Legitimita a smysl (ne)volby

10. 10. 2012 / Pavel Urban

Už se mi jednou stalo, že jsem při volbách do Sněmovny neměl koho volit. Dal jsem tedy svůj hlas jedné radikální straně. S jistotou, že ta se do Sněmovny nedostane. Nezklamala mě. Připouštím, že kdyby existovala šance jejího úspěchu, asi bych si ten hlas více rozmýšlel.

Jaký to mělo smysl ? Předpokládám, že pokud hlasuji, pak jsem pro politiky zajímavý aspoň jako necelá jedna desetimiliontina českého elektorátu. Pokud k volbám nejdu, pak nejsem zajímavý už vůbec.

Proti tomu stojí názor, obhajovaný na stránkách BL především Karlem Dolejším: takovýmto způsobem člověk legitimuje systém.

No a ? Jan Čulík má pravdu : pokud se k volbám dostaví deset voličů a z nich šest bude volit ODS, pak ODS vyhraje s 60% hlasů. Takovýto parlament a z něj vzešlá vláda by samozřejmě měly velmi slabý mandát. To si opravdu nikdo nepřeje. Jsou ale dnešní politici natolik citliví, aby z toho vyvozovali nějaké důsledky ?

Karel Dolejší má samozřejmě pravdu v tom, že volby, na rozdíl od smrti, nejsou nevyhnutelné. Nevyhnutelná je ovšem nějaká povolební realita. Sám Dolejší připouští, že slabý mandát dnešních demokratických vlád je vlastně pravidlem. Omezuje je to nějak ? Ostatně s legitimitou demokracie to není tak jednoduché. Není to rovnice o jedné neznámé, v tomto případě jen o vůli voličů. Kdyby tomu tak bylo, byl by v Evropě například daleko rozšířenější trest smrti.

Jak by se ta legitimita měla vlastně projevovat ? Pamatuji si na starý vtip z normalizačního Dikobrazu (patrně přejatý ze západního tisku) : Americký poradce vysvětluje jakýmsi generálům principy demokracie : "Pamatujte si, čím méně hlasů při volbách, tím více atentátů po volbách."

V praxi to tak obvykle nefunguje. Miliony Čechů nechodí k volbám, protože si myslí, že to nemá smysl. Někteří tím možná protestují proti systému. V každodenním životě ovšem fakticky podporují systém tím, že se proti němu nebouří a akceptují jeho pravidla. Možná mají ne zcela neoprávněný pocit, že pořád ještě mají co ztratit. Co na tom, že si o systému demokratické volby nedělají iluze ?

Dnešní Řekové a Španělé jsou méně poddajní. Lze předpokládat, že mezi jejich demonstranty je větší počet nevoličů. V zásadě to ale s volebním mandátem vlády nemá co dělat. Pokud budou mít lidé pocit, že jim opravdu teče do bot, tak se budou bouřit i proti vládě, kterou si sami zvolili. Pokud ne, tak akceptují i vládu, kterou nevolili.

Ti, kteří nechodí k volbám, aby "nepodpořili systém" mohou mít dobrý pocit, že zaujali správný postoj. Ale to je jen cena útěchy, ve skutečnosti to velký smysl nemá. Současný systém, na rozdíl od komunismu, nestojí na aktivním souhlasu, byť třeba jen předstíraném. Překvapuje mě, že zrovna Karel Dolejší, jindy tak realistický, si tohle neuvědomuje. Není to tentokrát on sám, kdo si dělá iluze ? Iluze nikoli o politicích či o systému, ale o dopadu jím popisovaného "procitnutí".

Existuje navíc ještě jeden velmi pádný argument. Nemá smysl delegitimizovat systém, pokud neexistuje alternativa, která by ho mohla nahradit. Disidenti za komunismu tuto alternativu měli - západní demokracii. Představy o jejím fungování byly často zjednodušené, ani disent po ni přímo nevolal. Ale alternativa to byla. Dnešní systémoví oponenti sice do omrzení ujišťují, že současný systém není jediný možný, ale popsat nějaký alternativní systém se ani nepokouší.

Hnutí za přímou demokracii alternativu má. Možná ne tak zásadní, ale alternativa to je. Možná si od ní její stoupenci slibují příliš mnoho -- koneckonců, i přímá demokracie musí mít z čeho vybírat. Ale naplnění těchto nadějí na deset či dvacet procent by pořád ještě stálo za to. Bylo by lepší, kdyby Hnutí nominovalo vlastní kandidáty. A je lepší, když podporuje jiné. Pokud to ale nejde, pak myšlenka protestovat roztržením volebního lístku možná není tak špatná. Momentálně je to k ničemu, podobně jako svého času můj protestní hlas. Ale byl by to signál existence voličské základny, kterou lze oslovit ve volbách příštích.

Předpokládá to ovšem, že tento protest vejde do obecného povědomí. Podobně, jako při posledních volbách "kroužkovací vzpoura". V takovém případě ovšem zase hrozí riziko porážky. Pokud se takto zachová jedno nebo dvě procenta těch, kteří jdou volit, pak mohou zastánci statu quo tvrdit, že všichni ostatní o přímou demokracii nestojí. Nakolik je to pravda se už nepozná.

Na druhou stranu, i jedno dvě procenta mohou být zajímavá pro příští volby. Kolik je v této zemi lidí, kteří jsou ochotni zvednout zadek od televize, ujít či ujet stovky a stovky metrů k nejbližší volební místnosti a pak zase zpátky jen proto, aby zneplatnili vlastní hlas ?

Nemáte-li koho volit, pak tohle je určitě lepší, než nejít k volbám vůbec. A lepší, než můj někdejší protestní hlas. Tedy pokud jste nehodili flintu do žita a nečekáte, až někdo přijde se v praxi zásadní systémovou změnou, jaká zatím neexistuje ani v teorii.

Vytisknout