Zločin a trest Romana Smetany -- pokus o věcný pohled

31. 12. 2012 / Radek Mikula

Rozsudek nad Romanem Smetanou se mi nelíbí. Proč mě tedy tak rozčilují argumenty většiny jeho obhájců? Jejich útoky na justici jsou nejen nesprávné, jsou vyjadřovány bez té nejzákladnější znalosti práva, ba dokonce bez snahy se zamyslet, zda takový nedostatek není smysluplné diskuzi na škodu. Cílům, které vedly ruku s fixem, taková debata neprospívá.

Politický obsah Smetanova protestu

Vzhledem k tomu, že se chci věnovat reflexi práce českých soudů ve Smetanově případu, ponechám politický aspekt jeho kauzy stranou. V krátkosti jen uvedu, že forma jeho protestu mi připadá spíš emocionální než promyšlená. Význam tykadel na hlavách politiků jsem nepochopil a nejspíš na něm nic k chápání není. Možná ho lze spolu s připojenými nadávkami brát jako ukazatel neschopnosti formulovat precizní kritický postoj, jako výraz bezmoci, která v sobě obsahuje rezignaci na politický zápas, jehož jsou volby součástí. Nejlépe to postihl Václav Bělohradský slovy: "V české politické kultuře se místo politické opozice formuje opozice proti politice."

Pravdou ale je, že nelze mluvit o naprostém neúspěchu -- díky součinnosti s olomouckou ODS se Smetanovi podařilo poškodit tuto politickou stranu, takže ztratila jisté procento voličů. Tipoval bych, že ve prospěch TOP 09. Významnější mi připadá, že svou formou protestu poskytl společnosti šanci diskutovat o tom, jak se postavit současnému politickému systému. Obávám se ale, že prozatím zůstává spíš nevyužita.

Právní stránka případu

Pro způsob, jakým se hodnotí Smetanův skutek, je naneštěstí typické, že nejsou rozlišovány dvě základní roviny -- politická a právní. Autoři většiny článků dávají přednost osobním pocitům, např.

Jaká velepitomost, považovat Romana za vandala, který si usmyslel ničit cizí majetek a teď nesouhlasí s trestem.

Smetana versus řídká smetánkaZDE

Všichni bychom měli být Romanovi vděční za jeho hlubokou mírovou sondu do nelidskosti našeho systému, do nelidskosti nefungující demokracie v přímém přenosu, do nelidskosti soudní moci, do nelidskosti moci výkonné, do nelidskosti moci zákonodárné, do nelidskosti bulvární žumpy českého žurnálu a v první řadě do nelidskosti českého lidu, jenž si na své instituce a představitele má dohlížet.

Všichni neseme odpovědnost za věznění Romana SmetanyZDE

Já jeho rebelii považuji za důležitou, ale uvědomil jsem si, že spousta mých známých to vnímá jako nějaké ohrožení demokracie nebo příklon k anarchismu a boření hodnot. Jsou přesvědčeni, že jde o narušení vlastnických práv a ničení majetku. Pro mne ale není ohrožením demokracie a vlastnických práv, když někdo počmárá volební plakát, který má životnost čtrnáct dnů.

Roman Smetana: Zrcadlo, nastavené společnosti a produkující šokující obrazZDE

Takové vyhraněně subjektivní postoje k právnímu problému, kterým je tento případ v první řadě, volají po vymezení základních otázek, které poskytnou úhelný kámen k jeho posuzování.

Ptejme se tedy

  • je pomalování předvolebních materiálů porušením zákona?
  • pokud ano, je takový zákon správný?
  • dopustil se Smetana případě, že na obě předchozí otázky odpovídá kladná odpověď, přečinu?
  • byl v takovém případě uložený trest odpovídající?
  • vynesl trest zákonný soudce?

Nikdo, kdo se smysluplně vyjadřoval k případu Romana Smetany, nehájil zákonnost jeho jednání. Právo funguje obecně a jednání, kterého se dopustil, příslušný zákon nejen netoleruje, ale ani tolerovat nemůže, čímž je zodpovězena také druhá otázka. Příslušné ustanovení trestního zákoníku budu citovat níže. Kdokoli, kdo se mnou nesouhlasí, může navrhnout jeho úpravu. Hodně štěstí!

Smetanova tvorba naplňuje skutkovou podstatu příslušného zákona jednoznačně. Rozsudek tedy nelze považovat za protiprávní. Pokud nad tím ovšem budeme uvažovat hlouběji věc se začne komplikovat. Zákon sice jasně říká, že Smetana se přečinu dopustil, ale zároveň ponechává soudci i státnímu zastupitelství možnost ho obžaloby zprostit, resp. vůbec jí nepodat. Jedna stránka věci je znění právních norem, druhá jejich aplikace. Podívejme se nejprve na zákonné ustanovení, které říká, že Smetana je pachatelem přečinu:

§ 228 trestního zákoníku, Poškození cizí věci

   (1) Kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(2) Stejně bude potrestán, kdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká, pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou.

Netrpělivý čtenář odpustí, ale musím citovat také související paragraf, který definuje "škodu nikoli nepatrnou":

§ 138 trestního zákoníku, Hranice výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty

(1) Škodou nikoli nepatrnou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč, škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč, větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Hranici této škody (5 000 Kč) se tedy R. Smetanovi podařilo překročit asi třikrát. Otázkou může být, zda byla správně vyčíslena, ale protože se nejednalo o obyčejné plakáty, nýbrž o samolepící polepy, nelze to vyloučit a pokud vím, ani sám obžalovaný výši škody nezpochybnil. Za tohoto stavu bylo tedy nutno Smetanu obžalovat a odsoudit. Nebo ne? Je tu snad nějaká možnost zohlednit jeho motivaci a míru škodlivosti jeho protestu, nebo platí "a podle litery paragraf šavle..."? Všichni publicisté, kteří se pohoršovali nad nespravedlností českého práva budou jistě překvapeni zněním trestního řádu:

§ 172 trestního řádu, Zastavení trestního stíhání

(2) Státní zástupce může zastavit trestní stíhání, c) jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Důraz je zde kladen na snahu nahradit škodu. Roman Smetana způsobenou škodu uhradil. Pokud byl k úhradě od počátku ochoten, je otázka, zda něco bránilo, aby příslušný státní zástupce tento postup daný trestním řádem použil. V případě, že k úhradě došlo až po podání obžaloby, ale před začátkem procesu mohla JUDr. Langerová aplikovat

§ 188 trestního řádu

(2) Po předběžném projednání obžaloby může soud také zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2.

A konečně, kdyby byl Smetana vyzván k zaplacení příslušné sumy až během procesu, byla tu možnost použít

§ 12 trestního zákoníku, Zásada zákonnosti a zásada subsidiarity trestní represe

(2) Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Jeho uplatnění by znamenalo buď obžalovaného zprostit obžaloby, což by pravděpodobně bylo spojeno s postoupením věci správnímu orgánu, aby skutek byl projednán jako podezření z přestupku, což je mimochodem postup, který by odrážel stanovisko lidskoprávních organizací a minstra spravedlnosti k tomuto případu. Jiným řešením by bylo upuštění od potrestání, jak upozorňuje ve svém článku Jiří Králíček -- Bědování, alibismus, nekompetence, zneužívání pravomocí a Roman Smetana ZDE. Mylně ho ovšem řadí do trestního řádu, když ve skutečnosti cituje trestní zákon (nyní již neplatný, úpravu však přebírá i stávající trestní zákoník, viz § 46)

§ 24

"(1) Od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.

(2) Upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen

Tato varianta je však spojená s povinností uhradit 4 000 Kč za náklady řízení a navíc u dotyčného zcela chybí zákonná podmínka s tímto postupem spojená. Autor tohoto článku má sice osobní zkušenost s jejím uplatnění v případu, kdy byl souzen za kopnutí policisty do břicha. Soud místo, aby pečlivě zvážil jeho obhajobu, že šlo o nutnou obranu, a návrh na zproštění obžaloby, rozhodl o upuštění od potrestání, přestože se mělo jednat o speciální recidivu spojenou s absencí lítosti. Senát místopředsedy Městského soudu Praha JUDr. Vlasáka, který rozsudek potvrdil, nepřihlédl ani k tomu, že žalovaný skutek byl spáchán ve zkušební lhůtě spojené s obdobným případem, což vytváří kuriózní kontrast k postavení bezúhonného Smetany, který by posuzován podstatně přísněji. Bylo na místě uplatnit vůči němu striktní postup a nevyužít možnosti dané zákonem, které jsou uplatňovány i vůči recidivistům souzeným za násilí na veřejných činitelích? K tomu v Britských listech anonymní autor podotýká toto:

Možná mohl Romana Smetana při troše štěstí narazit na soudce, který by měl na šaškovitost politického boje úplně stejný názor a neurčitý pojem zákona by vyložil více ve prospěch odsouzeného, ale stejně tak mohl narazit na soudce, který má legitimitu politického agitování a ochranu majetku názor naopak velmi konvenční. A to se zřejmě také stalo.

A kterou spravedlnost má justice prosazovat?ZDE

Ukazuje na důležitý fakt, že na benevolenci justice není dán žádný nárok. Ve chvíli, kdy je obžalovaný usvědčený z protiprávního jednání, musí vyvinout značné úsilí, aby soud přesvědčil, že si shovívavost zaslouží. To Roman Smetana učinil jen zčásti. Totiž uhrazením škody. Pokud to neuspělo v první instanci, měl stále slušnou šanci u druhé. Jeho stoupenci zdůrazňují další stránku jeho činu, kterou bylo vyjádření vlastního občanského názoru. Většinou jim chybí dostatek preciznosti, takže z jejich článků není jasné, zda to považují za fakt, ze kterého vyvozují legalitu Smetanova činu, nebo jen polehčující okolnost. Naproti tomu Tomáš Pecina použil pro jeho charakteristiku pregnantní formulaci "zjevně excesivní výkon svobody projevu". Jinak řečeno Roman Smetana sice projevoval své právo zaručené ústavou, ovšem způsobem, který je nelegální, protože koliduje s právy druhých osob. Přesto tuto motivaci mohl odvolací soud posoudit v jeho prospěch.

Další otázkou vytýčenou v úvodu je přiměřenost trestu. Pokud jsme zašli tak daleko, že samotný fakt, že Smetana byl odsouzen, považujeme za souladný se zákonem (i když připouštíme možnost mírnějšího postupu), pak se výše a především druh trestu jeví jako nejproblematičtější aspekt rozsudku.

Trest zněl 100 hodin obecně prospěšných prací. Maximálně lze uložit hodin 300. I tak je třetina maximální sazby trestem poměrně přísným, uvážíme-li polehčující okolnosti. Závažnější nedostatek je však možné vidět v samotném vynesení trestu obecně prospěšných prací u pachatele, který nedává velkou naději na to, že ho vůbec začne vykonávat. K tomu blíže Tomáš Pecina, který byl nápomocen při sestavování tohoto článku:

(...) není jasné, proč byl obviněnému uložen trest obecně prospěšných prací, jestliže ten deklaroval, minimálně implicite, neochotu takový trest vykonat. To je porušením čl. 4 odst. 2 Úmluvy a nepřímo též § 64 TrZ/2009. Nebyl-li obviněný s trestem srozuměn a neakceptoval-li jej, bylo na místě uložit mu trest odnětí svobody s přiměřeným podmíněným odkladem. Ten by se nyní mohl vykonat pouze v případě, že by odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život, nikoli automaticky v důsledku jeho nespolupráce s orgány činnými v trestním řízení.

Kdo zaslouží olomoucká tykadlaZDE

Zmíněný § 64 trestniho zákoníku říká, že "při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele". Způsob, jakým soudkyně Langerová přihlížela ke stanovisku R. Smetany k tomuto druhu trestu tak, že dospěla k názoru, že je pro něj vhodný, nedokáži komentovat. Může představovat rébus pro mnoho budoucích generací penologů i právních teoretiků. Na druhou stranu je třeba uvést, že s uvedeným ustanovením si čeští soudci obvykle hlavu nelámou a obecně ho ignorují. JUDr. Langerová alespoň projevila jistou snahu trest přeměnit ne na odnětí svobody, ale na domácí vězení, viz Řidič Smetana je nejtvrdohlavější pachatel, kterého znám, tvrdí soudkyně Langerová ZDE

. Obávám se však, že jí muselo být zřejmé, jak takové snažení dopadne.

Poslední otázku představuje spor o to, zda bylo v souladu se zákonem, že případ soudila JUDr. Langerová navzdory pochybnostem o své nestrannosti. V diskuzi, která se na toto téma vedla v odborných kruzích, převládal názor, že její rodinná vazba byla dostatečným důvodem k vyloučení z projednávání věci. Složitějším se však ukázal druhotný problém spočívající ve Smetanově souhlasu s její nepodjatostí, takřka "aby byla nějaká legrace". Velká část právníků soudí, že ani poněkud nesvéprávné vyjádření obžalovaného nic nemění na objektivní podjatosti soudkyně, k níž stačí pouhé pochybnosti. Tím se dostáváme k jeho procesní taktice.

Strategie obhajoby

Roman Smetana postavil svou obranu na přesvědčení o morální hodnotě svého protestu, která podle něj ospravedlňuje podobu, kterou mu dal. Z toho vyvozuje absenci společenské škodlivosti svého skutku.

To je v podstatě logická úvaha, na které lze postavit efektivní obhajobu. Ke škodě nejen Romana Smetany se tak stalo až ve značně pozdní fázi prostřednictvím ministra spravedlnosti. Neuvědomil si, či odmítl vzít na vědomí, že právní systém od něj přinejmenším od okamžiku, kdy je proti němu zahájeno trestní stíhání, zcela legitimně vyžaduje, aby aktivně hájil svá práva. V prvé řadě pak právo na nepodjatého soudce. Jak se k tomuto požadavku postavil obžalovaný, když mu soudkyně sdělila okolnosti, pro které by za podjatou mohla být považována?

O nepodjatosti paní soudkyně tedy lze mít oprávněné pochybnosti, ona sama se měla, byla-li by soudná, z případu vyloučit. Neučinila tak. Já jsem udělal jediné -- připadlo mi, že si protistrana i se zjevně podjatou soudkyní nabíhá na vidle. Tak jsem je při tom nechal, podjatost jsem nikdy nenamítl. "Ať si soudí", řekl jsem si, nakonec "nechat naběhnout na vidle" bylo i v souladu s původní intencí mého konání -- tedy dát najevo, co jsou zač. Není přitom pravdou, že bych se vůbec nebránil, proti trestnímu příkazu jsem podal odpor a své jednání a motivaci jsem soudu -- jak je uvedeno i v rozsudku -- dostatečně zdůvodnil. Až poté jsem pokračoval pasivním odporem, nechal děj plynout. I nekonáním lze totiž bojovat, lze nechat protistranu, aby se přemohla svou vlastní silou.

Proč jsem stížnost k Ústavnímu soudu nepodalZDE

Z popsaného postupu nelze nevyvodit značnou míru lavírování mezi aktivní obranou, která má za cíl dosažení spravedlivého rozsudku, a pasivním přístupem, který naopak usiluje o diskreditaci justice. Jestliže Smetanův přítel Jiří Středa argumentuje, že:

Předně, je tu podjatost Langerové, na kterou podal stížnost i ministr Pospíšil. Langerová i okresní státní zástupce Mgr. Jančík zcela ignorovali § 30 Zákon č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), který stanoví, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat.

Smetana versus řídká smetánkaZDE

pak ovšem lze k výčtu ignorantů dopsat i jméno samotného Romana Smetany, který stejně jako státní zástupce výslovně uznal soudkyni za nepodjatou. Tím porušil zásady soudního řízení o to závažněji, že dost možná byl jediným, kdo si podjatost soudkyně uvědomoval. Jeho pasivní odpor tak představoval aktivní účast na konečném výsledku soudního řízení.

Na tom také založil svou argumentaci Nejvyšší soud (NS), když se zabýval touto otázkou. Je však potřeba uvést, že na ní existují různé názory. Podívejme se, co k tomu píší internetoví publicisté:

Domnívám se, že NS nemůže rozhodovat na základě subjektivního názoru obžalovaného. Domnívám se, že Markéta Langerová se vůbec neměla ptát obžalovaného, zda-li bude namítat její podjatost a zda-li ji považuje za podjatou. Subjektivní názor obžalovaného nic nemění na skutečnosti, zda-li lze mít pochybnosti o podjatosti soudce. To by se příště soudci mohli ptát obžalovaných, zda-li se cítí vinni. A na základě jejich odpovědi rozhodnout. Trestní řád v § 30 odst. 1 stanoví, že z úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro (mj.) jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Postačí, že "lze mít pochybnosti". Podjatost je věcí subjektivní, a proto se dokazuje podle vnějších znaků. Proto se zkoumá, zda-li lze mít objektivní pochybnosti. Nevím, zda-li soudkyně Langerová při svém rozhodování byla nebo nebyla podjatá, ale o to zde neběží. Dokazují se pouhé pochybnosti. Dle mého názoru případ rozhodoval soudce, o kterém lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, tedy měl být pro podjatost vyloučen. Tím bylo porušeno Smetanovo právo, které zaručuje Listina základních práv a svobod -- "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci " (čl. 38, odst. 1 Listiny). Soudce prvoinstančního soudu odňal Romana Smetanu jeho zákonnému soudci a rozhodl ve věci sám jako nezákonný soudce.

Problém podjatosti soudce na případu Romana SmetanyZDE

Odlišný pohled na zodpovědnost obhajoby v obecnější rovině pak představuje toto konstatování:

Ve skutečnosti má fakt, že námitka podjatosti nebyla vznesena, ač obžalovaný byl o jejích možných důvodech prokazatelně informován, kardinální důležitost, minimálně z hlediska efektivity jeho další procesní obrany. Vyjma případů, kdy by nesplnění povinnosti soudce rozhodnout o svém vyloučení bylo zjevným abusem, který nelze tolerovat s ohledem na ústavní imperativ spravedlivého procesu, by  mělo platit, že soudce, jehož vyloučení nikdo nepožadoval, ač strany byly seznámeny s okolnostmi, pro které by tak učinit mohly, je nutno mít za nepodjatého, přesně podle zásady vigilantibus iura. Na soudech vyšších instancí pak je pouze to, aby posoudily, zda bylo nebo nebylo dosaženo oné shora zmíněné hranice zjevného abusu, a to, jak se domnívám, se v daném případě stát nemuselo.

Tykadla před Nejvyšším soudemZDE

Otázka, zda se JUDr. Langerová měla při objektivně existujících pochybnostech o své nepodjatosti sama vyloučit, nebo stačilo, že o nich informovala obžalobu i obhajobu, byla vyřešena Nejvyšším soudem tak, že se přiklonil k druhé variantě. Pro nás tak již existuje jen jako čistě akademický problém.

Dalším procesním milníkem byl samotný rozsudek. Obžalovaný byl shledán vinným a odsouzen k -- uvážíme-li všechny okolnosti -- poměrně přísnému trestu. Shora prezentovaný nepodepsaný autor se k dané situaci vyjádřil takto:

(...) zatím se přece žádná tragédie konat nemusela a nebylo třeba brát do ruky zbraň a rukojmí, dokud existovaly opravné prostředky a rozhodnutí nebylo pravomocné. Odvolal se tedy Roman Smetana, aby se mohla soudní praxe v této otázce posunout dál směrem ke sjednocení zatím čerstvé právní úpravy? Odpověď již známe.

Ta odpověď slovy citovaného anonyma znamená, že

(Roman Smetana -- pozn. autora) sebepoškozuje se nesmyslnou pasivitou a ignoruje, že většina práv a svobod má charakter procedurální, nikoliv automatický, absolutní a neomezený.

A kterou spravedlnost má justice prosazovat?ZDE

K tomu další přispěvatel Britských listů připodotkl, že:

Jediným správným postupem bylo bojovat za zrušení rozsudku soudkyně Langerové a tím v případě úspěchu ztížit možnost budoucího podobného zneužití soudní moci pro politické pronásledování.

Souhlasím (částečně) s Tomášem CikrtemZDE

Tak jako právní řád dává každému příležitost hájit své zájmy, poskytuje také možnost vzdát se jejich obhajoby. Roman Smetana jakoby váhal mezi oběma postupy. Nakonec převážil sklon k tomu, co leckdo nazývá jeho furiantstvím. Skoro jako kdyby svým postojem chtěl říct: "Jsem natolik nevinen, že po mně nikdo nemůže chtít, abych se ještě odvolával!". Poté ovšem zase poslal své stanovisko Nejvyššímu soudu, který projednával stížnost pro porušení zákona, jíž podal v jeho prospěch ministr spravedlnosti. Nato však zase přistoupil k další změně taktiky a nepodal ústavní stížnost, ač měl pro to zajištěnu právní pomoc, viz ZDE.

Z takového matoucího přístupu se zdá, že se nedokázal trvale rozhodnout, jestli bude český právní řád ignorovat, což by kromě jiného znamenalo nepodat odpor proti trestnímu příkazu, kterým bylo zahájeno soudní řízení, případně odmítnout vypovídat během jednání soudu a také odmítnout zaplatit škodu. Takový přístup však neuplatňovali ani disidenti za minulého režimu (alespoň autor o tomto druhu vzdoru neví) a v dnešní době by působil jako nepřiměřený až scestný. Zároveň se ale cítil tak povznesen nad procesní pravidla trestního řízení, že periodicky upadal do stavu "pasivního odporu" a nevyužíval prostředků obrany, aby mohl skandalizovat soudní rozhodnutí, aniž by si uvědomoval, že se tak dopouští spíše "aktivního napomáhání" tomu, co vnímal jako nespravedlivé potrestání.

Usnesení Nejvyššího soudu rekapituluje jeho postup ve věci podjatosti JUDr. Langerové takto:

Obviněný byl již na počátku hlavního líčení upozorněn na vztah jmenované soudkyně k MUDr. et Mgr. Ivanu Langerovi, členu ODS, a byl dotázán, zda bude navrhovat její podjatost. Výslovně přitom uvedl, že podjatost nebude namítat, že soudkyni za podjatou nepovažuje. Obviněný také nepodal proti shora citovanému odsuzujícímu rozsudku žádné odvolání, v němž by případně podjatost namítal, a teprve v souvislosti s otázkou výkonu trestu obecně prospěšných prací sdělil, že rozhodnutí soudu nepovažuje za spravedlivé a nestranné a že v této věci daná soudkyně neměla rozhodovat, neboť je již z principu podjatá. Ovšem poté, co usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, č. j. 1 T 134/2010-140, bylo rozhodnuto, že JUDr. Markéta Langerová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, opravný prostředek opět nepodal.

Jestliže platí, že komu není rady, tomu není pomoci, pak nelze než chápat stanovisko Amnesty International k jeho případu: "Za daných objektivních i subjektivních okolností není prostor pro iniciaci nápravy." ZDE. Odráží se v něm fakt, že každý právní systém má svůj procesní postup, který je nezbytný, aby právo vůbec mohlo fungovat. Navzdory tomu, co se většina sympatizantů Romana Smetany i on samotný domnívá, nestačí mít na své straně spravedlnost, je totiž zároveň nutné využívat prostředků určených k jejímu prosazování před soudem. Kdo se toho vzdá, může být za nespravedlivý rozsudek zodpovědný ve stejné nebo dokonce ještě větší míře než soudce.

V situaci, kdy obžalovaný učinil, co bylo v jeho silách, aby byl odsouzen, kdy odmítl trest obecně prospěšných prací i jeho přeměnu na domácí vězení a konečně se mu podařilo dosáhnout nástupu do vězení, dostalo se mu výsady, po které marně toužili jeho spoluobčané odsouzení v mnohem spornějších případech. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil podal v jeho prospěch komplexně pojatou a velmi rozsáhle i kvalitně zpracovanou stížnost pro porušení zákona.

Vězeň byl následně propuštěn a dokonce se odhodlal poslat Nejvyššímu soudu své vyjádření, ve kterém se s obsahem stížnosti ztotožnil. Zatímco byl ministr z různých stran kritizován za populismus, kauza se přesunula z nejnižší, okresní úrovně k soudu nejvyššímu tzn. k instanci, jejímž účelem je sjednocování rozhodovací praxe v celé soustavě soudů. Následné zamítnutí ministrovy stížnosti tak nejen zakotvuje význam procesní aktivity obhajoby při posuzování podjatosti soudce, ale také upevňuje rigidní soudní praxi při posuzování kritických projevů realizovaných na hraně zákona či za ní. Tato značně významná prohra měla dopad nejen na samotného kreslíře, ale také na české právní prostředí obecně. Byla zde sice ještě možnost podat ústavní stížnost a pokusit se dosáhnout toho, aby podobné tvůrčí akty byly napříště posuzovány spíš jako přestupky, ale Roman Smetana opět přešel do stavu právní letargie. Usoudil, že právo prostě není tak důležité, aby v jeho rámci bojoval za svou spravedlnost u Ústavního soudu.

Pokud bychom na tento názor přistoupili, tak proč se vlastně rozhořčovat nad nespravedlností rozsudku JUDr. Langerové? Copak i on není součástí právní sféry?

Závěrem

Pokusme se nyní shrnout hlavní teze, které vystihují podstatu Smetanova případu. Předem je potřeba připomenout, že místy není snadné zaujmout jednoznačné stanovisko.

  • 1. Bez souhlasu majitele není legálně možné popisovat, pokreslovat či jinak upravovat nebo poškozovat cizí věci, včetně předvolebních materiálů jakékoli politické politické strany.
  • 2. Zákon, který tuto problematiku upravuje, odpovídá kritériím demokratického právního státu.
  • 3. Jednání Romana Smetany, které bylo Okresním soudem v Olomouci hodnoceno jako přečin, považoval ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil spíše za přestupek. Nejvyšší soud však dal za pravdu prvnímu názoru. Je zjevné, že skutek lze v rámci zákona kvalifikovar oběma způsoby.
  • 4. Druh trestu uložený JUDr. Langerovou byl pro pachatele Smetanova typu nevhodný. Špatný výběr pak nemohla napravit ani určitá velkorysost, se kterou mu marně nabízela přeměnu trestu na domácí vězení. Přehnaná byla i výše trestu, která sice dosahovala jen třetiny maximální možné výše trestu obecně prospěšných prací, ale na druhou stranu byla také dvojnásobkem minimální sazby.
  • 5. JUDr. Langerová byla zákonným soudce Romana Smetany. Ten souhlasil, aby jeho případ projednávala, a námitku podjatosti proti ní vznesl teprve, když měl nastoupit výkon trestu obecně prospěšných prací. Na okolnosti, kterými argumentoval, přitom byl upozorněn ještě předtím než svůj předchozí souhlas vyslovil. Nejvyšší soud správně rozhodl, že za této situace již po právní moci rozsudku nelze námitku podjatosti efektivně uplatnit.

Důležité odkazy:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 6 Tz 50/2012-I.-54ZDE

Vigilantibus iuraZDE

Tykadla pro justiciZDE

Chudák SmetanaZDE

Problém podjatosti soudce na případu Romana SmetanyZDE

Kdo zaslouží olomoucká tykadlaZDE

Tykadla před Nejvyšším soudemZDE

SmetanaZDE

Tykadlový řidič Roman Smetana
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 31.12. 2012