Rozpočtové škrty jsou zřejmě dobrý nápad

10. 10. 2012

Nejdříve několik faktů: Velká Británie ve 20. letech zažila velmi výraznou deflaci - v prvních letech došlo k poklesu cen prakticky na polovinu, ceny však dále klesaly celá další 20. léta. Tento pokles byl výsledkem monetární politiky, snahy dosáhnout předválečné parity britské libry. V důsledku takto masivní deflace došlo samozřejmě k růstu poměru dluhu na HDP - dluh zůstává stejný, nominální HDP se při deflaci snižuje.

Počítáme-li tedy dluh Spojeného království v období, kdy byla deflace poměrně nízká - mezi roky 1923-1928 klesala cenová hladina o jednotky procent ročně - zjistíme, že se za toto období podařilo Velké Británnii snížit dluh z cca. 175% HDP na 160%. Především vysoké úrokové sazby (opět důsledek monetární politiky) způsobil, že se dluh nepodařilo snížit ještě rychleji. Martin Wolf místo toho cituje výši dluhu před velmi masivní deflací - 140% HDP v roce 1918 a srovnává to s výší dluhů v roce 1930 (170% HDP) uprostřed jedné z největších krizí světa, přičemž při pohledu na faktory ovlivňující výši dluhu nelze než dojít k závěru, že to byla především deflace, která tento nárůst způsobila.

Kapitola z článku od MMF dále pokračuje rozebrání situace v USA po druhé světové válce. USA udržovaly v prvních cca. 10 letech rozpočtový přebytek ve výši srovnatelné s Velkou Británií, zároveň došlo k poklesu vládních výdajů v řádu mnoha desítek procent - jednalo se tedy o úspornou politiku par excellence. Přesto navzdory varování keynesiánských ekonomů k žádné krizi nedošlo, dalo by se usuzovat, že především z důvodů zcela rozdílného přístupu k měnové politice.

Na základě srovnání např. těchto dvou historických epizod lze usuzovat, že masivní deflační politika není příliš dobrý nápad (mnoho ekonomických studií skutečně ukazuje, že strnulost některých cen směrem dolů není zanedbatelná). Možná poněkud překvapivé je, že si Velká Británie uprostřed poměrně vysoké deflace nevedla zas tak špatně - nezaměstnanost okolo 10% ve srovnání se současnou situací v Řecku či Španělsku je vlastně velmi nízká. Nenašel jsem však jediný důvod k domněnce, že by úsporná rozpočtová opatření vedla ke zhoršení situace.

Přirovnání současné situace k Velké Británii ve 20. letech kulhá v mnoha pohledech. Žádná centrální banka v současné době neprosazuje deflaci, která by byla jakkoliv srovnatelná s tím, co provedli ve Velké Británii. Za posledních 5 let nevykázal žádný evropský stát s velkými problémy rozpočtový přebytek, a nikdo ani nenavrhuje úsporná opatření, která by snad k rozpočtovému přebytku měla vést; a nejen to, rozpočty po většinu posledních několika let utěšeně rostou jak v nominálním tak reálném vyjádření, ke skutečným škrtům začíná docházet teprve nyní (výjimkou jsou některé pobaltské země, které, byť mají své problémy, rozhodně nejsou v krizi).

Otázkou je, zda by skutečné rozpočtové škrty nakonec nebyly dobrý nápad. Zvyšování daní má totiž na ekonomickou výkonnost poměrně negativní účinky, další zadlužování má také svůj strop a žádat o pomoc většího bratra, jak je momentálně v módě, také nelze donekonečna.

Vytisknout