Shoda až úděsná

12. 12. 2012 / Luděk Prokop

Netřeba do detailů si vybavovat tehdejší stupňování společenského napětí. Krok za krokem, v předem připraveném, s rozmyslem vypracovaném plánu. Semifinále: zavedení studentů na předem vytipované zablokované náměstí a následné jejich zbití. A když ani to nestačilo, musel sehrát příslušník Stb mrtvého studenta. A tak konečně, lid správně nabuzen pro finálová vystoupení.

Pro finálová vystoupení, zdánlivě, jakoby na rychlo, ve skutečnosti dle připraveného plánu, vzniklého koordinačního centra Občanského fóra (OF).

Po vystoupení představitelů OF se zajištěnou, bezchybnou, náročnou organizací milionového shromáždění na Letenské pláni, po vystoupení před masou lidí, všechno vysílané v přímém přenosu (tehdy ještě totalitní) ČT, je již lid nabuzen definitivně. Žádoucí a potřebnou měrou.

Dle pokynů koordinačního centra OF nastává víceméně spontánní vznik poboček OF. Následná vystoupení místních OF se zajištěním někde statisícových, jinde desetitisícových shromáždění, jsou korunována vyhlášením generální stávky. Dílo je dokonáno.

Dlužno dodat, že o restitucích, o bezdomovcích, o exekutorech, o nezaměstnaných, o drahých lécích, o korupci, nebylo tehdy ani vzdechu. Snad jen v "prolhaném" strašení ze strany komunistů, kterým tehdy nikdo nevěřil a které postupem času až k době současné, stalo se holou skutečností. Stalo se pravdou. Snad jen v podobě podstatně drsnější dnešní reality, než si tehdy ti co nás strašili, dokázali sami představit.

Dílčí cíl někdejšího procesu zvaného sametová revoluce je nám tedy již znám. Má podobu dnešní reality. Mnohé ale dnes nasvědčuje tomu, že konečný cíl nám tak nějak uniká. Že jeho podobu zatím neznáme. Nicméně jedno jediné, je pro dnešek a pro dobu před "sametovou revolucí" až strašidelně shodné. Totožné, dalo by se říci.

Shoda není ve způsobu, v podání. Shoda je v podstatě. A tím podstatným je zdánlivě tupé, obávám se ale, že předem vykalkulované, stupňování společenského napětí až za únosné meze. Obdobné onomu stupňování napětí, jaké bylo zahájeno ještě před rokem 1989. Po násilně rozháněných demonstracích nadešel rok 1989, kdy společenské napětí vyvrcholilo. A opět nestačilo pouhé zbití studentů. Příslušník Stb ještě navíc musel sehrát roli mrtvého studenta. Až teprve potom byla konečně únosná mez prolomena.

Podívejme se na stupňování společenského napětí dnes. Bezdomovci, mnohdy až nemravně zrůdné exekuce, nezaměstnaní, korupce, zdražování, nevymahatelnost práva, absurdně odlišné přístupy soudů při stejných či podobných přečinech. Netýká se nás mnohých naštěstí, únosné meze drží dál. Úděsné počínání vlády, korupční aféry, předražené zakázky, miliony až miliardy vyhazované oknem. Únosné meze drží.

Projevy nebetyčného pohrdání vládní koalice občany. Proti vůli markantní většiny prohlasuje nemravně nadsazené dary církvím, notabene při neutěšeném stavu státních financí. A to při zvyšování daní, při zdražování, při zmrazení důchodů. Dá se to však vydržet, ne?

Prosazení dalšího vládnutí vzdor ztrátě důvěry naprosté většiny občanů, při uplácání koalice s nezvolenou stranou LIDEM. Permanentní výměny členů vlády, provokace s nominováním Kubiceho za ministra vnitra atd. Jak jinak, únosné meze stále drží.

A aby toho nebylo málo, přichází další provokace těžkého kalibru. Po kauze Casa a ministryni Parkanové, nastupuje ministr Vondra s jeho aférou Promopro. A nyní? Nyní po něm má nastoupit předsedkyně nezvolené strany LIDEM, Karolína Peak. Ano, na post ministra obrany. Kde kdo se nestačí divit. Docela dobrý tah. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že stále toho ještě není dost. Že únosné meze se opět prolomit nezadaří. A tak nevím, je to snad jen sonda pro zjištění, co vymyslet pro příště?

Neznáme scénář a neznáme cíl. Stejně jako jsme je neznali v roce 1989. Úporné snahy o prolomení únosných mezí, nikdo naší vládě pod vedením Petra Nečase, upřít rozhodně nemůže. A protože se nedaří, měli bychom začít dostávat strach. Strach z toho, co si zatím nedokážem představit a s čím vším nejspíš ještě přijdou.

Z jednoho pohledu to vypadá, že si s námi mohou dovolit manipulovat a dělat cokoli libo. Z jiného pohledu to ale vypadá tak, že se snaží všemožně nás vyprovokovat. A my nic. My jejich záměry s úspěchem ignorujeme. Že bychom od roku 1989 tolik zmoudřeli? Možná ano. Konec konců, ten konečný jejich cíl neznáme, stejně jako jsme neznali ten dílčí cíl v roce 1989.

Vytisknout