Je naše společnost schopna účinně pomoci bezdomovcům?

12. 10. 2012 / Tomáš Fiala

Přiznávám, že mé sympatie jsou spíše na straně pana Frištenského a bezdomovců, proti nimž byl veden zásah. Proč? Nemohu se totiž zbavit nepříjemného pocitu, že naše společnost reaguje na problémy bezdomovců často především represí.

Příčiny, proč se člověk stane bezdomovcem, jsou jistě různé. V každém případě jde však o člověka, který přišel o svůj soukromý prostor (byt). Pak je stále více vytlačován a vyháněn i z prostoru veřejného. Jde o člověka, který je většinou sociálně vyloučený a musí stále více čelit snaze i o vyloučení fyzické. Objevují se totiž občas i názory, že by bezdomovci měli být vysídleni někam za město, kde by nebyli tolik vidět.

Kdysi jsem slyšel, že v době stranických sjezdů a podobných akcí konaných v tehdejším sjezdovém paláci (nyní Kongresovém centru) u Vyšehradu bylo vychovatelům dětí z Jedličkova ústavu doporučováno či dokonce nařizováno, aby v této době pokud možno nevycházeli s dětmi vůbec cen. Zřejmě fyzicky a mentálně postižené děti neměly svou přítomností "narušovat" představu o socialistické společnosti, kde jsou všichni šťastní a zdraví.

Obávám se, že postoje některých lidí k bezdomovcům jsou podobné. Lidé volají často po tom, aby nemuseli bezdomovce potkávat v dopravních prostředcích, v parcích, na parkovištích před supermarkety či na jiných veřejných místech. A pak by možná považovali problém bezdomovců za "vyřešený".

Méně často zaznívají hlasy, že by se společnost měla postarat o bezdomovce (nejlépe za jejich aktivní účasti) jiným způsobem. Usilovat především o to, aby lidé nepřicházeli o střechu nad hlavou, například v důsledku nepřiměřeně vysokých nákladů exekucí či v důsledku ztráty zaměstnání. A hledat bydlení či ubytování pro lidi bez domova. Aby měli možnost provádět osobní hygienu jako všichni ostatní lidé. Aby měli dostupnou zdravotní péči. Aby nemuseli za chladného počasí jezdit bez cíle dlouhé hodiny tramvají či autobusem, ale mohli se jít ohřát domů. Aby měli svůj zdroj příjmů a bohatší náplň života než časté pití alkoholu. A pokud občas zatouží po víně, aby si mohli občas lahvové víno doma či v restauraci.

V minulých týdnech věnovala média hodně pozornosti metanolové aféře. Objevovaly se rozhořčené hlasy, jak mohl stát a společnost dopustit, že několik desítek lidí zbytečně zemřelo a řada dalších má trvale poškozené zdraví. Zazněl dokonce názor, že co do počtu obětí se jedná téměř o tak velkou tragédii, jako ničivé povodně na přelomu tisíciletí.

Nepamatuji se (až na čestné výjimky) že by srovnatelně velkou pozornost a rozhořčení věnovala média a společnost skutečnosti, že během loňské zimy umrzl na ulicích českých, moravských a slezských měst zhruba stejný počet lidí, většinou bezdomovců.

Zima se opět pomalu blíží. Je naše společnost schopna se o bezdomovce účinně postarat? Pokud ano, proč se tak neděje? Pokud ne, asi bychom i z tohoto důvodu měli usilovat o změnu současné společnosti.

I toto by mohlo být jedno z témat k zamyšlení v souvislosti s blížícím se výročí 17. listopadu. Jak smutně poznamenal vloni jeden řečník na manifestaci. Tenkrát jsme všichni zvonili klíči. Dnes už možná někteří nemají čim zvonit. Dokážeme to napravit?

Vytisknout