřed předjednat v senátorských klubech, než byste je vystavil „grilování senátorů“?

To v každém případě. To je věc, která mi chyběla u obou prezidentů – jak Havla tak Klause – že nechodili ani do jedné z komor Parlamentu. Jednak, aby prezentovali své názory. A také pozitivně nelobbovali za své návrhy. Přitom toto je jeden z návrhů, kde prezident musí reagovat na politické složení Senátu. A tady by měl být velmi aktivní.

Měl by podle Vás Ústavní soud být složen ze zástupců všech právních profesí?

Ústavní soud je unikátní ve  své náplni práce. Je mi celkem jedno, kdo tam bude z hlediska profesního. Měl by to ale být znalec Ústavy a držet se litery zákona. Při posuzování ústavních stížností by měl její obsah posuzovat výhradně ve vztahu k Ústavě a nehrát si na třetí komoru Parlamentu.

Jak byste přistoupil k výběru předsedů obou našich nejvyšších soudů – Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu? Jel byste si prodiskutovat s již přidělenými soudci těchto soudů o situaci, jaká tam panuje? Zjišťoval byste jejich názor, koho by rádi viděli v čele soudu?

Moje základní strategie je spíše spojovat než rozdělovat. Takže komunikaci o této věci bych vedl od Ústavního soudu, přes Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud, ale ptal bych se i soudců na nižších instancích. I když to prostředí ze zkušenosti již trochu znám, tak bych považoval za nutné se situací seznámit podrobně a aktuálně. Lidé se časem mění a také se v čase proměňuje složení těch soudů. Takže rozhodně bych s nimi diskutoval.

Začněme konkrétním příkladem: řada lidí považuje za absurdní rozsudek nad Romanem Smetanou, který byl za počmárání billboardu odsouzen ke 100 hodinám veřejně prospěšných prací a když je odmítl nastoupit, tak mu byl trest změněn na 100 dnů vězení, ačkoliv před vynesením rozsudku škodu zahladil. Těch 100 dnů si již „odseděl“ a nyní je znovu trestně stíhán ve fázi vyšetřování pro maření výkonu soudního rozhodnutí za to jak se nějakou dobu, než se sám vydal, vyhýbal nástupu trestu. Sáhl byste v jeho případě k abolici?

Nesáhl. Protože celá ta kauza vznikla tím, že pan Smetana nesplnil to, co mu uložil první rozsudek. Tedy ty uložené veřejné práce. V důsledku toho nastala přeměna na nepodmíněný trest odnětí svobody. Žijeme v normálním právním prostředí a soudy ho odsoudily. Měl se odvolat a jeho případ by možná dopadl jinak. Jenže nevyužil opravných prostředků, daných zákonem. A tady nevidím místo pro zásah prezidenta.

V mém pojetí je pro udělování milostí a abolice místo pouze v případech závažných zdravotních a sociálních důvodů. Jinak musím dodat, že do trestního procesu a potažmo do vězení se člověk na začátku dostane, protože udělá špatné rozhodnutí. A většinou dobrovolně.

Do udělení milosti byste nešel ani v případech, kdy by justiční systém fatálně selhal?

Naše justice má několik odvolacích stupňů. Každý, kdo se ocitne v trestním řízení, má možnost se odvolat, když má pocit, že vůči němu nebylo rozhodnuto spravedlivě. Nebo se i dovolat k Nejvyššímu soudu a případně se obrátit s individuální ústavní stížností na Ústavní soud. Já bych do toho tedy nezasahoval. Znovu opakuji – milosti pouze z vážných zdravotních a sociálních důvodů.

A abolice - neboli nařízení zastavení trestního stíhání?

V tuto chvíli nevidím žádný typový příklad, kde bych toho práva měl využít.

Uměl byste říci jaké kategorie zákonů byste Parlamentu jako prezident vracel?

Každý z nás, kdo kandiduje, je politik. Já jsem pravicovým politikem, takže bych minimálně jako signál vracel zákony, které by šly absolutně proti mému směru myšlení. Ale obecně bych s vetem šetřil.

Když už tady sedíme a v pohodě si u rozhovoru kouříme, tak se jako příslušník nejpočetnější menšiny v Čechách zeptám: Kdyby Parlamentem prošel až k Vám na Hrad návrh zákona o zákazu kouření v hospodách – vetoval byste jej?

Větší faleš, než se odehrává na půdorysu boje proti kouření, jsem neviděl. Vezměme si EU, která podporuje svými zemědělskými dotacemi pěstování tabáku, a pak se snaží likvidovat z něj vyrobený finální produkt – ať už je to cigareta, dýmka, nebo podobně. Na tom je vidět ta obrovská faleš.

Český zákon, jak platí v současnosti, je zákonem, který je z mého pohledu velmi liberální a dobrý. Majitel restaurace ať se rozhodne, kde se bude kouřit a kde nebude. Mimochodem ta filosofie a to znění, které platí, bylo vytvořeno na půdě Senátu našimi nejmenovanými kolegy (Kubera a spol.).

Za obou dosavadních českých prezidentů došlo k situaci, že některé zákony prezident sice nepodepsal, ale ani je nevetoval. Prostě nechal marně uplynout 15 denní lhůtu a nechal jej jít do sbírky zákonů, i když pod nimi nechtěl být podepsán. Jak se na tuto praxi díváte? Uchyloval byste se k ní, nebo byste se držel zásady, že zákon, který nemohu podepsat, vetuji?

To je moment, který zavedl Václav Havel. Trochu ho prohloubil Václav Klaus. A v každém případě se mi nelíbí. Protože prezident má podle Ústavy povinnost podepsat zákon, který je schválený. I když s ním nesouhlasí a třeba ho vetoval.

Takže já bych v této praxi nepokračoval.

V minulosti jsme zažili situaci, kdy Sněmovna navrhla ke jmenování prezidentem NKÚ svého tehdejšího místopředsedu Františka Brožíka, a tehdejší prezident republiky Václav Havel jej však nejmenoval. Neudělal nic a nechával to „vyhnít“. Mohlo by se něco takového stát za Vašeho prezidentství? Nakolik byste se cítil vázán návrhy Sněmovny?

Žijeme v parlamentní demokracii. Parlament rozhoduje – a i vláda je na něm závislá. Prezident je bez zákonodárné iniciativy. Prezident může vstupovat do toho procesu výběru a může dopředu vyjednávat. Ale neměl by negovat stanovisko jedné nebo druhé komory, tam kde jde o krok, který dělá v součinnosti s Parlamentem.

Takže toho, koho by Vám navrhli toho byste jmenoval?

Ano. Ale před tím bych o tom s nimi jednal. Nehonil bych kočku za ocas až dodatečně.

Máte už představu o konkrétních osobách, které byste jmenoval do Bankovní rady ČNB?

Konkrétní jména v hlavě nemám. Ale určitě by to měli být lidé, kteří znají prostředí. A kteří vědí, co je zájem ČR z hlediska náplně ČNB. To znamená chránit nejen českou korunu, ale i celou českou ekonomiku.

Půjdeme teď trochu možná na hranu zákona. Na působení ČNB jsou dva pohledy. Jeden říká, že ČNB se má starat jen o stabilitu měny a bankovní dohled. Což jí ukládá zákon. Podle druhého by přitom ve svém rozhodování měla brát ohled i na dopady svých rozhodnutí na hospodářský růst a zaměstnanost. Umíte si představit Bankovní radu ČNB, namíchanou ze zástupců obou přístupů?

Samozřejmě ano. V předchozí odpovědi jsem záměrně řekl, že členové Bankovní rady pří svém rozhodování - např. o úrocích a podobně - mají chránit nejen korunu, ale že mají chránit i ekonomiku. Takto je v mém pojetí definován úkol ČNB.

Pravomoc jmenovat členy Bankovní rady ČNB je výsostnou pravomocí prezidenta. Nemusí se o tom bavit vůbec s nikým. Ale konzultoval byste své návrhy třeba s Hospodářskou komorou, se sociálními partnery, nebo s vládou a rozpočtovým a hospodářským výborem v Parlamentu?

Jestli bych šel do parlamentní úrovně, to v daném případě nevím. Ale určitě bych se radil v odborných kruzích.

Zeptám se speciálně na jednoho člena Bankovní rady, který je zároveň šéfem bankovního dohledu. Je podle Vás přípustné, aby to byl někdo, kdo je v tom sektoru dnes činný? Na jednu stranu by mohlo jít o střet zájmů – na druhou stranu: kdo jiný zná všechny finty, používané v praxi?

No, vy jste si vlastně odpověděl... Bankovní dohled je dnes jedna z obrovských výsad, kterou máme. To, že náš bankovní dohled je kvalitní. Od první bankovní krize, která se u nás odehrála už v letech 1996 -1997, jsme ušli obrovský kus cesty. V reakci na tehdejší krizi jsme udělali perfektní pravidla. A naše banky jsou zdravé.

Teď najednou se Evropská unie také vzpamatovává a zjišťuje také, že je potřeba mít bankovní dohled. Ale fascinuje mě ta forma: že to dělají cestou politického rozhodnutí, které za sebou ale nemají finanční pohled. To je selhání politiků v EU. Proto máme ten problém s eurem.

A proto také mám ve svém programu návrh, že pokud bychom splnili veškerá kritéria pro přistoupení k euru, tak bych jako prezident požádal vládu, aby o přijetí eura vypsala referendum. My jsme se v přístupových smlouvách k EU zavázali přijmout euro jako takové. To bylo v roce 2003 - před naším vstupem v roce 2004. No ale to byla zcela jiná situace. Dnes je EU něco úplně jiného, než byla v roce 2003 a v daném okamžiku, kdybychom měli přistoupat k euru, to také ještě může být úplně jinak. Pro mě je to jedno ze základních témat.

Šel byste v této věci i do střetu s vládou? Třeba tím, že byste vyhlásil, že smlouvu o přistoupení eura neratifikujete bez předchozího souhlasu občanů v referendu?

ANO. Je jasné, že podmínky pro přijetí eura se od přístupových dohod ČR k EU výrazně změnily. Proto občané musejí znovu v referendu rozhodnout, zda do eurozóny vstoupíme, či ne. To by byla má podmínka.

V naší zemi máme téměř už ústavní tradici disharmonie mezi vládou a prezidentem republiky v některých otázkách zahraniční politiky. Václav Havel měl v minulosti a Václav Klaus má dodnes často jiné názory než vláda - na Evropskou unii nebo i další věci z oblasti zahraniční politiky. Jak byste se Vy choval v situaci, kdy byste měl na zahraničněpolitické otázky jiný názor, než vláda?

Nositelem zahraniční politiky je v prvé řadě vláda. Tedy ministr zahraničí a premiér. Pak jsou to také předsedové obou komor Parlamentu. A také prezident.

V takové situaci bych byl zase zastáncem prevence. Snažil bych se si napřed pozvat ty rozhodující lidí. Budu muset říkat lidi, abych náhodou neříkal politiky, protože taky existují političky. Na té genderové politice teď „makáme“. Na půdě EU dost dramaticky a dost hloupě. Takže v oblasti zahraniční politiky bych se pokusil sjednocovat názory našich klíčových aktérů.

6 let jsem vykonával druhou nejvyšší ústavní funkci - předsedy Senátu. A v této roli pro mě vždy bylo nejdůležitější „tričko“ České republiky. Teprve pod tím byla u mě instituce a pak teprve mé osobní jméno. A teprve až pod mini byl politický dres. Takže i ve funkci prezidenta bych se snažil sjednocovat názory. Česká republika by venku neměla být zastupována lidmi s rozdílnými názory.

Jako předseda Senátu jsem zažil i premiéry Grosse a Paroubka. Osobně jsem v zahraničí proti nim nikdy neřekl ani půl slova.

Účastnil byste se osobně jednání Evropské rady? Na tyto summity šéfů států a vlád jezdí třeba za Francii prezident i premiér. A často se stává, že tzv. kohabitují – tj. jsou z opačných politických táborů. Dávno už to nikdo nebere jako skandál, když má každý z nich trochu jiný postoj. Bere se to tak, že každý z nich vytyčuje jednu stranu koridoru, kterým je Francie ochotná kráčet. Zmínil jste problém eura a bankovního dohledu. Nyní to vypadá jako by v EU probíhal proces federalizace. Jezdil byste o takto zásadních věcech jednat na Evropskou radu a tam – za zavřenými dveřmi, ale včas než se to podepíše – říkat co je pro Vás únosné, co ještě jste ochoten podepsat?

Nebudeme se srovnávat s Francií, kde mají poloprezidentský systém, v němž je jejich prezident na vrchu všeho – ale zároveň není, protože je to systém poloprezidentský. Nemáme ani americký systém, v němž je prezident šéfem exekutivy. Kongres ji nemůže sesadit formou vyslovení nedůvěry vládě. Myslím si, že k tomu se naše republika ani nikdy nedostane.

V našem pojetí je prezident součástí tvorby zahraniční politiky, ale není tím číslem 1. Osobně bych problémy, které mají být řešeny na Evropské radě, vždy dopředu prokonzultoval. Pokud bych vůbec jel – tak po dohodě s premiérem. Protože v našem systému parlamentní demokracie máme na tyto věci čelnou osobu premiéra.

Obvykle to funguje tak, že prezident pověří vyjednáním smlouvy některého člen vlády. Po sjednání smlouvy probíhá proces její ratifikace v obou komorách Parlamentu. A na konci celého procesu je prezident bez jehož podpisu smlouva není ratifikovaná a nemůže platit? Umíte si představit situaci, že i přes veškerou snahu se dohodnout by vláda sjednala smlouvu, kde byste řekl, tak to už nepodepíšu?

V odpovědi se vrátím se ke své základní strategii. Smlouva, která má být na závěr ratifikována prezidentem, musí být po celou dobu jednání pod dohledem Kanceláře prezidenta republiky. Nesmí se dostat do situace, kdy by se text odchýlil od Ústavy ČR a kdy by to narušovalo suverenitu České republiky v rámci EU.

Jedna z možností, kterou prezident republiky má v případě pochybností o slučitelnosti mezinárodní smlouvy s českým ústavním pořádkem, je možnost obrátit se na Ústavní soud s žádostí o posouzení slučitelnosti smlouvy s Ústavou. Václav Klaus to udělal v případě Lisabonské smlouvy. Jak pečlivě byste zkoumal věci, které přijdou z Bruselu?

Nesmírně pečlivě. Protože bohužel z Bruselu přichází různá nařízení a doporučení a podobně. A moje zkušenost je, že mnohdy jsou v nich nasazena „kukaččí vejce“, která se pak vyklubou a mají obrovský dopad na ČR. Ať už z hlediska politického, nebo ekonomického. Tohle je potřeba velmi pozorně sledovat.

Nechal byste si je kontrolovat Ústavním soudem?

Podle zákona o Ústavním soudu bohužel nemůže náš Ústavní soud dávat předběžná stanoviska. To je naše smůla. Třeba Spolkový ústavní soud v Německu je schopen dávat předběžná stanoviska i k nařízením z Bruselu. Tady by stálo za úvahu změnit náš zákon o Ústavním soudu, aby na požádání - ať už prezidenta, nebo jedné z komor Parlamentu, nebo vlády - dal předběžné stanovisko.

Teď buďme trochu konkrétní. Máme neratifikovanou smlouvu s Vatikánem. Smlouva je - byla sjednána za vlády premiéra Špidly. Její ratifikaci zastavil Parlament. Ale již jednou jsme zažili situaci, kdy Parlament v případě Rámcové úmluvy o kontrole tabáku napřed ratifikaci odepřel a na druhý pokus souhlas vydal. Jak byste se postavil ke konkordátu?

Patří mezi standardní smlouvy. Je to vztah mezi Českou republikou a Vatikánem jako nejvyšším katolickým církevním stolcem. Pokud by se ukázalo, že není v rozporu s naším ústavním pořádkem, tak bych jej podepsal.

To je právě otázka... Podle textu konkordátu by byly církevní právnické osoby vyloučeny z jurisdikce českého vnitrostátního práva...

Pak to bylo špatně dojednáno. Takže NE.

Ratifikoval byste svým podpisem smlouvu o umístění cizí vojenské základy na území ČR, nebo smlouvu o dlouhodobém pobytu cizích vojsk na území ČR?

Co to je dlouhodobý pobyt? Jsou běžná cvičení, která se tu odehrávají a prochází schvalováním Parlamentem?

To je jedna věc. A druhá je pak dlouhodobý pobyt cizích armád nad tento rámec. A tady záleží na tom, jaká by to byla armáda. Pokud by byla součástí NATO, tak samozřejmě ANO.

Když si vzpomenu na akci Radar, tak pro mě to byla symbolická věc. A tu já bych podepsal všemi deseti.

Česká republika sice okupaci nezažila, a doufám, že ani nezažije. Ale jejímu předchůdci se to stalo dvakrát. Prezident Emil Hácha v roce 1938 podepsal okupaci zbytku Československa a vyhlášení protektorátu Čech a Morava. A prezident Ludvík Svoboda v roce 1968 podepsal souhlas s umístěním sovětských vojsk v Československu, které jej tehdy fakticky okupovaly. Jak byste zachoval Vy, kdybyste měl čelit tlaku na podpisu okupace ČR?

Dobře se nám hodnotí historie, když jsme u toho aktivně nebyli. Rok 1938 a Mnichovskou dohodu se mi nechce hodnotit, protože to bylo o nás bez nás. Prezident Beneš to tehdy řešil, jak to řešil (tím, že odstoupil – pozn. aut.). To, co se dělo potom v roce 1939, už byl jen důsledek toho, co se stalo v Mnichově.

Komplikovanější je rok 1968, který mám v živé paměti jako mladičký chirurg, kdy jsem zažil válečnou chirurgii v Liberci. Tady bych se zachoval jako vlastenec. Takže já bych to nepodepsal. Navíc tehdejší prezident Svoboda měl obrovskou morální autoritu – i v Rusku – jako dvojnásobný hrdina SSSR. Měl si zachovat svůj kredit a neměl to podepsat. František Kriegel to také nepodepsal.

Nakolik se zajímáte o armádu? Jak Vás oslovuje tato pravomoc?

Možná se budete divit, ale já s armádou spolupracuji ve všech složkách už řadu let. To prostředí znám velmi dobře.

Jak důkladně byste zkoumal vojenské řády - vnitřní dokumenty armády? Připomenu známý případ, kdy prezident Klaus odmítl podepsat plošné očkování vojáků proti prasečí chřipce...

Rozhodování o očkování je velmi odborná věc. Já jsem doktor medicíny, takže bych do toho kousek své odbornosti mohl vložit. Pan prezident tomu buď nerozuměl, nebo mu špatně poradili. Zvolil bych spíše „b“ – že mu špatně poradili. A byla to chyba. Ve světě byla ta epidemie velká. A každého vojáka je třeba chránit, protože on by se pak stal terčem, že není připraven na řešení problému.

Nejdůležitější armádními dokument, který prezidentovi prochází rukama, je plán výstavby ozbrojených sil. Jako Jihočech považuji za nešťastné zrušení našich světově proslulých ženijních praporů, které odvedly velmi dobrou práci za povodní a které byly zrušeny ministryní obrany Vlastou Parkanovou. A přes prezidenta Klause to prošlo... Jak byste se k této situaci postavil Vy?

Ale ženijní složka armády nebyla zrušena plošně. To jen tam u vás v jižních Čechách – tuším v Jindřichově Hradci. Já jsem na rozdíl od Vás zažil povodně u nás na severu. A vím, že kluci zasahovali velmi dobře. A to nasazení bylo ďábelsky rychlé.

Takže tady ten Váš problém je trochu lokální. Po 23 letech, kdy se všechny města snažila zbavit armády, mé vlastní město pomocí lobbingu radních armádu ve městě udrželo. A jsme na ni pyšní. Jsme hrdí i na chemiky, které u nás máme. Vy jste holt málo bojovali. Armáda hospodaří jen s omezeným rozpočtem a nemůže být všude.

Tady si s Vámi dovolím nesouhlasit. Jindřichohradečtí, ale i Táboráci bojovali za zachování ženijní základny na jihu...

No ale asi málo. Takto bychom se mohli bavit i o rušení vojenských leteckých základen. To je navýsost vojenská záležitost. Prezident, i když je vrchním velitelem ozbrojených sil, to může nanejvýš konzultovat a nechat si vyložit základní strategii armády. Česká armáda má být schopná plnit své základní věci a je na ní, jak si to technicky a logisticky zajistí.

A umíte si představit, že kdybyste zjistil v plánu zásadní problém, že by některá složka už nebyla schopna řádně plnit své poslání, tak byste si pozval ministra obrany a generální štáb a řekl jim: „Tak pánové tohle ještě předělejte“?

To je základním zvykovým právem, že si prezident může pozvat kteréhokoli ministra ke konzultaci. A platí to i u generálů. Já to vidím jako jedno ze základních poslání prezidenta, aby ho využíval a pak řekl svůj názor. Ať už za zavřenými dveřmi, nebo veřejně na tiskovce.

Tím se myslí vedoucí diplomatických zastoupení cizích států u nás. Na první pohled to vypadá jako ceremoniální pravomoc. Dovolím si však připomenout případ konfliktu mezi Topolánkovou vládou a prezidentem Klausem ve věci uznání Kosova. Václav Klaus nesouhlasil s tím, že vláda uznala nezávislost Kosova. Ústava ani žádný zákon neupravuje postup uznávání nově vzniklých států. Procedura je dodnes upravena vyhláškou Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSSR, která stanoví, že o uznání nově zniklého státu rozhoduje vláda usnesením, které veřejně vyhlásí. Prezident Klaus svůj nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova opírá o fakt, že akt vyhlášení nezávislosti Kosova byl jednostranným aktem, který je rozporu se zásadami, obsaženými v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A do nynějška odmítá přijmout osobu, která by potenciálně měla vést kosovskou diplomatickou misi a tím završit proces navázání diplomatických vztahů s Kosovem ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Umíte si představit takový postup, nebo byste prostě vzal na vědomí, že nějaký nový stát prostě vznikl, vláda jej uznala, a tudíž byste neblokoval navázání diplomatických vztahů?

Dělení států na menší státy a státečky je obrovský problém, který zachvátil Evropu po v 90. letech. Na jednu stranu je to dobře. Ale na druhou stranu je třeba se vždycky podívat na většinový názor, který v daném okamžiku převládá. Ani Evropská unie se nezachovala jednotně a státy na to mají řadu rozdílných názorů. Takže já bych se snažil hledat spíš rozum, než nějaký divoký vývoj, kdy se bude uznávat, že se odtrhne Katalánsko a podobně.

Když se Vás pokusím udržet u Kosova. Považujete jej za nezávislý stát podle mezinárodního práva, nebo bylo vyhlášení jeho nezávislosti porušením mezinárodního práva?

Dáváte mi těžkou otázku. Nyní na ni neodpovím jinak, než diplomatickým side stepem (krok stranou – pozn. aut.). Podle mého názoru není dobře, že Kosovo vzniklo jako samostatný stát. Protože tam jsou 3 etnika a 3 náboženství a do budoucna to nebude vůbec jednoduché.

A kosovského vyslance byste přijal?

Pokud by ministerstvo zahraničí vyjednalo dostatek podmínek, tak je možné ho sem přijmout. Nebo ho nechat zastupovat z Vídně jako, se to děje v jiných případech.

Za prezidentství Václava Havla se stávalo, že odmítal vyslance navržené ministerstvem zahraničí jmenovat. Tedy ne že by je rovnou zamítl, ale prostě ten krok neučinil. Říkalo se, že vůči těm lidem neměl žádné výhrady, ale snažil se tak dotlačit ministra, aby na jiné ambasády navrhl jeho spřátelené osoby. Jak byste se choval k návrhům na jmenování velvyslanců?

Předně si dovolím něco říci obecně k politice zahraničního zastoupení. Kde bude nebo nebude ambasáda, je samozřejmě věcí vládní strategie. Ale to, co se odehrávalo v posledních letech, kdy se rušily ambasády – ať už to bylo v Asii, nebo v Africe nebo jižní a střední Americe - to považuji za velmi nešťastné. To je totiž přesně to prostředí, kde potřebujeme mít komunikaci na úrovni velvyslance.

V mém pojetí by v této oblasti žádné „kamarádšofty“ nebyly. Potřebujeme tam lidi, kteří budou opravdu pracovat. A budou tam kromě politického mapování dělat i ekonomickou diplomacii. Tzn. hájit zájem českých podniků a podnikatelů – snažit se jim pomoci při prosazení na tamním trhu.

Za své éry ve vedení Senátu jsem toho procestoval dost. A vím, že existují velvyslanci vynikající, dobří, a nic nedělající. A ta poslední kategorie by v mém pojetí znamenala toho velvyslance odvolat.

Kromě armády mohou mít v čele organizace generály i bezpečnostní sbory – Policie ČR, zpravodajské služby, Vězeňská služba, nebo hasiči. A máme v tom trochu disproporce. Řadu let stál v čele hasičů generál Štěpán – dnes mají „jen“ plukovníka“. V čele Policie ČR - 40 tisícového sboru je policejní prezident Červíček, který je dnes „jen“ plukovník . V minulosti chvíli měli generála a někdy ne. Je to paradox když to srovnáme s Vězeňskou službou, která je početně asi desetinová, a které řadu let velel generál Kula. U zpravodajských služeb je to také „každý pes jiná ves“ – Vojenská zpravodajská služba nyní paradoxně nemá v čele generála – nově ji šéfuje pan Kovanda – bývalý velvyslanec u NATO. I když v minulosti službě vždy velel generál. Brigádního generála Langa však má v čele BIS. Ale civilní rozvědka UZSI má v čele „jen“ plukovníka Schwarze. Jak se Vám tato disproporce jeví? Prezident sice dělá až ten druhý krok – napřed musí navrhnout ke jmenování příslušný ministr. S těmi byste však mohl jednat o návrzích na jmenování i aktivně. Jaká je Vaše představa o uspořádání?

Rozhodující je přece schopnost toho, kdo velí té dané instituci. Jestli má nebo nemá být generál, je z mého pohledu trochu druhotné. Nevidím důvody pro to, aby tam musel sedět zrovna generál.

Začněme konkrétním příkladem. Opakovaně se vedou debaty o tom, jestli by státní vyznamenání měli dostat bratři Mašínové. Vy byste je vyznamenal?

To je pro mě velké téma z pohledu historie. Nejprve obecně: Stejně jako Václav Klaus nerad dával vyznamenání in memoriam, tak i já bych u státních vyznamenání měl tento princip.

A poslední žijící Mašín řekl, že od prezidenta České republiky žádné státní vyznamenání nechce, takže bych mu to nevnucoval.

Můj osobní postoj k Mašínům je pozitivní, ale z hlediska vyznamenání je velmi rezervovaný.

Dále tu stále ještě máme žijící příslušníky odboje proti nacistům a účastníky bojů proti Třetí říši na obou frontách. Co v jejich případě?

Je smutné, že jich je už tak málo. Prakticky zbývají už jen 2 nebo 3 - takoví ti špičkoví. Myslím si, že to je velký dluh, který zanechal Václav Havel, ale i Václav Klaus, protože ti lidé bojovali za Československo. To znamená vlastně i za současnou Českou republiku. A měli být vyznamenáni. Takže bych se to snažil dohnat.

A co ostatní občané – podle jakých kritérií byste vybíral z došlých návrhů na vyznamenání? Prezident může oceňovat i bez návrhu... Jací lidé by podle Vás měli být vyznamenáni?

Musí to být člověk – a je jedno, z které části spektra společnosti – který nemá kromě svého špičkového výkonu poskvrněnou morálku a nemá za sebou krajně pokřivenou osobní historii. Musí to být uznávaný člověk, který má za sebou špičkovou (ať už vojenskou, vědeckou, sportovní, nebo kulturní) kariéru, ale bez minusu na morální stránce.

Podle zákona o soudech a soudcích jmenuje prezident republiky soudce na návrh ministra spravedlnosti. Zažili jsme v minulosti konflikt, který řešil i Ústavní soud, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat část navržených soudců z důvodu nízkého věku. Zkoumal byste, co je to za lidi, které Vám ministr navrhuje - jestli to jsou zralé osobnosti a nejsou to třeba psychopatické osobnosti - nebo byste to bral tak, že splnili formální kritéria a tak byste je jmenoval?

Slova „psychopatické osobnosti“ raději vymažte. Snad žádný soudce není psychopat. Aspoň pevně doufám. Na to by se snad mělo přijít během jejich přípravy.

Ale tady udělám trochu paralelu s medicínou. Když složím všechny zkoušky, tak ještě nejsem hotovým lékařem. Stejně tak když právník složí všechny justiční zkoušky, tak to ještě neznamená, že z něj bude dobrý soudce. Ta životní zkušenost a praxe má obrovský význam. Mám rád mladé lidi, ale v tomto případě je potřeba vědět, jestli je to člověk, který má zkušenost, určitý nadhled a má za sebou nějakou historii. A tu charakteristiku musí přinést ministr spravedlnosti.

Myslím si, že 25letý soudce - jako každý mladý člověk - má tendenci vidět svět černobíle. Jenže život má velkou škálu šedí.

Když už jsme u soudců - podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, může prezident republiky podat návrh na kárné řízení proti kterémukoli soudci a také proti předsedovi obou nejvyšších soudů a předsedovi vrchního soudu, nebo krajského soudu. Sáhl byste někdy k použití této pravomoci? Můžete uvést, co by Vás k tomu vedlo?

To je dobrá otázka. A je na ni komplikované odpovědět. Nevím.

Hrozně by to záleželo na tom, co bych se dozvěděl, že se v nějakém konkrétním případě stalo. Ale asi bych se o tom napřed poradil s ministrem spravedlnosti. Z Hradu – i když je vysoko - nejde dost dobře dohlédnout do nitra každého soudu.

Máte představu, že situace je zralá na další částečnou nebo úplnou amnestii? (rozhovor byl nahráván ještě před vyhlášením amnestie prezidentem Klausem – pozn. red.)

Když Vám odpovím, ztrácím hlasy všech vězňů. Žádnou amnestii bych nevyhlásil.

Využíval byste této možnosti? Lze naznačit, v jakých případech?

To je pravomoc, kterou ani jeden z dosavadních prezidentů moc nevyužíval. Osobně bych se po zkušenostech s parlamentní praxí snažil vstupovat už do věcných záměrů zákonů. A tam bych diskutoval na úrovni vlády, jestli je ten záměr opravu dobrý, nebo je třeba i trochu na hraně. Následně bych šel do jedné i druhé komory a tam bych se snažil říci svůj názor také.

A nyní k dalším pravomocem, o nichž hovoří čl. čl. 63 odst. 2 - tedy takovým, u nichž konkrétní zákon stanoví působnost prezidenta...

Co by Vás zajímalo od zpravodajských služeb? Tedy pokud by odpověď dopředu nezmařila jejich práci...

Protože jsou to tajné služby, tak to nechme v tom systému TOP SECRET.

Co by Vás zajímalo od ČSÚ mimo rámec jejich běžné publikační činnosti?

Každá statistika je podle mne soubor nepřesných čísel. Takže takto bych k tomu přistupoval. A jak řekl Churchill – jediná statistika, které věřím, je ta, kterou si sám zfalšuji...

V evropských státech je antimonopolní úřad nesmírně silnou institucí. I proto, že na poli své působnosti má pravomoci jako u trestního řízení policie, prokuratura a soud v jednom. U nás je tak trochu na okraji a někdy je považován za „trafiku“. V Evropské komisi je generální ředitelství pro hospodářskou soutěž vůbec nejobávanější složkou z celé Komise. Nezkusil byste vyjednat s vládou, aby navrhla nějakého experta na soutěžní právo nebo veřejné zakázky? Někoho na úrovni, jako byl komisař Mario Monti?

Nebudu vůbec komentovat Maria Montiho, protože ten má svých starostí dost v Itálii. Jak postupoval jako komisař, si netroufám posuzovat, protože touto problematikou na úrovni EU jsem se nikdy podrobně nezabýval.

Nicméně pravomoci ÚOHSu představují obrovskou sílu. Je to obrovská síla, která někdy může pomoci a někdy může velmi uškodit. V případech, které Úřad posuzuje, je třeba velmi dobře znát pozadí těch transakcí.

Takže je potřeba, aby šéf úřadu znal velmi dobře problematiku. A také se musí chovat absolutně apoliticky. I ve smyslu politiky úřadu – nesmí nikoho diskriminovat.

Prezident je tady sice až ten druhý – jmenuje na návrh vlády. Nezkusil byste nicméně jednat s vládou, aby vybrala skutečného odborníka?

Ano. To je moje základní filosofie.

Respektoval byste návrhy vědecké rady vysoké školy na jmenování profesorů, nebo byste měl potřebu zkoumat, jestli např. dotyčný práci „neopsal“?

Prezident nemůže mít takový hluboký odborný přehled ve všech odbornostech. Takže těžko může pátrat, jestli je práce opsaná. Od toho je habilitační komise, aby práci přezkoumala. Jestliže komise nazná, že splňuje všechny parametry, tak bych jako prezident na jejich návrh jmenoval.

Ctil byste volbu akademického senátu a jmenoval byste jim rektora, kterého si zvolili?

Jsme u principu demokracie. Oni si ho zvolili, takže já bych jim ho jmenoval.

A u Akademie věd - tam byste rozhodnutí Sněmu respektoval rovněž?

Pokud bych měl časový prostor, tak bych jel jejich Sněm navštívit. A zkusil bych s nimi i jednat. Abych se nedostal do situace, že bych měl jmenovat někoho, kdo by se mi velmi nelíbil.

To je o celé struktuře Akademie věd, která není jednoduchá. A která navíc nyní stojí před určitou změnou. Co si budeme namlouvat – jde přes ni obrovský tok peněz. A někdy se zkoumá něco již stokrát vyzkoumaného.

Pro mě je dominantní aplikovaný výzkum. Rád bych v čele Akademie věd viděl někoho z této oblasti. A takto bych o tom s akademiky rád mluvil na jejich sněmu ještě před jmenováním.

Děkuji za rozhovor.

Vytisknout