Kverulantská poznámka o kverulování

28. 12. 2012 / Karel Dolejší

Pokud se "kverulant" využívající zákonem daných možností šťourá v prokazatelně chybných krocích úřadů, zakázkách, v nichž jde o velké peníze, či ve "vejvarech" pro stranické pokladny, mohou ho potkat i horší věci než vedení na úředním blacklistu. Tak na Martina Hyťhu z Plzně byli například nasazeni jako soukromá očka bývalí policisté, kteří na něj měli sehnat kompromitující materiály.

Situace je ve skutečnosti poněkud jiná, než jak ji popisuje Bohumil Kartous. Před nějakými dvaceti lety dokonce i mnozí z těch, kteří dnes už ani nezvednou zadek od televize, psávali úřadům, podávali stížnosti a podepisovali petice. Ale místo toho, aby tím chování úřadů bylo modifikováno pozitivním směrem, nastal naopak protipohyb a tlak na to, aby možnosti občanů vstupovat do různých řízení, nebo třeba jen o nich získávat informace, byly soustavně omezovány. Stížnosti a petice se štosovaly v šanonech, občas některá ministerstva (parlamentní petiční výbor, pokud vím, nikdy...) formálně odpovídala, ale jinak se nic nedělo.

Je chyba, že se tolik lidí nechalo znechutit a odradit od dalších pokusů dosáhnout změny. Bez ochoty jít třeba i do konfliktu s úřady, bez skutečné občanské odvahy, která si nezakládá na pohodlí a papučích, se docela jistě nic nezmění.

Ale dopisy občanů, stejně jako demonstrace, které zásadním způsobem nenarušují chod společnosti, prostě postrádají váhu nutnou k tomu, aby došlo k demafianizaci českého veřejného života. Zde jde často o velké peníze a jednoduchou mocenskou logiku, nikoliv o to, kdo si s kým fakticky nezávazně povídá či dopisuje. Postmoderní paradigma komunikace je právě v tomto kontextu naprosto zavádějící. Veškerou komunikaci s občany mohou "naši zástupci" bez obav a prakticky bez důsledků ignorovat, pokud si navzdory "kverulantům" bočními kšefty s lobbisty zajistí peníze na volební kampaň.

Komunikace s úřady je v nejlepším případě prvním krokem, u kterého ale většinou nezůstane a je potřeba vyvinout tlak jinými a razantnějšími prostředky, včetně stigmatizace arogantních "zástupců lidu" a kampaní proti jejich setrvání v příslušné funkci. "Kverulovat" se musí, avšak idylický obrázek elektronické demokracie, který čtenářům předložil Bohumil Kartous, je na několik parseků vzdálen realitě, ve které se vrchnost s "kverulanty" nijak nepárá a bez solidární podpory okolí mohou dokonce dopadnout velice špatně...

Pravděpodobnost, že nějaký "zástupce lidu" v důsledku pouhé emailové korespondence uzná chybu či dokonce zruší svou účast v černém kšeftu, který mu má zajistit dodatečné příjmy nebo financovat volební kampaň, je v praxi asi stejně vysoká, jako pravděpodobnost, že dítě mladší tří let spolkne fotbalový míč.

Vytisknout