Americký neurochirurg:

Posmrtný život existuje

11. 10. 2012

Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander, který pracuje 25 let na Harvard Medical School, onemocněl r. 2008 na zánět mozkových blan a dostal se na týden do komatu. Zažil při tom cestu do posmrtného, nadpřirozeného světa. Svědčí o tom tento týden v týdeníku Newsweek, kde píše o své nové knize na toto téma:

Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén předsmrtných zážitků, píše autor. Jako neurochirurg rozumím tomu, co se děje v mozku u lidí, kteří se blíží smrti, a vždycky jsem byl přesvědčen, že existuje dobré vědecké vysvětlení pro nadpřirozené cesty na nebesa, které zažívají lidé, kteří o vlásek unikli smrti.

Na podzim r. 2008, po sedmi dnech v komatu, kdy lidská část mého mozku, neokortex, byla neaktivní, jsem zažil něco tak hlubokého, že mi to dalo vědecký důvod věřit v existenci vědomí po smrti.

Neexistuje vědecké vysvětlení, jak je možné, že zatímco mé tělo leželo v komatu, moje mysl - mé vědomí, mé vnitřní já - bylo naprosto při životě. Zatímco neurony mého kortexu stoprocentně ochromily bakterie, které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, se vydalo na cestu do širší, nové dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy nevěřil, že existuje a před zážitkem komatu bych ji odmítl jako nemožnost.

Avšak ta dimenze - kterou popsali četní svědci, kteří se dostali na pokraj smrti - skutečně existuje.

Všechny hlavní argumenty proti přesmrtným zážitkům uvádějí, že tyto zážitky jsou důsledkem minimálního, dočasného či částečného špatného fungování kortexu. Avšak k mé předsmrtné zkušenosti došlo v situaci, kdy tomu nebylo tak, že by můj kortex špatně fungoval - můj kortex byl prostě stoprocentně vypnutý. Je to jasné z vážnosti a doby trvání mé meningitidy a je to zdokumentováno CT skeny mého mozku a neurologickými vyšetřeními.

Na základě dnešního lékařského porozumění mozku je absolutně nemožné, abych během svého komatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí.

Trvalo mi dlouhé měsíce, než jsem se vyrovnal s tím, co se mi přihodilo. Nejen prostě s tím, že bylo lékařsky nemožné, aby byl během svého komatu při vědomí, ale - a to bylo důležitější - i s tím, co se dělo během té doby.

Na začátku svého dobrodružství jsem byl v mracích. Velkých, nadýchaných, oranžovobílých mracích, které byly kontrastně vidět proti tmavěmodré obloze.

Vysoko nad mraky - neobyčejně vysoko - létala přes oblohu hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy.

Byli to ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí. Byly to bytosti vyšších forem.

Seshora se šířil zvuk, obrovský a zvučný. Byl téměř hmotný, bylo to jak déšť, který cítíte na kůži ale nezmoknete.

Slyšel jsem vizuální krásu stříbrných těl oněch světélkujících bytostí a viděl jsem radostnou dokonalost toho, co zpívaly. Zdálo se, že není možné pozorovat cokoliv v tomto světě, aniž by se člověk nestal jeho součástí.

A je to ještě podivnější. Po většinu mé cesty byl se mnou kdosi jiný. Žena. Byla mladá a pamatuju se, jak vypadala, naprosto podrobně. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její krásnou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme na nesmírně složitém povrchu, který jsem po chvíli poznal jako motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů.

Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy - měly tutéž zahlcující, nesmírně pronikavou živost jako všechno ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Bylo to něco vyššího.

Aniž by použila slov, promluvila na mě. To, co říkala, mnou proletělo jako vítr a okamžitě jsem porozuměl, že je to pravda.

To, co říkala, mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, bylo by to toto:

"Jsi milován, navždy, pořád."

"Nemusíš se ničeho bát."

"Není nic, co bys udělal špatně."

Naplnilo mě to obrovským a šíleným pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

"Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena znovu, beze slov, ale tím, že jejich pojmovou esenci přímo včlenila do mě. "Ale nakonec se vrátíš."

Na to jsem měl jedinou otázku:

Vrátím se kam?

Ptal jsem se beze slov této bytosti:

Kde jsem?

Kdo jsem?

Proč jsem tady?

Odpověď vždycky přišla v explozi světla, barvy, lásky a krásy, které mou prošly jako obrovská vlna.

Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi "tlumočníkem" mezi mnou a touto obrovskou přítomností.

Jsem si vědom toho, že je to naprosto neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné.

Moderní fyzika nám praví, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Před mým předsmrtným zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mě realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také - teď to vím - definován láskou.

Strávil jsem desítky let jako neurochirurg v jedné z nejprestižnějších lékařských institucí v této zemi. Vím, že mnoho mých kolagů zastává názor, jaký jsem zastával i já, že mozek, a to právě kortex, vytváří vědomí a že žijeme ve vesmíru, v němž neexistují emoce. Avšak to je nyní rozdrceno. Po zbytek života budu zkoumat pravou podstatu vědomí a budu se snažit ujasňovat, že jsme něčím daleko víc než fyzickým mozkem.

Knihu dr. Ebena Alexandera Proof of Heaven: A Neurosurgeon's Journey into the Afterlife (Důkaz nebe: Cesta jednoho neurochirurga do posmrtného života), vydává nakladatelství Simon & Schuster 23. října 2012.

Podrobnosti v angli ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 11.10. 2012