Čeho si škrti nevšimli

10. 10. 2012

KD│ Spory o smysl rozpočtových škrtů jsou do značné míry spory o fiskální multiplikátor. Ten vyjadřuje poměr změny ve vládních výdajích oproti změně ve výkonu ekonomiky. Zastánci škrtů vytahují staré statistiky a tvrdí, že se v případě vládních rozpočtových škrtů zmíněný ukazatel pohybuje někde na úrovni 0,5 - tj. snížení vládních výdajů o jeden procentní bod vede ke snížení výkonu ekonomiky o polovinu bodu. Podle jejich teorií tedy je možno za jinak stejných podmínek (konstantní výše daní například) snižovat výdaje rychleji než příjmy, protože výkon ekonomiky klesá výrazně pomaleji než vládní výdaje.

Vtip je ovšem v tom, že tyto "přesné" statistiky se zpravidla týkají zemí, které a) mohly vyvážet na mezinárodní trh nepostižený celosvětovou krizí, nebo v případě předválečné Británie na chráněný trh v koloniích, b) mohly devalvovat národní měny a tím zvýšit konkurenceschopnost. Ani jedno z toho se dnešních ekonomik v eurozóně netýká. Ty které jsou na tom relativně dobře proto vykazují hodnotu multiplikátoru kolem 1 ("nula od nuly pojde"), zatímco ty, jež jsou na tom opravdu špatně, dosahují hodnot až kolem 2. To znamená, že každé procento škrtů způsobí například ve Španělsku pokles HDP o více jak dvě procenta - viz tabulka výše. Jinak řečeno, tímto způsobem se ekonomiky za krize nikdy nedokážou dostat z problémů způsobených zadlužením, ale budou se do nich propadat stále hlouběji.

Vytisknout