Nad představením Rusalky si člověk znovu potvrdí, co Erben děsivého napáchal a jak zkreslil vnímání reality českou společností od doby, kdy vydal svou formálně a esteticky geniální, avšak myšlenkově zcela zhoubnou Kytici. Něco tak ultrakonzervativního až fašistického, jako je Erbenova Kytice (1853), se jen tak nevidí. Zajímavé, že to Erbenovi český národ už sto padesát let toleruje, a to zjevně jen proto, že podlehl estetické genialitě jeho básní. Erben je jak Leni Riefenstahlová: obrovsky nadaný umělec, který svým dokonalým dílem propaguje zcela zhoubnou ideologii.

Blíž k přírodě mají i japonské představy o vodníkovi. Zatímco český hastrman nosí zelený kabátek, z něhož kape voda, a šije si po večerech na vrbě botičky, japonský kappa má nahnědlou anebo zelenou kůži jako velká žába, blanité ruce a nohy a je nahý, jak ho bohové stvořili. Na hlavě má plochou misku, v níž musí mít vodu, jinak by ztratil svou sílu.

Rusalka je tvrdě potrestána, že si chce namluvit partnera z jiného kulturního prostředí. Mediátor přechodu do jiného kulturního prostředí (lidského), Ježibaba, ví, moc dobře, že Rusalka přechod do jiného prostředí nezvládne, protože ho nebude umět řádně číst. Ještě jí kulturní transfer silně ztíží různými překážkami, zejména, když jí zakáže s princem mluvit. (Je to jazyková bariéra, Rusalka nezná jazyk cizího prostředí, do něhož se chce přestěhovat.) Ježibaba dobře ví, že se kulturní přechod Rusalce nepovede, nezná, jak to chodí v jiném kulturním prostředí, a vůbec neví, že lidští partneři jsou v lásce nestálí, že je to tam normální rys.

Za pokus přejít do jiného kulturního prostředí je však tvrdě na věky potrestána nejen Rusalka, ale i její nešťastný partner z nového prostředí, s nímž chtěla navázat vztah, Princ, který se chová, jak má ve zvyku, a který přijde k věčnému trestu a k usmrcení, aniž by vůbec tušil, za co je trestán.

Nejdůležitějším božstvem starého japonského panteonu byl bezesporu vodní bůh (suidžin), bez jehož přízně nemohlo přežít rýžové hospodářství. Aby si ho rolníci naklonili, nabízeli mu každý rok v symbolickém obřadu nejkrásnější děvče ze vsi jako nevěstu. Orikuči dokládá, že v některých zapadlých krajích se tento rituál zachoval až do třicátých let tohoto století. V určitý den v roce či v čase velkého sucha přivedl průvod vesničanů slavnostně oblečenou dívku k řece, ona vstoupila do vody a rozvázala si pás obi, v tomto případě nazvaný mizu no ohimo, vodní pouto. Rozvázat si obi znamená v japonské symbolice intimní gesto lásky -- dívka se vlastně odevzdává vodnímu bohovi jako nevěsta. V některých krajích se dodnes vypráví pověst, že v hlubině řeky, na jejíž hladině se čeří a bublají peřeje, tká na svém stavu nevěsta vodního boha svatební roucha. Podobnost tohoto motivu se svatbou našeho vodníka samozřejmě není náhodná, stejně jako není náhodné nerozlučné spojení postavy mladé nevinné dívky s vodou a se studánkami. Stará náboženství jsou jako spodní prameny: slévají se bez ohledu na umělé hranice moderních států, protože pramení z hlubin země, nikoliv z povrchního intelektu.

Když dlouho neprší, shromáždí se dívky a zvolí si jednu za svou vůdkyni. Tato, zbavena jsouc všeho roucha, vedena jest od svých družek za město. Když najdou rostlinu blín, vytrhuje dívka malíčkem pravé nohy bylinu, kterouž jí potom uvazují na malíček pravé nohy. Dívky nesou ratolesti a vedou dívku, jež vleče za sebou blín, k nejbližší řece, tam ji potápějí, postřikují metlami a doufají, že přijde vláha. Pak vedou dívku za ruce pozpátku k osadě.

"Moje paní odešla ze světa, aniž poznala sladkost lásky, a mně jí bylo strašně líto, tak jsem chtěla, aby alespoň jednou zažila štěstí ženy. Proto jsem ji přivedla zpátky na svět, moje přání se splnilo, a potkaly jsme hodného muže, jako jsi ty..." Wakasa tedy nepřichází na svět proto, aby se někomu mstila nebo aby svévolně ničila muže, ale prostě ze zcela pochopitelné a snadno ospravedlnitelné potřeby lásky, na kterou by každý měl mít aspoň jednou za život nárok.

Etnolog Orikuči Šinobu se domnívá, že kult bohyně vod souvisí s mýtem nebeské přadleny (Vega), která tká jemné tkaniny na břehu nebeské řeky (Amanogawa, Mléčná dráha). Jméno červencové slavnosti tanabata etymologicky souvisí s názvy pro tkalcovský stav. Protože se nebeské děje zrcadlí ve vodních hladinách tohoto světa, a pozemská řeka je odrazem řeky nebes, lze z ní číst, co se má stát, stejně jako v Erbenově baladě. Plynutí vody se odedávna spojovalo s tokem času a "nit osudu" se odvíjí z přadena kouzelného kolovrátku.

Tak jako ve Zlatém kolovratu, předením se mohou zabývat i královny, a v japonském případě císařovny. Předení a tkaní jemných látek připadalo dávným lidem jako činnost bezmála zázračná, a přisuzovali jí tedy magické vlastnosti; spojení takové důležité činnosti s božskou osobou panovnice je pak nasnadě. Konečně zázračné či magické vlastnosti má i zlatý kolovrat Erbenův, když usvědčí matku a dceru z vraždy.