Zachováme mír. Navždy.

14. 12. 2012 / Karel Dolejší

Jiří Přibáň v eseji Dítě války, oběť míru? pro Salon Práva necituje Petra Hájka, ale Boba Dylana - takže ve výroku "Satan někdy přichází jako mírotvorce" netřeba hledat ozvěnu kraválu z hradního blázince. "Není cena pro Evropskou unii v čase, kdy se kvůli její organizační struktuře a politickým rozhodnutím rozmáhají chudoba a politické nepokoje, spíš projevem absurdního humoru a totálního cynismu Nobelova výboru? - Největší tragédie dnešní evropské politiky spočívá v narcismu politických vůdců zahleděných do falešné krásy zdánlivě kosmopolitní architektury Unie, která je ve skutečnosti jen depolitizovanou pouští expertního rozumu... A představa, že v Athénách, Římě nebo Madridu žijí jen zkorumpovaní výlupkové a darmožrouti, je pak pokračováním evropského rasismu jinými prostředky, nyní pod pláštíkem politiky úspor," konstatuje Přibáň.

V závěru eseje Přibáň po veškeré kritice elitního technokratismu eurokratů klade důraz na to, že změny falešného evropského míru dneška je třeba dosáhnout zevnitř existujících institucí, nikoli opuštěním společného evropského prostoru. Kdo má oči k vidění, ten samozřejmě dávno pochopil, že Brusel je poslední překážkou neomezené vlády politických mafií a jánabráchismu v české kotlině, takže horování pro okamžité vystoupení z Unie nedává smysl. Ovšem představa, že EU sami či ve spolupráci s jinými změníme zevnitř, začíná už pomalu připomínat zoufalou víru někdejších reformních komunistů. V České republice je navíc takový postoj zcela okrajový. Vedle zapřísáhlých euroskeptiků vzývajících dosluhujícího hradního kleptomana zde stojí v nějakém podstatnějším počtu pouze eurohujeři, pro které každá kritika Bruselu představuje svatokrádež a porušení nezpochybnitelné povinnosti s každým rozhodnutím eurokratů souhlasit jako Tatarkův Bartolomej Boleráz. Kampak tady s Kantem. Kampak tady s rozlišováním a odstíněnou kritikou. Kdo se nepřidá ani k jedněm, schytá to vždycky z obou stran a skončí uplácán.

A další otázka zní, co je dnes vlastně ještě možno zevnitř Evropské unie opravdu změnit. Ani Francie už nedokáže podstatně modifikovat, co si Německo usmyslí. Dá se snad alespoň hypoteticky uvažovat o změně směru, jímž se celý zdánlivě politicky a nacionálně neutrální kolos pohybuje? Je reálná šance rozpustit nepovedenou eurozónu a zachovat to dobré - jednotný hospodářský prostor a volný pohyb osob především - co původní proces integrace přinesl? Obávám se, že nikoliv: Euroelity stále zvedají sázky a záměrně krizi vyhrocují do formule "Všechno, nebo nic". Změna směřování je zakázána - zůstává tedy pouze volba mezi různými prostředky k témuž předem určenému cíli, k němuž někteří dospějí dříve a jiní prostě později, tak jako uvnitř Východního bloku v dobách "reálného socialismu" - nicméně všichni mají spět k neoliberálně úsporné, sociálně deregulované Evropě, kde se posléze unaveni sluncem i vyznamenaným mírem svalí a budou vyčkávat smrtelného konce předprogramované politické a hospodářské strnulosti zavedené "more germanico". Chceme se tedy zastřelit, nebo oběsit? To je to, oč tu běží.

Vždyť už dnes v EU panuje rigor mortis, který Nobelův výbor zřízený kdysi kajícím se vynálezcem výbušnin omylem označuje za mír... Můžeme zajisté doufat, že tento stav bude částmi dosud bojujícími o život nakonec ještě překonán, ale jaký by mělo smysl úpěnlivě trvat na tom, že rámec Unie tak jak dnes stojí a leží za žádnou cenu nelze opustit?

Byli jsme před Evropskou unií, budeme i po ní.

Vytisknout