Turecko vs. Sýrie

Aneb když zloděj křičí "chyťte zloděje"

10. 10. 2012 / Petr Schnur

Sotva se situace trochu uklidnila a nejen OSN, ale i USA vyzvaly obě strany ke zdrženlivosti, dopadly na turecké území další "syrské" granáty -- a Turecko opět reagovalo střelbou přes hranice.

A minimálně zde začíná tušení stínu. Dělostřelecký granát není raketa, kterou by syrská armáda mohla odpálit třeba od Damašku. Střely tedy mají původ v oblasti, které jsou buď pod kontrolou povstalců, jak tvrdí některá média a povstalci samotní, a nebo se staly prostorem jejich operací. Dělostřelecký granát tedy může na turecké území odpálit kdokoliv, i povstalci v naději, že Turky dostanou do války. Možností je několik.

Je všeobecně známo, že ozbrojená opozice, jak islamistické bojovníky kulantně nazývají etablovaná masmédia, nepředstavují homogenní celek, ale konglomerát různých skupin s různými politickými a finančními vazbami. Nejde pouze o diference mezi Syřany a zahraničními bojovníky, ale i mezi jednotlivými "politickými" frakcemi. Saudská Arábie, Katar, Turecko, Jordánsko a další země mají své favority, a to, co je masmédii účelově vydáváno za "opozici" jako takovou, je na jedné straně spojeno konzervativně-sunitskou ideologií a společnou nenávistí vůči "světskému Assadovi", na druhé straně zároveň prostorem rivalit a bojů o vliv.

Je tedy více než pravděpodobné, že se jedná o provokaci s cílem umožnit Turecku možnost buď přímé, byť regionálně omezené vojenské intervence, a nebo alespoň občasného, zato cíleného zasahování do konfliktu. Pro tuto variantu hovoří nedávná předehra. Nejprve oznámilo vedení tzv. Svobodné syrské armády, že přemísťuje svoji velitelskou centrálu z Turecka na syrské území, neboť chce zahájit konečný boj o Aleppo a pochod na Damašek. A 30. září přišla zpravodajská stanice al-Arabíja (sidlí v Dubaji a je financovaná Saudskou Arábií) se "senzačním odhalením": turečtí piloti stíhačky sestřelené nad syrským územím prý nezahynuli po sestřelu, ale byli zajati a na příkaz Rusů (!) popraveni. Tato "senzace" byla natolik primitivně banální, že i samotní Turci vyjádřili pochybnosti, neboť popravení piloti by potom museli být dopraveni do hloubky 1200-1300 metrů. Je tedy těžké uvěřit na tolik náhod -- odstřelování tureckého území zapadá do celkového kontextu událostí. Otázkou zůstává, kdo střílí a proč.

Varianta první. Turecko samotné hledá záminku k vojenské akci. Buď aby získalo rozhodující vliv na průběh dalších událostí, včetně možných jednání mezi vládou a povstalci, ať již vůči Západu, golfským monarchiím a nebo druhému centru zahraniční syrské opozice se sídlem v Káhiře. Je veřejné tajemství, že obě skupiny, "egyptská" a "turecká", se nemají příliš v lásce. Může tedy jít o vyloženě taktický tah s tím, že si Ankara za uklidnění situace nechá ze všech stran dobře politicky zaplatit. Nebo opravdu připravila vojenskou ofenzívu povstalců a chce jím pomoci tím, že na syrsko-tureckou hranici upoutá značnou část syrských jednotek. V tomto případě je otázkou, zda Turci jednají na vlastní pěst, v koordinaci se Západem, golfskými státy popřípadě s obojími. Zdrženlivá reakce USA potom může znamenat následující: buď se chce Obama před volbami prozatím vyhnout další válce, a nebo opravdu nemá zájem jak na explozi cele oblasti Blízkého východu, tak na tureckých hegemoniálních ambicích. Jaké motivy Bílý dům vedou se ukáže po volbách.

Varianta druhá. Turecký parlament odhlasoval zákon, který vládě umožňuje provádět vojenské operace v Sýrii -- na ochranu státní suverenity a teritoriální nedotknutelnosti. Důvodem vyvolání konfliktové situaci na hranici může být totiž snaha kvazi vnitropoliticky (samozřejmě bez ohledu na mezinárodní právo) legitimovat možnost vojenských operací v kurdských oblastech Sýrie -- podobně jako v Iráku. O čem totiž masmédia neinformují jsou urputné boje na tureckém východě. Poté, co se Turecko začalo aktivně angažovat ve prospěch povstalců, přestal Damašek dohlížet na syrský Kurdistán, což v praxi znamenalo otevření druhé kurdské fronty v Turecku. Ankara si tím s bohorovnou samozřejmostí osobuje něco, co druhým, v tomto případě Sýrii, upírá: ochranu vlastního teritoria.

Tato varianta může být dvoukolejná. Poté, co Rusko a Čína zmařily libyjský scénář, stalo se Turecko hlavním protagonistou sofistikované zahraniční intervence ve prospěch povstalců. Turci pod záminkou odvetné palby za údajné nebo skutečné granáty ze syrského území pomáhají rebelům obsadit a kontrolovat syrsko-turecké pohraničí. Ti by mohli poměrně bezpečně vybudovat své základny, do kterých se z Turecka bude přesouvat další lidský i vojenský materiál, neboť syrská armáda bude muset neustále brát ohled na to, aby neporušila tureckou hranici. Jak riziková by byla tato akce pro Turecko samotné závisí od postoje USA a Ruska. Není pochyb, že by se v případě přímé konfrontace Ankara dovolávala "solidarity" Severoatlantického paktu, což by pro NATO (USA) zřejmě znamenalo dilema mezi válečným konfliktem s nedozírnými následky (pokud by Rusko bez boje nevyklidilo pole) a tureckou rebelií uvnitř aliance. V těchto dnech už haraší zbraněmi i NATO, oním půvabným osobitým způsobem páně Rasmussena, který naprosto přesně ví, jak dojít mírovou rétorikou k válečnému cíli.

A last, but not least: nelze vyloučit ani boj o vliv různých politických frakcí v Turecku samotném.

Není pochyb o tom, že takto vnímá situaci i ta část turecké společnosti, která zůstává věrná republikánským hodnotám kemalizmu. Masové demonstrace proti vojenským akcím, které proběhly v mnoha tureckých městech, nejsou projevem obecného pacifizmu, ale míří k jádru věci - proti politice islamizace státu, kterou již roky prosazuje Erdoganova AKP. Jejím důsledkem je kromě zvyšování napětí ve společnosti v důsledku stoupajícího tlaku na národnostní a náboženské menšiny, odbory, nezávislé novináře i umělce koalice s golfskými feudály a aktivní podpora militantních proudů konzervativních sunitů.

Turecká politika vůči Sýrii je nebezpečná hra s ohněm. Je otázkou, kdo ho chce hasit a kdo do něj přilévat.

Vytisknout