Krize demokracie

29. 12. 2012 / Lubomír Brožek

Avšak zpět k nám občanům - občasným, volbami efemérně inaugurovaným králům, ad hoc obdařeným privilegiem pověřit zastupitelskou mocí reprezentaci zvolenou na základě veřejné soutěže, v níž kandidáti, v souladu s programy svých stran, představují vize sociálního života, jež po čas vlády, svěřené jim voliči -- králi okamžiku, slibují uplatňovat prostřednictvím legislativy a exekutivního aparátu.

Král Demos tak v zastupitelské demokracii svým způsobem připomíná vládce v konstituční monarchii, jehož vliv (kromě volebního aktu) je čistě symbolický. Ani to mu však nemusí ubírat na důstojnosti, pokud jím vybraní vládci -- zastupitelé dodržují své volební programy, stojí za svými slovy a řídí se ctí a svědomím. V opačném případě, tedy pokud zástupci krále voliče upřednostňují své vlastní zájmy a potřeby, pokud jejich slova neváží více než listí v rozmarném větru, z něhož se zamotá hlava i kdejaké korouhvičce na radniční věži, král volič ztrácí víru ve smysl svého svrchovaného ústavního aktu. Své rozhodnutí však nemůže změnit. Dokud nevyprší zákonná lhůta, je trůn mimo jeho kontrolu a vůli. Tehdy se král cítí ponížen, vyšachován, na což vůbec jeho nehorší reakcí může být rezignace, již lze vnímat jako krizi demokracie, s hrozbou prohloubení propasti mezi bohatstvím a chudobou, pokračující polarizací společnosti a nástupem oligarchie, tedy privilegované menšiny, jež ucítila svou příležitost ve vidině  uprázdněného trůnu, na který rezignoval Demos.

Nebezpečí rezignace na věci veřejné není ovšem zdaleka problém, který za našimi humny neexistuje. Například v roce 2005, tedy v historii zcela nedávné, ve volbách ve Velké Británii, voliči sice ve výzkumech veřejného mínění dávali jasně najevo, že se v ostrovní říši těžko najde člověk méně oblíbený nežli Tony Blair, avšak obecná rezignace způsobila, že výsledek voleb ostře kontrastoval se smýšlením voličů. Otázkou samozřejmě je vliv a role médií, jejichž fungování Walter Lippmann, ikona americké žurnalistiky, definoval jako "výrobu souhlasu". Příkladem mohou být opět volby tentokrát ty do Poslanecké sněmovny v roce 2010, kdy na rozdíl od rezignovaných voličů ve Velké Británii, šli občané u nás k volebním urnám s velkou dávkou (mediálně utvrzovaného) entuziazmu, pramenícího z víry ve změnu. A výsledek? Všechno jiné než radikální změna. Přesličku planých příslibů přežvýkali ještě nedávno halasně odepisovaní dinosauři.

Jinou otázkou, vpravdě tisíciletou, tedy rovněž zůstává, do jaké míry může medializovaný establishment, podobně jako Platón, vnímat veřejnost jako "dezorientované stádo zmítané v chaosu lokálních názorů".

Otázkou je též, jakou váhu lze přičítat průzkumům veřejného mínění o podpoře občanů svým voleným zástupcům, která, ač se v přítomném klimatu nezadržitelně blíží k bodu mrazu, nic nemění na holé skutečnosti, že proběhly řádné volby a případná změna je, minimálně až do těch příštích, víceméně iluzorní. A troufám si říci, že svým způsobem iluzorní je i vliv volby prezidenta na veřejné záležitosti, který dostal zhrzený Demos, truchlivý král, jako dítě šidítko, aby nevnímal s takovou nevolí, jak bylo naloženo s jeho vůlí.

Pokud mu opravdu stačí šidítko, Ordinace v růžové zahradě, kostkované pantofle na nohou, šero v hlavě, sladkobolno v duši a ukřivděná rezignace v srdci, je jasné, že jediné, co mu lze popřát do nového ruku je: Aby konečně dospěl.

Vytisknout