Troškova Rusalka v pražském Smetanově divadle

27. 12. 2012 / Jan Čulík

Dvořákova hudba je dokonalá. Jsem samozřejmě zaujatý, protože jsem před lety Rusalku poslouchal mnohokrát denně a znám každou její notu. Hudba tedy ke mně mluví hodně. Zvlášť citlivě jsem vnímal její snový, jemný, magický ráz. Příběh? Je sporný. Autor libreta Rusalky Jaroslav Kvapil byl zjevně epigonem Karla Jaromíra Erbena. Nad představením Rusalky si člověk znovu potvrdí, co Erben děsivého napáchal a jak zkreslil vnímání reality českou společností od doby, kdy vydal svou formálně a esteticky geniální, avšak myšlenkově zcela zhoubnou Kytici. Něco tak ultrakonzervativního až fašistického, jako je Erbenova Kytice (1853), se jen tak nevidí. Zajímavé, že to Erbenovi český národ už sto padesát let toleruje, a to zjevně jen proto, že podlehl estetické genialitě jeho básní. Erben je jak Leni Riefenstahlová: obrovsky nadaný umělec, který svým dokonalým dílem propaguje zcela zhoubnou ideologii.

Ultrakonzervativní Erben šířil Kyticí v padesátých letech devatenáctého století, v době tvrdého policejního útlaku za Bachova absolutismu, stoprocentní poraženectví: "O změnu poměrů je hříšné se snažit. Pánbůh jednou určil, jak všechno být, pořádek na světě je jednou osudem dán, a i když se může jedinci zdát nespravedlivý, Bůh má dobré důvody, které my nemusíme umět pochopit. Proto je nutno osud POSLOUCHAT. Kdo se mu vzepře, bude krutě, ale po zásluze potrestán." To je poslání Erbenovy Kytice, a ovlivnil tím zdá se celou druhou polovinu devatenáctého století, vlastně všechny vzdělanější Čechy až do dneška. Tutéž zhoubnou, poraženeckou filozofii nalezneme i u Kvapila v jeho libretu k Rusalce. Filozoficky a myšlenkově, navzdory nádherné hudbě, je to dílo v dnešním globalizovaném světě naprosto zastaralé.

Proč? Rusalka je tvrdě potrestána, že si chce namluvit partnera z jiného kulturního prostředí. Mediátor přechodu do jiného kulturního prostředí (lidského), Ježibaba, ví, moc dobře, že Rusalka přechod do jiného prostředí nezvládne, protože ho nebude umět řádně číst. Ještě jí kulturní transfer silně ztíží různými překážkami, zejména, když jí zakáže s princem mluvit. (Je to jazyková bariéra, Rusalka nezná jazyk cizího prostředí, do něhož se chce přestěhovat.) Ježibaba dobře ví, že se kulturní přechod Rusalce nepovede, nezná, jak to chodí v jiném kulturním prostředí, a vůbec neví, že lidští partneři jsou v lásce nestálí, že je to tam normální rys.

Za pokus přejít do jiného kulturního prostředí je však tvrdě na věky potrestána nejen Rusalka, ale i její nešťastný partner z nového prostředí, s nímž chtěla navázat vztah, Princ, který se chová, jak má ve zvyku, a který přijde k věčnému trestu a k usmrcení, aniž by vůbec tušil, za co je trestán.

Operou sdělují Kvapil i Dvořák obecenstvu: Jen zůstávejte pěkně doma, v českém prostředí, je tu smrádek a teplíčko, znáte to tu pěkně, je to tu známé a pohodlné, tak nezkoušejte nic nového, jinak budete potrestáni. Pěkné, jen co je říct.

Zpěváci zpívali obstojně, nejlepší byl Vodník, po zásluze odměněný diváckým potleskem. Inscenace Zdeňka Trošky byla ostudně chabá. Ten člověk není moc bystrý. Z inscenace to bylo vidět. Rozumím, že se zadními projekcemi tekoucích potoků a lesních scenérií snažil vytvořit údajně magickou atraktivitu českých "luhů, lesů a strání". Jenže opera je už sama o sobě vysoce stylizovaným žánrem. Není možné ji vizuálně doplňovat ultrarealistickými motivy. K hudebnímu pojetí opery to padne jako pěst na oko, přesně řečeno to vypadá, jako když pejsek a kočička pekli dort. Na realistických stráních tančící realistické víly - absurdní pohled. Dámy natřásající se v řasnatých kostýmech připomínaly na projekci záběry z němých filmů někdy z roku 1920.

Šedá hmota mozková se u Zdeňka Trošky při vytváření této inscenace nepohnula. Inscenace byla nepřemýšlivá, neoriginální, nenová. Proboha, jsme v jednadvacátém století. Troška v tištěném divadelním programu argumentoval, že nechtěl kazit Dvořákův koncept lyrické pohádky přehnanými moderními experimenty. To nikdo neočekává, avšak i při pietně tradičním podání divák doufá přece v originalitu a myšlenkovou novost. O tu se Troška vůbec nepokusil. Inscenace byla velmi chabé kvality. Nevytvořil promyšlenou a integrovanou, stylizovanou zkratku.

A i když jsem z divadla odešel okouzlen Dvořákovou hudbou, urážela mě neznalost, nezájem a šlendrián. Jak se projevoval? Anglické nadtitulky nejenže vůbec nebyly poetické, ale často nebyly ani anglicky, obsahovaly gramatické a pravopisné chyby a některé výrazy byly prostě směšné. Divákovi to kazilo dojem z představení a bylo to dalším důkazem, jak obtížné je pro Čechy překročit jazykovou bariéru mimo české prostředí. Bylo opravdu tak těžké nechat titulky přeložit rodilým mluvčím, anebo použít už existující překlady (v Londýně se r. 1983 hrála vynikající inscenace Dvořákovy Rusalky, zpívala se anglicky, proč nešlo použít překlad ten?)

Na zadním plátně pro projekci Troškových "lyrizujících" scén českých luhů, lesů a strání, byla obrovská pravoúhlá skoba, asi o velikosti 40x40 centimetrů, kterou se kdosi pokusil zalepit jakousi izolační páskou. Ta izolační páska byla samozřejmě po celé představení při projekci vidět a hrubě rušila celou produkci - naprosto to zničilo zamýšlený efekt. Myslím si, že i Troška, kdyby se do divadla zavítal podívat na to, jak jeho inscenace funguje, by tímto šlendriánstvím byl šokován. Ono to plátno opravdu nešlo vyměnit, když už ho někdo protrhl?

Vytisknout