Deset "pouličních" fotografií k masovým vraždám v USA

28. 12. 2012 / Tomáš Koloc

Tento americký sen o ohrožujícím, nepřátelském světě, do něhož už desítky let vstupuje každý mladý Američan (z desítek domácích umělců, kteří tento fenomén skvěle popsali, jmenuji jediného; nedávno zemřelého J. D. Salingera a jeho knihu Kdo chytá v žitě), je ještě umocněn stávající hospodářskou recesí a nebývalou frustrací, kterou dnes už procházejí všechny sociální vrstvy, když si uvědomují, že bývalá hegemonie "světového četníka" je ta tam, a už se nikdy nevrátí.

K tomuto náhledu na vnitřní prameny fenoménu osamělých útočníků-vrahů bych rád přidal deset (očíslovaných) pohledů reflektujících americký "military fenomén" (fenomén tradice úcty ke zbraním a těm, kdo se pomocí jich živí), pohledů, které mi "na ulicích" amerického Texasu a Kalifornie byly viditelné i zvnějšku:

1. O snadnosti pořízení zbraně ve Spojených státech toho už bylo napsáno hodně. Takto vypadá běžný venkovský obchod, v němž se pohromadě prodávají klenoty, zbraně a kutilské nářadí.

2. Některé typy loveckých zbraní lze pořídit i v oddělení lovu, které můžete najít v každém větším obchodním domě. O tradiční texaské lovecké vášni píše John Steinbeck ve své knize Toulky s Charleym. Popisuje Texasany, kteří s oblibou střílí prakticky po čemkoli, co připomíná vysokou. Neobstála ani kráva, které její majitel zřetelně napsal na boky "KRÁVA". Jeden podnikavý přistěhovalec, který umístil na sloup elektrického vedení jelení paroží, si zas dobře přivydělával tím, že jednou za týden "sklidil" ze sloupu olovo, které odevzdal do sběrny. Nepřipomíná nám to příhody některých českých "myslivců" po roce 1989?

3. O mnohém svědčí automobily, které, jak ještě zjistíme, jsou pojízdnými životopisy svých majitelů. Nálepku s rozzlobeným americkým erbovním orlem a nápisem: "Svoboda však není zadarmo, nýbrž za cenu boje" jsem během svého amerického pobytu viděl na nejrůznějších místech ještě mnohokrát.

4. Tato vojenská skupinka je vyfocena na letišti v San Antoniu, městě s vůbec největším počtem vojenských posádek. Během našeho prvního přestupu v Dallasu jsme zjistili, že oproti evropským mají americké lety jedno specifikum; vojáci (míněni příslušníci U. S. Army a Navy), ať už letí jakoukoli třídou, nastupují první. Až když nastoupí oni, následují cestující z třídy "Business" a "Economy". V poslední době v USA navíc vzniklo hnutí lidí, kteří když potkají vojáka, podraví ho pohybem ruky od srdce do prostoru, podobným, jakým se zdravili Vinnetou s Old Shatterhandem.

5. Zaměstnání vojáka je v zemi zmítané recesí pro obyčejné lidi jedním z mála míst s poměrně vysokým stálým platem a pod penzí. Armádní náborová střediska můžete vidět běžně v předměstských jednopatrových komplexech v sousedství zubních ordinací, holičství, modliteben a dalších služeb.

6. Námořnicko-armádní finanční ústav.

7. Pokud člověk v minulosti takový "zaměstnanecký poměr" (dokonce několikrát!) přežil, určitě ho uvede do svého "motoristického životopisu". Veterán (který, stejně jako můj přítel Mark Jones, často dostal za své angažmá ve válce dobré státní zaměstnání) je na silnicích více respektován. Stužka s kličkou znamená, že majitel dodnes nějakým způsobem (nejčastěji finančně) podporuje ozbrojené složky.

8. Majitel tohoto auta se pyšní vyznamenáním purpurového srdce, po němž v seriálu M.A.S.H. tolik toužil major Frank Burns. (Bývalo by úplně stačilo, kdyby se "kuní ksicht" Frank B. nechal v nějaké skutečné bojové akci střelit třeba do zadku. "Purple Heart" se uděluje právě za zranění v boji. Pozn. red.)

9. Podobná deska cti zobrazující lidi, kteří byli ještě nedávno spoluobčany nakupujících, je neodmyslitelnou součástí vstupní chodby supermarketu v každém americkém městečku.

10. Detail...

Vytisknout