Sedm lekcí z katastrofy hnutí Occupy

31. 12. 2012 / Karel Dolejší

I.

Představa, že státní úřady či politici jsou nějak zavázáni respektovat právo občanů na veřejný protest, se ukazuje za současných podmínek jako nekonečně naivní. Snad to platilo kdysi, v dobách dostatku - a také když ještě politická třída jako celek nebyla filiálkou velkých korporací, zejména finačního sektoru, které platí její volební kampaně a nezřídka samy píšou legislativní předlohy. Dnes už předpoklad o nezávislosti politiky na byznysu a "demokratické politické kultury" na prosazování konkrétních hospodářských zájmů neplatí - je tedy napříště chybou nepočítat předem s naprosto očekavatelnou reakcí protistrany.

II.

Ale takový stav neexistuje v moderních dějinách poprvé a neměl by ani sloužit jako pilíř k budování vyprávěnek o skvělém hrdinném hnutí Occupy, které se stalo obětí zákeřné zrady úřadů. Řada kritických sociálních hnutí minulosti, a zdaleka nejen na periferii světosystému, byla potlačována prakticky totožným způsobem, špehována tajnou policií, a přesto nijak výrazně neztrácela na síle. V čem je tedy tentokrát rozdíl? Někteří tvrdí, že Američané, nebo obecně občané západních zemí, se dnes o politiku zajímají méně než v minulosti. To může být zčásti jistě pravda, nicméně existují docela jistě i konkrétní taktické chyby, kterých se Occupy dopustilo, když ztratilo počáteční podporu svých příznivců. Neúspěch nelze v celém rozsahu svalovat na "objektivní podmínky" a "zradu úřadů".

III.

Žádná organizace větší než místní spolek zahrádkářů nemůže dlouhodobě fungovat na bázi plně konsensuálního rozhodování, protože ji to nutně naprosto paralyzuje. Plně konsensuální rozhodování o sebemenším detailu je obrovsky časově a energeticky náročné a navíc nikde není dáno, že se vždy podaří zdlouhavým vyjednáváním skutečného konsensu také dosáhnout. Není tedy rozumné, aby tento rys hnutí Occupy byl napříště kýmkoliv napodobován, zejména ne mimo oblasti, kde existuje dlouhodobý kulturní vliv "grassroots" občanských iniciativ, které konsensuální rozhodování považují za závaznou normu. V širším občanském hnutí je plně oprávněné rozhodování prostou většinou, delegování dílčích rozhodovacích pravomocí na specializované orgány atd. Je třeba zabránit hromadění pravomocí v rukou úzké vrstvy funkcionářů, nikoliv trvat na tom, že se absolutně všichni absolutně na všem musí absolutně shodnout.

IV.

Hnutí Occupy bylo zevnitř delegitimizováno, což je fakt srovnatelně důležitý jako spojená státněkorporátní represe. Vznikem skupiny, která nerespektovala vnitřní pravidla, zmocnila se části zdrojů vybraných mezi příznivci a začala svévolně veřejně vystupovat jménem celého hnutí, došlo k vážnému znevěrohodnění původní ideje transparentního rozhodování. Jestliže na začátku demonstranti považovali Occupy za "čisté", operace pučistů vedla k rychlé morální kocovině. Nelze-li věřit lidem ve vlastních řadách a nedaří-li se důvěru rychle obnovit, je konec. Nenávistné útoky na anarchisty, k nimž došlo v poměrně pozdní fázi rozkladu, už pouze zakrývaly skutečnost, že vnitřní soudržnost hnutí byla smrtelně zasažena pučem skupinky profesionálních aktivistů a celebrit (mj. Michael Moore).

V.

Koncepce "dočasné autonomní zóny" vypůjčená od anarchisty Hakima Beye, která stála u zrodu hnutí Occupy, by neměla být dál rozvíjena ve smyslu "obsazování veřejného prostranství v centru". A to nejméně ze dvou důvodů: Občanská protestní hnutí za současných podmínek nedisponují materiálními a bohužel často ani lidskými kapacitami nutnými k dlouhodobé okupaci nějakého veřejného prostranství ve velkoměstě. Kromě toho nelze nadále předpokládat, že by úřady takovou dlouhodobou okupaci např. náměstí či rušné ulice tolerovaly bez brutálního mocenského zásahu. Logistika, respektive logistická kreativita, nakonec rozhoduje o tom, kde je vůbec možno dočasnou autonomní zónu zřídit. Velkoměstská centra kontrolovaná plně úřady a korporacemi v této logice přicházejí na řadu až úplně jako poslední, nikoliv jako první v pořadí. A mocenskou represí nelze být zaskočen: Buď je třeba získat schopnost represi dlouhodobě odolávat, nebo jí předejít (přinejmenším v počátečních fázích extrémně nepravděpodobné), nebo s ní alespoň předem počítat jako s prostředkem získání PR kapitálu a nestavět vše na jedné jediné lokalitě, již nebude možno udržet. Obecně se centralizace může stát výhodnou teprve v relativně pozdních fázích protestu. Občanský protest je cosi jako povstalecká operace vedená nenásilnými prostředky - a řada zásad, které platí pro povstání, platí i pro občanské protesty. Jednou z nejdůležitějších je vyhýbání se "rozhodující bitvě", pokud na ni nejsme skutečně připraveni. Tuto zásadu Occupy nedodrželo, ale postavilo ji na hlavu. Právě tím umožnilo protistraně bezprecedentní mobilizaci zdrojů proti jasně definovanému cíli. Podobné situace budou i napříště v naprosté většině případů končit neúspěchem.

VI.

Ješitní a ambiciózní lídři jsou takřka stejným nebezpečím protestních hnutí jako zvůle úřadů. Člověk, který si nemůže pomoci a nutkavě onanuje své ego nad představou, jak pronáší proslov z tribuny na centrálním náměstí hlavního města, bude vše tlačit k tomu, aby takový projev za každou cenu přednesl - přestože to může být v danou chvíli celkem k ničemu a za jistých okolností to dokonce v konečném důsledku hnutí spíše uškodí. Nejde o to vytvářet piedestal pro tlachavce. Jde o to být efektivní. "Upocené" alternativní podnikání v regionech či fundraising mohou být dlouhodobě mnohem důležitější než "hvězdy náměstí", jejichž často nepřiznaným cílem je užít si patnáct minut slávy a o víc se nestarat. A přirozeně přitom často vznosně hovoří o obětavosti a překonávání sobectví těch ostatních...

VII.

Zapomeňte na coup de main, odvážné a rychlé činy, snadné vítězství nabubřelých fanfarónů. Daleko spíše je namístě předpoklad, že iniciativy usilující o změnu zablokovaného politického systému, který je ze setrvačnosti stále nazýván demokracií, budou muset pracovat alespoň jednu či dvě dekády, než budou vůbec k vidění nějaké významnější výsledky. A "Arabské jaro", které právě končí islamizací "osvobozených" společností, přirozeně nemůže být žádným relevantním vzorem toho, jak má vypadat skutečně zvládnutá sociální změna.

Vytisknout