Pomáhal Vatikán německým válečným zločincům k útěku před spravedlností?

30. 3. 2011 / Jan Kolařík

V období 1990 -- 2007 se mi poštěstilo poměrně často pobývat na Polytechnice v Milánu a na Univerzitě v Trentu. Pokusím se velmi stručně, i když možná ne úplně přesně, reprodukovat to, co jsem se o politice Vatikánu Pia XII. více méně náhodně dozvěděl na pracovištích, z italských novin a z italské televize. Poznamenávám, že mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že o tom budu jednou po mnoha letech psát.

Profesor Václav Hořejší 5.3.2011 uveřejnil v Aktuálně.cz článek "Byla katolická církev faktickým spoluviníkem holocaustu?" Autor uvádí, že zásada "mlčet a pomáhat" papeže Pia XII. vedla k záchraně osmi set tisíc Židů, takže počet Židů zachráněných Vatikánem převýšil počet zachráněných všemi ostatními mezinárodními organizacemi dohromady. Dále dovozuje, že neustávající kritika počínání Pia XII. za druhé světové války je zřejmě důsledkem dezinformační kampaně KGB, která byla spuštěna začátkem šedesátých let minulého století. Údajně to prozradil generál rumunské Securitate, který v roce 1978 uprchl do USA (lze najít na internetu). Závěrem vyslovuje domněnku, že divadelní hra "Náměstek" od Rolfa Hochhutha je také produktem dezinformační akce KGB.

V debatách s italskými kolegy různé politické a náboženské orientace jsme se údajnou zásadou Pia XII. "mlčet a pomáhat" zabývali teprve v poslední době, poněvadž dříve se o ní v Itálii nemluvilo. Avšak nikdy se nikdo nezmínil -- včetně italských novin a TV -- o dezinformační kampani KGB. Je mi divné, že by můj věřící velmi vzdělaný kolega, s nímž jsem nejčastěji diskutoval, o této záležitosti tak poškozující pověst církve římskokatolické nic nevěděl. Proto mě napadá, zda dezinformací by naopak nemohlo být svědectví rumunského generála, který se chtěl odvděčit novým chlebodárcům.

Profesor Tomáš Halík nedávno v pořadu "Historie.cs" rovněž tvrdil, že katolická církev dobře zvládla svoji roli v průběhu druhé světové války. Nechci polemizovat s názory obou profesorů nebo zpochybňovat roli Vatikánu při záchraně Židů v průběhu války, pouze mě překvapuje, že se u nás -- na rozdíl od Itálie -- nemluví o tom, co předcházelo a co následovalo. V dokumentárním filmu o Piu XII. (vysílaném italskou televizí RAI3 asi před 5 -- 7 roky) byla zmínka o tom, že papež Pius XI. připravil dokument kritizující antisemitismus a vztah totalitních režimů (v Itálii, Německu a Sovětském svazu) k církvi, avšak zemřel dřív (10.2.1939), než jej stačil uveřejnit. Pius XII. pak připravený dokument odložil "k ledu", čímž dal najevo, že nehodlá pokračovat v konfrontační politice svého předchůdce, který měl řadu konfliktů s Mussolinim. Byl to zvrat v politice Vatikánu, který italskému diktátorovi ulehčil situaci.

Ve filmových dokumentech z občanské války ve Španělsku (červenec 1936 -- duben 1939) jsme všichni mohli vidět, jak církevní hodnostáři žehnají zbraním falangistů. Na internetu se mi onehdy podařilo najít italský text rozhlasového projevu, kterým Pius XII. v dubnu r. 1939 reagoval na prohlášení generála Francisca Franca ("vůdce Španělska z Boží milosti" -- titul udělený kardinálem Gomarem v r. 1938), že jeho (tedy klerofašistická) armáda dosáhla (za pomoci Hitlera a Mussoliniho) ve Španělsku konečného vítězství nad republikány. Papež se na vítěznou armádu obrátil slovy: "S velikou radostí se obracím na vás, nejmilovanější synové katolického Španělska, atd.". Možná nevěděl, že generál Franco v té době držel ve vězeních kolem 200 tisíc republikánů, z nichž několik desítek až stovek bylo denně popravováno. Server iHNed.cz přinesl 10.4.2010 pozoruhodnou zprávu, že také nový český primas arcibiskup Dominik Duka "je obdivovatelem výrazných pravicových osobností, jako byl třeba ve Španělsku Francisco Franco." Člověk by se tomu zdráhal uvěřit, kdyby arcibiskup nebyl uvedl tento svůj postoj již dříve v rozhovoru pro Lidové noviny (pravděpodobně v příloze Orientace 21.2.2010).

V italských novinách jsem jednou četl reportáž o setkání posledních interbrigadistů z občanské války ve Španělsku. Domnívám se, že to bylo v r. 1999 u příležitosti šedesátého výročí ukončení bojů. Pokud si vzpomínám, sešlo se jich už jen osm. Byla mezi nimi Lise London, manželka Artura Londona, autora knihy "Doznání", který byl v rámci procesu s Rudolfem Slánským odsouzen na doživotí. Interbrigadisté mj. líčili nepředstavitelné krutosti, k nimž ve válce docházelo. Vzpomínám si na jednu z nich: když Francovi vojáci jednou dobyli zatvrzelou republikánskou vesnici, vyvedli starostu na náves, svázali jej, polili benzínem a zapálili. Bylo to dosti podobné počínání inkvizice. Na druhé straně jsem již mnohem dříve četl o tom, že republikáni se také dopouštěli krutostí: ničili kláštery, znásilňovali jeptišky, atd.

Dokument "ODESSA" zabývající se poválečným obdobím v Itálii vysílala RAI3 asi tak před 4-- 5 roky. Na internetu si může každý najít, co se za tímto názvem -- a především za "SS" -- skrývá (Organisation der ehemaligen SS-Angehörigen). Šokovalo mě, kolika německým válečným zločincům dopomohl Vatikán k útěku přes Itálii do Jižní Ameriky po skončení druhé světové války. Mezi "esy" údajně byli např. Adolf Eichmann a Josef Mengele. Putování toho druhého z Německa přes Rakousko do Itálie bylo naprosto přesně místně a časově rekonstruováno. Ve Vatikánu měl pomoc uprchlíkům na starosti rakouský biskup Alois Hudal (rovněž lze nalézt na internetu), který se někdy kolem r. 1950 chlubil tím, že se mu po válce podařilo zachránit asi 120 německých "antikomunistů", což byl eufemismus pro německé válečné zločince. Další lidské zrůdě jménem Ante Pavelić (jako chorvatský diktátor měl na svědomí smrt tří až pěti set tisíc lidí) se podařilo uprchnout z Chorvatska přes Itálii do Argentiny údajně za pomoci benátského patriarchy. Snad se nikdo neodváží tvrdit, že o těchto "antikomunistických" aktivitách Pius XII. nic nevěděl. Možná mlčel proto, že válku vyhrál tak obávaný Stalin.

Zajímavý dokument o systematickém tažení Vatikánu proti italským komunistům v poválečných letech mi přinesl jeden z kolegů. Jde o "oznámení" biskupské kurie v městě Piacenza, které uvádím ve zkrácené verzi: "Je těžkým hříchem (1) zapsat se do komunistické strany, (2) favorizovat a volit tuto stranu, (3) číst komunistický tisk a (4) šířit komunistický tisk.... Kdo přijímá marxistickou doktrínu a dělá jí propagandu, opustil víru a bude exkomunikován... To, co bylo řečeno o komunistické straně, platí také pro ostatní strany spolupracující s komunisty.... Pane, osviť viníky a dovol jim plné prohlédnutí, poněvadž je v nebezpečí jejich věčné spasení..... Piacenza, 15. července 1947." Jelikož dokument byl vypracován podle dekretu Svatého oficia, je velmi pravděpodobné, že shodná oznámení vydali i ostatní biskupové. Řekl bych, že dnešní Italové mají k Piu XII. značně rezervovaný postoj. Jeden z kolegů stručně shrnul převládající názor na Pia XII.: "Bál se Hitlera i Stalina, ale Stalina považoval za mnohem větší nebezpečí pro katolickou církev a podle toho jednal."

Někdy v r. 1993 publikovaly noviny "La Repubblica" článek nazvaný "Zaslouží si Pius XII. svatořečení?" Pokud si vzpomínám, článek spekuloval o dění ve Vatikánu a vyslovil domněnku, že k tomu nedojde. Odhad, že "polský papež" bude asi sotva něco takového prosazovat, byl -- jak se ukázalo -- správný. Když jsem poprvé (asi v r. 2008) zaslechl, že současný "německý papež" navrhuje svatořečení Pia XII., okamžitě mě napadlo, že by mohlo jít o vyjádření vděku za to, jak Vatikán Pia XII. "pomáhal" v poválečných letech krajanům nynějšího papeže uniknout spravedlnosti. Přes obrovský počet rozhořčených protestů nejen ze strany Židů (vše k vidění na internetu) se papež snaží proces kanonizace urychlit zřejmě proto, aby jej stačil dokončit za svého pontifikátu.

Dokument "ODESSA" se také zabýval poválečným hledáním německých válečných zločinců (většinou SS-mannů), kteří masakrovali italské civilní obyvatelstvo podobně jako v našich Lidicích a ve francouzském Oradouru . Italové při tom přišli na stěží uvěřitelný podraz. Při postupu spojeneckých vojsk ze Sicílie k Římu a dále na sever americká rozvědka pečlivě vyslýchala všechny zajaté německé vojáky, především důstojníky. Pokud rozvědka zjistila, že zajatec má zkušenosti s výzvědnou službou nebo s východní frontou, že zastával vysoké štábní funkce, že zná důležité informace (především o Sovětském svazu) a mohl by být v budoucnosti pro spojence užitečný (zřejmě už tehdy Američané předpokládali, že dojde ke "studené válce"), atd., byl dotyčný odvezen ze zajateckého tábora a zařazen do zvláštní jednotky, která byla tajně dopravena do USA. Italové pak léta marně žádali Američany, aby jim vydali řadu německých vojáků, kteří spáchali zločiny proti lidskosti na území Itálie. Takže naverbování německých válečných zločinců (vraždících civilisty v Beskydech a jinde ještě v dubnu 1945) do služeb československé STB bylo vlastně "standardním postupem".

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 31.3. 2011