Jde přece o nás

29. 12. 2012 / Marek Řezanka

Jak by asi strany vládní koalice protlačovaly své favority, zvláště, když v Senátu má většinu opozice? Byla by snad ODS ochotna podpořit K. Schwarzenberga? Nebo by TOP09 svého spícího knížete hodila přes palubu v zájmu P. Sobotky? Oba scénáře nezní příliš pravděpodobně. Oběma těmto stranám jde o prestiž a o moc -- a ze svého kandidáta nesleví. Navíc je otázkou, koho by postavily Věci veřejné a kdo by kandidoval za nikým nevolenou stranu LIDEM. A kdo ví, třeba by dobrý voják Švejk, tedy Josef Dobeš, navrhl za svůj sportovní tým Dominika Haška -- nakonec, Hašek na Hrad tu již znělo.

Ani sociální demokracie by to neměla jednoduché. J. Dienstbier by v parlamentní volbě za současného rozdání karet velkou naději neměl -- a co by sociální demokraté dělali v případě, že by Věci veřejné navrhly jako svého kandidáta například M. Zemana? Nakonec, byly doby, kdy si k němu V. Bárta pro radu zajel.

Zatímco nám do poštovních schránek chodí obálky se jmény kandidátů, není vůbec jasné, že první kolo voleb v lednu proběhne. V sobotním rozhovoru pro Právo (Okamurova stížnost je fundovaná, nelze ji rychle odmítnout, 29. 12. 2012) Pavel Rychetský mimo jiné sdělil:

"Stížnost pana Okamury není vůbec jednoduchá věc. Navíc jsme v absolutní časové tísni. Za této situace mně tedy nezbývá nic jiného než celou věc pojmout velmi nestandardním a neobvyklým způsobem. To znamená, že jsem plénum ÚS svolal na pátek 4. ledna a do té doby bych chtěl mít připraveny všechny v úvahu připadající varianty jak procesních, tak meritorních rozhodnutí. Ty varianty jsou od odmítnutí stížnosti bez jednání okamžitě až po odložení termínu voleb a mnohaměsíční jednání Ústavního soudu. Pro tyto varianty bude třeba získat potřebnou většinu. Ale to, zda se hned na některých z nich plénum většinově shodne, nebo zda se ještě bude muset diskutovat na několika dalších zasedáních, neumím posoudit."

Ať již sympatizujeme s tím či oním, v první řadě by nás mělo zajímat, zda není obcházeno právo -- a teprve potom se zabývat, kdo má jaké šance na úspěch.

Připusťme ale, že v lednu volit půjdeme -- a že budeme vybírat z 9 jmen: Fischerová, Dienstbier, Zeman, Roithová, Franz, Fischer, Schwarzenberg, Sobotka a Bobošíková.

Ač se řada lidí snaží zpochybnit pravolevé vnímání politické scény, pro mě je faktorem rozhodujícím. Nedávno jsem se vyjádřil, proč jsou pro mě naprosto nepřijatelní jako prezidentští kandidáti pánové Franz a Schwarzenberg. K nim bych přiřadil ještě Fischera, Sobotku a Bobošíkovou. Kandidáti, kteří byli v KSČ v letech normalizace, tedy v období 1970-1989, kteří vystupují z krajně pravicových pozic proti Evropské unii či kteří schvalují vraždy bratrů Mašínů, jsou pro mě nepřijatelní. Stejně jako kandidáti, kteří schvalují vládní zákon o církevních restitucích v podobě, jak je schválen -- i díky hlasu za korupci odsouzeného náhradního poslance Pekárka.

Jak chce například pan Fischer naplnit své heslo o respektu a úctě k občanům, když mu voliči významné parlamentní strany ani nestojí za to, aby s nimi mluvil? Nebo to občané naší země nejsou? Pokud nedojde k nějakému zásadnímu zvratu v náladách ve společnosti, měl by mít největší naději kandidát levice. Z tohoto pohledu je smutnou skutečností, že se nepodařilo nominovat jediného levicového kandidáta.

Ono je ale také trochu problematické, co si pod pojmem "levice" představit. Je snad levice jednotný proud? Lze za levici považovat například KSČM (či její radikální odnož KSČ?)? Jaké hodnoty chápeme jako levicové -- a co se s nimi vůbec neslučuje? Nakolik je levicová sociální demokracie? Cožpak nemá různé frakce s tím, že některé tíhnou až podezřele doprava?

"Koordinační výbor Spojenectví práce a solidarity (SPaS) se usnesl, že v prezidentských volbách v roce 2013 doporučí členům SPaS a příznivcům volit levicového kandidáta, který bude důsledně hájit zájmy všech českých občanů doma i na půdě Evropské unie a současně bude -- spolu s dalšími partnery -- prosazovat principy evropské solidarity a spolupráce s cílem vybudovat Evropu autenticky demokratickou, sociálně spravedlivou, v níž budou rozhodovat svobodní občané, jejich zvolení představitelé, a nikoliv nadnárodní finanční kapitál a ziskuchtivé mezinárodní korporace." (Více viz: http://www.blisty.cz/art/66673.html).

Jméno zde nepadlo, hlavní hodnoty a kriteria k výběru kandidáta jsou však nastíněny.

Důležité je ale jedno -- uvědomit si, který kandidát je levicový v rámci kapitalismu a který uchazeč o post prezidenta nabízí antikapitalistický (neslučovat s termínem komunistický) levicový směr.

V Britských listech jsou poměrně často uveřejňovány statě, které se vymezují vůči M. Zemanovi a které popírají jeho levicovost. Pro mě osobně M. Zeman levicovým kandidátem je -- ovšem v rámci kapitalistického systému. Je typickým představitelem levice konce devadesátých let 20. století, který hájí model sociálního státu té doby a který dokázal v rámci systému zajistit sociální smír.

Na M. Zemanovi si navíc cením jeho odvahy, kterou projevil zejména v pohnutých dobách přelomu 60. a 70. let. Dokázal, že mu nejde v první řadě o svou kariéru, v 70. letech byl za své postoje ze Strany vyloučen -- a pšenka mu nekvetla.

Je tragické, pokud někdo ve svém antikomunistickém zanícení směšuje komunisty z šedesátých let s těmi, kdo do KSČ vstupovali v době normalizační. Pokud toto činí navíc prezidentský kandidát, který patří k těm, kteří řady KSČ v době normalizace rozšířili, je to o to smutnější.

Vůbec stojí za pozornost všimnout si, kteří kandidáti se hlasitě vymezují vůči svým konkurentům a okopávají jim kotníky -- a kteří se zaměřují na svůj program a své vize -- a do svých soupeřů se nestrefují.

Jestli mi na M. Zemanovi něco vadí, potom etiketizace, kterou nemám rád v žádné podobě a u nikoho. Házet muslimy do jednoho pytle a nazývat všechny hrozbou, je pro mě nepřijatelné. Stejně jako podporovat úder na Írán ve chvíli, kdy je ještě naděje, že poměry v této zemi se mohou změnit a kdy tento stát rozhodně není hlavním bezpečnostním rizikem po svět.

K jaké levici patří J. Dienstbier? Je to člověk, který má mé sympatie, a to zejména proto, že si od něho slibuji změnu politického stylu sociální demokracie v České republice. Je to člověk, který se svým vystupováním tvrdě vymezuje vůči všem podobám korupce, který inklinuje k norskému modelu sociálního státu a který se zajímá o nešvary současného kapitalismu, například o postavení exekutorů a těch, kterým je majetek v exekucích zabavován. Trochu problematické zde může být, zda současná fáze kapitalismu může být slučitelná s absencí korupce. To by bylo na delší stať.

Stále se bavíme o představiteli levice kapitalistické, ovšem levice neetiketizující, levice sjednocující. J. Dienstbier chce být prezidentem všech, žádnou skupinu voličů nechce diskriminovat v právech, která podle Ústavy mají. Může se proti komunistické straně vymezovat -- a také tak činil a činí -- zároveň však voličům této strany nevysílá vzkaz, že jsou pro něho póvlem či lůzou. Naopak, chce jim ukázat, že levicové hodnoty hájí a hájit hodlá.

Nakonec je zde T. Fischerová. Pokud již hledáme mezi prezidentskými kandidáty někoho, kdo symbolizuje změnu politiky, je to právě ona. Ne pan Franz, který se hlásí k pravicovým hodnotám a je pouze dalším v řadě Schwarzenbergů, Sobotků a Fischerů, sebevíc se jeho obdivovatelé snaží díky jeho jiné vizáži nabudit dojem, že on je tím jediným novým a neokoukaným, s nímž přijde něco nového, lepšího.

Je to T. Fischerová, která chce posílit práva občanů, která se chce zasadit o prosazení nezmršeného zákona o obecném referendu a která symbolizuje levici antikapitalistickou. Levici, kde se slova demokracie a socialismus snoubí, nevylučují. Proto má tato kandidátka podporu (podmíněnou tím, že své ideály nezradí) mj. i Hnutí za Přímou Demokracii, k němuž se oficiálně hlásí. Je to právě T. Fischerová, která se možná nejhlasitěji vymezila vůči nespravedlivé podobě církevních restitucí. Je to T. Fischerová, která dlouhodobě usiluje o vzdělanější a kulturnější společnost -- a že již v politice byla, by nemělo být jejím minusem. Naopak, dokázala, že se za určité ideály umí bít, o když momentálně nevyhrává. To je třeba ocenit.

Bylo by čirou spekulací nyní vyvozovat, kdo se dostane do druhého kola prezidentské volby. Počkejme si, nespekulujme -- a neohlížejme se na předvolební výzkumy, zvláště, když se nás osobně nikdo neptal. Volme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí -- není totiž tak úplně pravda, že kdo bude naším prezidentem, je fuk. Ano, pro celosvětové dění jsou jistě závažnější jiné problémy - i na domácí scéně máme podstatnější věci k řešení. Osobně si ale myslím, že je-li jasné, že volba má svůj kvalitativní rozměr, potom je třeba volit. Rozhodně mi není jedno, zda prezidentem republiky bude Bobošíková, Franz, či Dienstbier nebo Fischerová.

Proto říkám -- volme. Přemýšlejme, zvažujme, co od stávajících prezidentských kandidátů očekáváme -- a podle toho s naším hlasem naložme. Jedná se tu přece hlavně o nás.

Vytisknout