Od zelených iluzí spějme zpátky

12. 12. 2012 / Karel Dolejší

"Nečelíme energetické krizi, ale krizi spotřeby. Není třeba řešit energetiku, ale rozdělování. Není příliš třeba hledat technologická řešení, ale institucionální úpravy. Není třeba bojovat za ochranu přírody, ale za sociální práva. Protože co je sociální, je ekologické." Tak by se asi dalo nejstručněji shrnout Zehnerovo stanovisko. Nahlíženo z jiné perspektivy než autorovy může se ovšem jevit jako výzva k návratu z ambivalentního jednadvacátého století, ve kterém je třeba vždy v provizorním kompromisu sladit několik vzájemně často protichůdných hledisek, do sociálně reduktivního století devatenáctého...

Mýtus čisté, hojné a levné energie

Ale popořádku: Zehner velmi dobře vystihuje řadu slabin tzv. zelené ekonomiky postavené na předpokladu, že obnovitelné zdroje energie plně nahradí fosilní paliva a kromě toho ještě ke všemu nastartují nové období ekonomického růstu. Alternativní energetické technologie nejsou ani tak šetrné k přírodě, jak jejich zastánci tvrdí, ani tak uživatelsky výhodné, jak nás přesvědčují, dokládá autor.

Nejde jen o uhlíkové emise. Toxický odpad z výroby solárních panelů se také počítá, stejně jako hluk větrných turbín nebo změna využití půdy kvůli pěstování biopaliv. Také alternativní energetika má své negativní externality, které přinejmenším částečně vyvažují její výhodnost z hlediska uhlíkových emisí - a v některých případech ji vyvažují docela.

Nejde jen o to energii vyrobit. Je třeba ji také dodat tam a tehdy, kde a kdy je třeba. Úvahy o 20% a vyšším podílu alternativní energetiky v energetickém mixu s tradiční rozvodnou sítí jsou už poněkud mimo mísu. Zde už je potřeba budovat inteligentní rozvodné sítě, zálohovat zdroje, atd. - a v ten okamžik celkové náklady opět narůstají.

Konec "produktivismu"?

Alternativní energetika není podle Zehnera sama osobě ani dobrá, ani špatná. K čemu nakonec povede, to údajně záleží čistě na politickém kontextu. A současná americká energetická politika je prostě příliš "produktivistická", na jedné straně přidává do mixu alternativní energii, na druhé se snaží, aby energie byla "dostupná" - což znamená, že cena nemotivuje k úsporám, ale spíše k dalšímu a ještě většímu plýtvání. Vzniká "energetický bumerang", který se vždy vrací na hlavu toho, kdo ho odmrštil. A tímto způsobem se prostě pokračovat nedá.

Řešením je podle Zehnera za prvé změna cenové politiky. Ceny energií musejí zahrnout veškeré náklady s nimi spojené, včetně environmentálních nákladů. Uhlí musí být zpoplatněno za uhlík a síru, solární panely za toxický odpad z výroby, větrné turbíny za vyvolanou nutnost modernizovat rozvodnou síť atd. Výsledkem by bylo výrazné zdražení energetických vstupů, ovšem čistší alternativy by nakonec na tom stejně byly lépe a došlo by k podpoře energetických úspor, když druhou variantu představuje pouze rozšiřování těžby z dalších a dalších, stále méně kvalitních zdrojů fosilních paliv, včetně masivního ničení přírodního prostředí.

Za druhé, je třeba se vyhnout politice, která podporuje spotřebu energií, a to i v případě energií z relativně čistých zdrojů. Zaváděcí tarify pro alternativní producenty a podobná opatření je třeba zrušit, protože nesměřují k podpoře energetických úspor.

Za třetí, jakmile by parametry byly nastaveny požadovaným způsobem, nešlo by už o konkurenci mezi "čistou" a "špinavou" energetikou, ale o konkurenci mezi výrobou a úsporami. Pokud je instalace solárních panelů na střechu dotována státem (v ČR ovšem zdaleka nikoliv, naopak se podniká vše pro to, aby se administrativně i ekonomicky vše co nejvíce zkomplikovalo), domácnost může upřednostnit toto opatření před zateplením domu, které nikdo nedotuje. A to i přesto, že investice do úspor se může vrátit mnohem rychleji. Podobné chyby by narovnání cen mohlo změnit.

Jenomže je tu ještě otázka politické průchodnosti takového opatření jako internalizace externalit v energetice, o které Zehner evidentně neuvažuje. Američané - ale ne jen oni - považují levné energie a benzín za své svaté právo a bude velice obtížné na tom něco měnit. Poslední, kdo se pokusil jim alespoň naznačit, že právě to zřejmě bude nezbytné, byl prezident Jimmy Carter na konci svého prvního funkčního období. Další funkční období už se nekonalo.

Sociální všelék?

Analýza energetiky a technologie ovšem tvoří pouze třetinu knihy. Vesměs se jedná o kvalitní text, i když občas autor uvádí neověřená problematická tvrzení, např. pokud jde o ostrovní solární systémy. Bohužel, druhá a delší část studie je mnohem a mnohem slabší.

Zehner tu rozvíjí prapodivnou tezi, že "neudržitelné využívání energie je symptomem suboptimálních sociálních podmínek". Tato teze je samozřejmě jakoby obměnou v české kotlině známějšího bonmotu, že "na ekologii si musíme vydělat", protože je koneckonců "šlehačkou na dortu". Příjmová nerovnost, ženská práva, spotřebitelská kultura, podíl občanů na vládnutí, demilitarizace atd. jsou podle Zehnera nejdůležitějšími environmentálními problémy dneška.

No prostě takto: Energetika a podobné věci jsou pro Zehnera až druhotné, prvotní je sociálno. Jenomže za sociální práva lidé bojují přinejmenším od 19. století a nezdá se, že by se za tu dobu podařilo dosáhnout úplně přesvědčivých výsledků. Naopak, postupně se sociální otázka na Západě stále více vyhrocuje, stará privilegia poddaných centra světosystému erodují, jak dochází k rozkladu historicky bezprecedentní nadvlády Západu nad zbytkem světa.

A není vůbec jasná údajná kauzální spojitost mezi sociální změnou a ochranou přírody. Proč by měla větší příjmová rovnost sama o sobě snížit emise skleníkových plynů? Nemůže tomu být spíše přesně naopak? Vždyť nízkopříjmové kategorie vynakládají větší část svého příjmu právě na základní spotřebu, včetně energií.

Zehner bojuje za ženská práva a tvrdí, že to všude povede ke snížení porodnosti. Avšak je téměř jisté, že kdyby Číňanky měly skutečně více práv, než jim dnes tradičně patriarchální společnost poskytuje, měly by naopak dětí více než dnes.

Všeléky nefungují

I v ČR existují lidé, kteří se sice zabývají ekologickou problematikou, snaží se ji však stále dokola převádět na pouhé sociálno v zelených mašličkách. Tak jako v případě Zehnerovy nazelenalé sociální utopie, ani zde takový reduktivní přístup nefunguje. Problémy, kterým západní civilizace čelí, mají řadu různých dimenzí, nelze je tedy všechny převést do sociální roviny a zde je elegantně vyřešit osvědčenými prostředky organizované moderny. Všechna provizorní řešení, která usilují o kompromisní ohledy na řadu faktorů současně, budou ovšem vždy mnohem méně naleštěná a elegantní než za všech okolností stylově čisté mozkové výpotky organizačního člověka. Jenže jiná než takto upatlaná řešení v praxi fungovat nemohou...

Kdyby byl totiž možný opak, za padesát let, která uplynula od zveřejnění Tichého jara Rachel Carsonové, už by dávno nějaký osvícený modernista všechny ekologické problémy jednou provždy vyřešil.

Vytisknout