Martina Pilová: Rodiče nás učili, že bez vzdělání nejde nic

10. 10. 2012 / Pavel Pečínka

"Mám jednu mladší sestru, které je 17 let. Studuje druhým rokem na střední odborné škole obor gastronomie. Narozdíl ode mě má velice muzikální sklony. Umí krásně zpívat, což jí hodně závidím. Před rokem vyhrála 1. místo v pěvecké soutěži Solasido. Celá naše rodina na ni byla velmi hrdá," pyšní se zaslouženě Martina.

A jak to vypadá u Pilových s romštinou? "Tak u nás doma se romsky moc nemluví, jen když máme návštěvu jako například babičku nebo rodinu ze Slovenska. Rodiče nás ani mluvit romsky neučili. Máma romsky umí a táta určitě rozumí, ale moc nehovoří. My se sestrou ale teď dobře rozumíme a myslím, že bysme pár vět dohromady daly. Ale přítel, ten z romštiny nerozumí ničemu. Myslím, že dnešní mladí celkově moc romsky neumí a byla by škoda, kdyby romština jako taková zanikla," shrnuje Martina.

V dětství bydlela na vesnici, kdy žilo pár romských rodin. S nimi Martina vyrůstala. "Ale nedá se říct, že bychom spolu chodili každý den ven. Kamarády a kamarádky jsem nacházela spíš mezi Čechy a dodnes to tak přetrvává. Tím nechci říct, že se s Romy nebavím, mám i romské přátelé, ale víc těch neromských. Moje nejlepší kamarádka je Češka a i když od sebe bydlíme 60 km daleko, tak se pořád navštěvujeme."

Základní školu Martina navštěvovala v Kryrech. Jak to tam vypadalo s xenofobií? "Nebudu lhát, ano, v dětství existovaly konflikty a narážky, ale čím starší jsme byli, tím víc mizely. Když na to dneska vzpomínám, tak se nad tím zasměju. Ale v té době ty hádky nebyly příjemné. Do třídy jsem chodila jako jediná Romka," vzpomíná dívka z kraje, který většina zná z chmelových brigád. Učitelé podle ní byli úžasní, u nich se nikdy nesetkala s diskriminací. "Možná proto, že jsem prospívala na výbornou, tak se na mě dívali jinak," myslí si. "Na střední škole jsem taky neměla žádné problémy, spíš naopak," doplňuje. Zajímají nás záliby téhle Romky z "chmelového kraje". "Určitě syn. Samuelek rychle roste a teď nejvíce potřebuje moji pozornost, takže cokoliv teď dělám, děláme spolu. Posloucháme hudbu, tančíme... Samuelka učíme tančit na romskou hudbu a myslím, že se mu moc líbí," popisuje synovy zájmy.

Podle Martiny je škoda, že Romano hangos není víc k sehnání i na Lounsku: "Bylo by fajn si přečíst něco co se týká nás Romů. A myslím, že by zajímal i spoustu Čechů."

Co se týká plánů do budoucna, Martina by určitě chtěla dokončit školu: "Ale spíš dálkově, protože se teď chci věnovat synovi. A potom bych si ráda otevříela vlastní salón, kde bych měla kosmetiku, modeláž nehtů a třeba i masáže. Prostě chtěla bych mít práci, která by mě naplňovala, nemuset dřít za pár korun. Můj dětský sen byl stát se modelkou, nebo nějakou filmovou hvězdou, taky jsem chtěla být právničkou."

Svých rodičů si Martina váží. "Jsou to úžasný lidi, vždycky mě ve všem podporovali," říká. "Myslím, že když budu já sama chtít se svým životem něco udělat, tak u nich a u přítele mám velkou podporu, budou mi věřit a stát za mnou."

Dělat fotomodelku by Martina určitě ráda zkusila. Už se jí pár lidí i ozvalo, ale nikdy jim nedůvěřovala. "Oni vždy měli podmínku, totiž abych přišla sama. Ale vetšinou na místo, kde by nebyl nikdo kromě nás. Takže jsem vždy odmítla. Dost mě to zklamalo, že se mi nedostalo žádného solidního jednání," líčí zklamaně.

Romských tradic matka malého Samuela prý moc nezná. "No, asi je to trochu ostuda. Vím pouze o těch co mě naučili rodiče, tedy jak třeba vypadají romské křtiny, oslava narozenin, Vánoce a Velikonoce. Vždy se na tyhle dny sejdeme s rodinou a oslavujeme. Posloucháme cikánskou hudbu, tančíme a užíváme si chvíle co jsme spolu. Vím taky že u romských rodin bývá zvykem, že žena zůstává doma a stará se o rodinu, zatímco v české rodině většinou žena pracuje," srovnává Romka z Podbořan.

A kde vidí Martina hlavní problém mezi romským a neromským světem? Většina se podle ní chybně dívá na Romy jako na lidi, kteří neumějí vzít za práci a neumí se přizpůsobit.

"Myslím, že mnoho z nás se už přizpůsobilo. Třeba mě a setru naši vždy učili, že bez vzdělání a bez práce se nedá žít a že abychom se měli dobře, musíme ukázat, že v nás něco je.

Vždycky nám všechno vysvětlovali a učili nás," říká Martina. "Většina Romů nemá ale podle mě potřebné vědomosti, které by předávala svým dětem. To začíná už před školním věku a táhne se to s nimi dál. Proto se jich mnoho ani nevyučí. A tak začíná problém, že se na nás všechny Češi dívají jako na méněcenné," zakončuje smutně.

Vychází v Romano hangos 16/2012 ZDE a ZDE

Vytisknout