PF 2013

Revoluce 21. století neproběhne na barikádách, ale v hlavách a po síti

28. 12. 2012 / Bohumil Kartous

Někde sociální sítě slouží jako komunikační prostředek revoluce, někde jako revoluční simulátor. Společnost, v níž občané mohou stále hodně ztratit, se revoluce odehrávají výhradně ve virtuálním prostoru. Tam jsou domnělí viníci společenského marasmu obviňováni ze zločinů, souzeni a popravováni na mnoho způsobů. Pokud by se to dělo ve skutečnosti, byli bychom dávno v občanské válce. Ve skutečnosti se ale chováme, více než kdy jindy, konjukturálně.

Ale je vidět, že se ve společnosti přeci jen něco děje. Po síti kolují nejrůznější subverzivní texty a videa, ředitel české pobočky Transparency International říká, že stát v podstatě neexistuje a je potřeba ho znovu ustavit, i ti nejnaivnější podporovatelé establishmentu uznávají, že něco není v pořádku. Do popkultury toho nejlidovějšího zrna se vrací protestsong a i když je to kýč, odráží do značné míry všelidovou "nasranost", což je sice vulgární, ale výstižné. I ta střední vrstva je poněkud zoufalá, protože vyhlídky na budoucnost jsou vzhledem k současnému politicko-ekonomickému trendu plné obav, chybí jakákoliv záchytná, smysl života naplňující perspektiva (zvláště v natolik ateistické zemi, jako je tato) a to jediné, co zbývá, tedy přítomnost, je vnímáno jako "ukradené", a je teď jedno, jestli je to myšleno jako skutečně ukradené, nebo jestli je to myšleno v přeneseném slova smyslu, jako že je to někomu naprosto jedno, nezajímá se.

Obojí vede k témuž, tedy k faktickému oslabování společenské soudržnosti způsobenému nedůvěrou v to, co ji má spojovat. Tato nedůvěra, ať je to měřeno jakýmkoliv průzkumem, vykazuje velice vysokou míru. Většina společnosti prožívá deziluzi a čeká, až se zase někde zacinká klíči, společnost se dojme nad jednotou zasloužilých umělců a opět se probudíme do nějaké formy postrevoluční naivity počátku 90. let.

Je to zdánlivě k nevíře. Společnost je ve stavu vnitřního rozkladu, který, zdá se, oproti době před rokem 1989 vykazuje ještě jeden důležitý prvek: absenci společného nepřítele. Antikomunismus se postupně vyčerpává, čehož důkazem je silná podpora KSČM v preferencích i v reálných volbách. Když se objektivně podíváme na reakci, kterou způsobil úspěch komunistů ve volbách a jejich podíl na výkonné moci v krajských samosprávách, pak je tato více než zanedbatelná. Nebýt mediální hyperbolizace protestů proti komunistickým krajským radním a mechanického názorového postoje většiny etablovaných médií, k němuž antikomunismus patří stejně neodmyslitelně jako inzerce Tesco, nedošlo v podstatě k žádnému společenskému odporu. Podobných demonstrací občanského nesouhlasu, které reálně čítají desítky lidí a prostřednictvím internetu jsou schopny akumulovat počty příznivců v řádu tisíců, se dějí ročně stovky. Pouze jim média nedávají takový význam a kdyby antikomunismus nebyl jedním z vděčných kulturních narativů české mediální loužičky, protesty proti komunistům by nebyly více než bezvýznamnými lokálními událostmi, kterými ve skutečnosti také -- z hlediska jejich autentičnosti i rozsahu - jsou.

Česká společnost, i po dvaceti letech oficiální "otevřenosti", si podivuhodně chrání svou kulturní izolaci, a tudíž je stále ještě po ruce zakořeněná xenofobie, která umožňuje vytvářet nepřátele vnitřní i vnější, ale ani zde nelze mluvit o nepříteli, který by dokázal společnost semknout natolik, aby navázala zpřetrhaná pouta vzájemné důvěry. Ještě že tomu tak je. Mám teď na mysli neobvykle silný odpor proti Romům, kteří jsou cílem stále častěji otevřeného rasistického osočování kvůli jejich domnělé vině na zneužívání sociálního systému a z toho odvozované "nespravedlnosti" většinové společnosti, nebo třeba muslimové, kteří personifikují hrozbu imigrace, ekonomické a kulturní kolonializace. Ačkoliv většinová společnost toto "nepřátelství" sdílí, nepřispívá to nijak k pocitu větší společenské sounáležitosti. Nicméně pokud tato společnost materiálně zchudne, můžeme očekávat, že snaha "semknout se" bude cílit právě na tyto chimérické a pro sebe sama vytvořené nepřátele naší kulturní jedinečnosti. Naše země, naše hrdost.

Buď se skutečně stala všeobecná nasranost konstantní součástí společenské atmosféry, nebo tato společnost žije v nějakém podivném poblouznění způsobeném z části vlastní leností a zčásti kulturním dědictvím. Pravda, jsou nastolovány otázky, jak podniknout něco, co by bylo v souladu s demokratickými zásadami a zároveň povzbudilo dost povadlou důvěru ve společnost, respektive k její politicko-ekonomické reprezentaci. Otázky jsou v tomto případě nastolovány poněkud nesmyslně. Představy o tom, že se tato společnost sejde na náměstích, dá najevo svou zoufalost, bezradnost a rozezlenost a druhý den ráno všichni vstaneme do demokraticky skvěle fungující společnosti, v níž establishment bojuje za věci veřejné a v níž etické imperativy stojí nad špatně napsaným zákonem je možná vhodná jako scénář dalšího Hřebejkova filmu, no ale těžko se tomu dá uvěřit. Ten zlom, na který všichni čekají, nepřijde ani poté, co se společnost dojme nad zhudebněnými variacemi na lidovou nasranost v domnění, že snad přichází nový Karel Kryl a s ním se nepochybně blíží další revoluce, která opět společnost přenese do lepšího světa, aniž by drtivá většina pro to musela vůbec hnout prstem. Omyl, vážení, tohle není Karel Kryl, to je jen další zlatý slavík, symbol více než čtyřicetileté nadvlády kulturní normalizace, která nebyla v některých ohledech vůbec přerušena. Zejména se nezměnilo vnitřní intelektuální a etické "nastavení" mnoha lidí, byť se svět okolo nich významně změnil.

Co víc než normalizační milieu, v němž panuje nedůvěra běžného člověka v politickou elitu i ve společnost jako takovou a v němž se místo snahy o změnu běžný člověk upíná k různým substitučním seberealizacím a k popkulturnímu kýči?

Snad jen poměr jednotlivých prvků normalizačních úniků se změnil: popkulturní kýč má nyní daleko větší prostor a také úspěch, protože vytváří mnohem větší prostor, v němž se může běžný člověk se svou nasraností a nedůvěrou uchýlit, aby si "ulevil". Cizí vojska z území ČR dávno zmizela, na hranicích nestojí velký bratr, jenže v hlavách zůstal. Stojí někde v pozadí a říká, že "oni lžou a kradou" a my s tím nemůžeme nic dělat. Omyl.

Skutečně se neblíží nějaká radikální změna společenského kurzu, která by byla iniciována shora a v níž by tato společnost sehrála pouze role nadšených statistů, kteří si svou vlastní společenskou proměnu odbyli tím, že si zašli dvakrát či třikrát zacinkat na náměstí. Tehdejší situace je s tou dnešní naprosto neporovnatelná, protože dnes nelze očekávat, že někdo řekne "je to jinak" a "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Nikdo takový nepřijde, protože tento systém se nehroutí pod tlakem své neudržitelnosti. Tento systém selhává kvůli jednoduché a prosté skutečnosti: protože společenský rozklad, na který zadělalo čtyřicet let totality, maloměšťáctví, pokrytectví, podrazáctví, nedůvěry a lenosti, byl nymfou, z níž se měla vyvinout naše nová, demokratická a veskrze "zdravá" společnost. To je samozřejmě úplná blbost, ale dodnes, jak se zdá, to většina společnosti vůbec nechápe, tudíž tápe a tudíž opět čeká, že někdo přijde a řekne, že teď se to zase má dělat jinak, lépe, odpovědněji, svobodněji.)

Ne, teď už nelze tvrdit, že za to, jaká tato společnost je, může někdo jiný. Teď už každý musí připisovat vinu jen sám sobě, každý o sobě musí akceptovat skutečnost, že žádná darovaná revoluce už nepřijde, že pokud společnost touží po nějaké formě obrody, bude muset být zcela elementární a tedy osobně se dotýkající a tedy "bolestná". Je nesmyslné čekat, že tato změna přijde shora. Absolutně ne, neexistují k tomu žádné podmínky, nelze předpovědět žádný trend, který by k tomu vedl.

Pro tuto společnost, v této fázi vývoje, je symptomatické, že se objevují mesiáši typu Karla Janečka, kteří vstupují do prostoru jakýchsi mravních vůdců, v němž je v současnosti vcelku volno, kde se ale zároveň dá jen těžko etablovat, i když jste natolik majetní, že si pro svůj mesiášský rozmar zaplatíte celoplošnou inzerci v médiích. Nedůvěra v mravní vůdce (a oplakávání těch domnělých dřívějších) je jen dalším argumentem pro velmi jednoduchý a logický argument: změna musí tentokrát proběhnout skutečně v celé společnosti, protože situace, kdy se rázem staneme ze dne na den svobodnějšími a demokratičtějšími zásahem nějakého zvěstovatele pravdy a lásky, už nenastane.

No a potom už bude velmi jednoduché postarat se o to, aby i politická reprezentace akceptovala společenský požadavek po pěstění veřejného zájmu na pilířích nepřekročitelných etických imperativů. Ani není potřeba chodit cinkat na náměstí, každý veřejně činný zástupce lidu má svůj elektronický kontakt a nemyslete si, že ho sto zasvěcených dotazů či připomínek k tomu, jak se stará o veřejný zájem, pořádně nezkrotí. Stačí, když každý svému poslanci, senátorovi, úřadu vlády, prezidentské kanceláři, zastupiteli, starostovi či hejtmanovi jednou za půl roku napíše a zeptá se, co už pro veřejný zájem udělali, jak ho obhajují a čím to mohou doložit.

A je samozřejmě nutné trvat na odpovědi, která, pokud nepřijde, má být důsledně vyžadována, případně lze na takového jedince, který evidentně selhává v tom, co je jeho povinností -- tedy pracovat ve veřejném zájmu a skládat účty občanům -- poukazovat, lze prostřednictvím sociálních sítí a médií šířit informace a nutit ho k tomu,a by dělal co má.

Taková akce ale předpokládá, že se každý, kdo má zájem o to, aby se společnost stala lepší a aby instituce, které mají hájit veřejný zájem, skutečně veřejný zájem hájily, v prvé řadě sám začne aktivně veřejný zájem podporovat. Stačí, když každý ukrojí hodinu svého času denně, který většinou věnuje intelektuálně popkulturní produkci v TV nebo na síti, obětuje tomu, že si ověří, co některý z jeho politických zástupců udělal a co neudělal. Na webu o tom najdete takové množství informací, která dělá demokratizaci společnosti reálně možnou, aniž by bylo nutné vyzout papuče.

Každý to jistě neudělá, ale kdyby to udělal pouhých dvacet procent lidí v této zemi, pak "vzplane revoluce". Češi si musejí začít uvědomovat, že nepotismus, korupce a klientelismus jsou pouze důsledky faktického nezájmu o věci veřejné ze strany běžného člověka. Tragikomická česká ublíženost, která vždy poukazuje na to, že "oni mocní" jsou vinni je jen alibistickým a velmi neumělým zakrýváním skutečnosti, že se tato společnost stále ještě nestala svéprávnou a dostatečně sebevědomou, aby si mohla nárokovat skutečnou demokracii.

Přitom nikdy v historii neměla společnost tak účinné a mocné nástroje, dosažitelné naprosto jednoduše z téměř každé domácnosti. To jen podtrhuje fakt, že zásadní překážka leží v hlavách lidí, kteří tuto společnost tvoří, nikoliv někde mimo, jak se stalo zvykem tvrdit v dobách útisku a vynuceného pokrytectví. Stačí sebrat trochu odvahy a místo čmárání tykadel na vylhané billboardy, což je v této zemi považováno za znehodnocení cizího vlastnictví, začít psát hezky z pohodlí domova těm, jimž bylo demokraticky svěřeno politické zastupování, a nutit je k účtování. Za to nehrozí ani nucené práce, ani kriminál. V prvé řadě je ale potřeba, aby každý zúčtoval sám se sebou.

Vytisknout