Jak dál, sociálně-demokraticky?

21. 3. 2011 / Jakub Wolf

Veřejný obraz rozdílu mezi oběma kandidáty sestával převážně z údajného rozdílu v jejich poměru k bývalému předsedovi Paroubkovi, přičemž proklamativní podporovatelé obou prohlašovali, že budou volit příslušného kandidáta právě proto, že se po některé zvláště podstatné stránce Paroubkovi podobá méně než ten druhý. Zdálo by se, že právě odlišnost od předchůdce je zásadní politickou kvalifikací. Z této představy samotné bychom mohli dovozovat jednak to, že sociální demokracie je zřejmě v zásadě demokratickou stranou, v níž hraje nějakou úlohu to, co se formálně nazývá volební cyklus, ale také to, že při přinejmenším zdánlivé absenci vztahu mezi volbami a programem, kterou nám úzus velí předjímat, jde o cyklus výměny pro výměnu, přičemž na koho výměna padne je otázka ponejvíce technická, otázka zvládnutí režimu jinakosti na straně kandidáta, tedy jeho schopnost být více jiný než ten druhý, být vůči němu jiný a činit ho tak stejným. Tuto techniku zřejmě příliš neovládal sám předseda Paroubek, když proti němu, coby předsedovi opoziční strany, vedla dvakrát strana vládní víceméně úspěšnou opoziční kampaň. Ostatně, prosperita patří jasně do pojmosloví vlád devadesátých let a jistoty jsou reaktivní vůbec. Zdá se tedy také, že taková techné jiného, τεχνὴ τοῦ ἄλλου, je snad samotná politická schopnost obecně.

Obava vyplývající z obecného tušení tohoto zjištění se pak týká toho, co se obecně nazývá obsah politiky. Co je tento obsah? Řeklo by se, že názor a stát, přičemž vláda je názor státu (ve vnitřní politice genitiv objektivní, v zahraniční pak genitiv subjektivní) a opozice je potom názor na stát. Demokracie se obává dvou krajních poloh, státu názoru a státu bez názoru - a politická strana je v aktuálních dispozicích vlády či opozice vždy již názor státu či na stát. Demokracie je stát-názor, demokratický názor je, že žádný názor neukazuje celek státu a že každý stát se vždy již ukazuje jako názor. Jestliže se řekne, že ze sociální demokracie se vytratil názor (např.: V Lidovém domě chybí skutečná vize), můžeme tomu rozumět tak, že sociální demokracie se neukazuje jako názor na stát. Vyprázdněnost znamená bez-obsažnost, sociální demokracie tedy nemá názor.

To bylo ostatně skutečným obsahem posledních opozičních kampaní vládní strany proti straně opoziční, ve volbách celostátních i komunálních. Socialisté slibují, abyste jim dali hlasy, tzn. představují podporu za oplátku. Nelze ani domyslet, jaká prozřetelnost vedla pražskou organizaci k tomu, že ještě navázala v podstatě nezpochybnitelným obrazem zákulisních jednání, vyvolávajícím nutně krok třetí téže řady, hysterii představy domluvených voleb, jdoucích veřejně na vrub právě sociální demokracii, nikoliv straně, která volební pořádek zosnovala. Strana je obrazem kupčení, konspirace, planého slibu, což se vše shrnuje v pojmu neodpovědnosti. Odpovědnost pravicových stran se ukazuje v představě: "Bude to tvrdé, ale prospěšné". Všechny řeči o dluzích a hrozbách jsou pak v nějaké instanci reprezentací a také reprodukcí této představy. A v této představě sociální demokracie nabízí příjemné na místo prospěšného, výměnou za prospěšné, kupčením s obecným blahem. Právě ujmutí se odpovědnosti odlišuje názor od zběhlosti, politika od rétora.

Poslední volba předsedy tak ukazuje oba kandidáty jako reprezentanty dvou odlišných názorů stran ujímání se odpovědnosti, což současně znamená dvou názorů na politiku obecně, přičemž volba byla údajně téměř vyrovnaná, tedy nebyla rozhodná a nerozhodná bude zřejmě po nějakou dobu také sociální demokracie ve vlastní věci ujmutí se své odpovědnosti. Tato nerozhodnost je spjata se zvnějšněním a druhotností odpovědnosti sociální demokracie. Sociální demokracie má prý odpovídat na krizi, na vládní politiku, na svou údajnou politickou izolaci, po níž ovšem v Praze nezbylo stopy. Má tedy údajně odpovídat na něco, nikoliv něčemu. Tato představa je snad mezi kandidáty spíše představována Haškem, zvolené vedení ji ale nemůže zcela odmítnout a ta jeho část, která jí neodpovídá, bude nejspíše muset odpovídat na ni. Tato představa je ovšem také reprezentací poměru vládních stran, odpovídajících prý svému názoru, a tedy politice, a strany sociálně-demokratické, odpovídající na tento jejich názor, strany rétorské.

Sociální demokracie má nalézt svou odpovědnost v ujímání se svého názoru, tedy odpovídat sobě. Jestliže komunální volby ukážou, že její kandidátku vede jeden z nejpopulárnějších politiků v kraji a jestliže jsou volby úspěšné díky jím zásadně a názorově jasně vedené politice a tento politik je pak následně prohlášen za v zásadě přidruženou firmu, jakéhosi smluvního partnera pro výkon voleb a je utvořena rada z lidí, kteří jsou u obyvatel kraje v obecném opovržení a kteří by se snad nebyli bývali dostali ani do zastupitelstva, nebýt onoho smluvního partnera, a jestliže se následně onen politik nestane reprezentantem místní organizace, ba je z místní politiky, kterou svým tažením dobyl, v zásadě "vykopnut nahoru", potom se zdá, že ti kdo volili sociální demokracii a ti, kdo volili v sociální demokracii, se buďto rozcházejí v názoru na to, co je obsahem sociálně-demokratické politiky, nebo že se volí v každém případě jiným způsobem (volební systémy se liší ve své produkci), a že tyto dva způsoby jsou natolik nesouměřitelné, že sociální demokracie nemůže být schopna ujímat se odpovědnosti za svůj názor. Z toho plyne, že v první řadě by se sociální demokracie měla zaobírat touto odpovědností, jež je tím, co také mimochodem vyhrává volby. Měla by nalézat aparát volení těch, kteří budou i dále zvoleni -- a to je takový aparát, který, ač nemusí být stejný jako aparát voleb celostátních či komunálních, každému z těchto případů vždy odpovídá.

Veřejný prostor je přitom souborem vzájemných poměrů jednotlivých názorů na něj, reprezentujících jednotlivé režimy. Demokracie, která dnes znamená to, co se dříve jmenovalo liberální demokracie, znamená non-definitivní aktuální souřazení těchto režimů. V rámci tohoto souřazení se vybírá nejlepší názor na to, kdo mají být politikové, kteří budou nejprospěšnější, přičemž pravice se tohoto názoru ujímá skrze režim bezpečnosti, nutnosti ochrany lidu před lůzou. Levice pak skrze režim spravedlnosti, potřeby lidu zachovat si možnosti a práva tváří v tvář oligarchii jakožto dané moci. Původním vlastním obrazem pravice je tedy odpovědnost vůči tomu, co je, ale být nemá, zatímco levice má být odpovědná vůči tomu, co má být, ale nutně nikdy není. Nutná snaha levice toto schéma obrátit vyplývá z toho, že pravice tak odpovídá tomu, co být má. Je to ale figura, ukazující se právě pouze jako prázdná, bez-obsažná figura. Co pak nejspíše neodpovídá obsahu sociální demokracie je oligarchie, nezvolená moc, či moc daná aparátem. Odpovídání na oligarchický názor znamená ujímání se odpovědnosti za tento názor a reprezentaci představy sociální demokracie jakožto oligarchické strany.

To, co má sociální demokracie udělat, není změna režimu, ať už tím, že by stranila představě státu názoru (jako leninisté) nebo státu bez názoru (jako fašisté a VV) nebo dokonce ambivaletnímu vztahu mezi nimi či jejich hierarchizaci a utilitarizaci (jako ODS), ale změna poměru režimů, reprezentovaných pravicí a levicí, tedy přijetí břemene odpovědnosti, taking up the civic burden, a předání tíže neodpovědnosti. Z toho plyne správně rozeznaná odpovědnost vedení, které proklamuje budoucí zamezení machinacím v místních organizacích. I to ale znamená, že při každém ujímání se této odpovědnosti je to vedení, které má rozhodovat o těch, kdo jsou mu nějak podřízeni, tedy činění druhých odpovědnými a zdruhotnění odpovědnosti. Sociální demokracie nepotřebuje re-formu, ale re-substanci, znovu-objevení-se a další znovu-objevování-se substance sociální demokracie tím, že bude napříště možné, aby se sociální demokrat ujímal a mohl ujmout své odpovědnosti způsobem této odpovědnosti odpovídajícím a ne aby byl odpovědným činěn. Nikoliv jednotlivosti, ale jejich pravidla jsou pravdivá či nepravdivá. Nikoliv volební program, jenž je ostatně z valné části programem evropských socialistů, které má leckdo za skutečnější sociální demokraty, než jsou ti naši, ale nejdříve stanovy a vnitřní ustanovení strany zakládají koncept politické odpovědnosti a možnost volit ve straně toho, kdo bude i dále volen, i to, že se sociální demokracie pozná jako sociální demokracie a lidé, kteří již sociálními demokraty jaksi substanciálně jsou, se budou moci stávat sociálními demokraty. První je vlastní obsah, vnitřní demokratičnost a vnitřní demokracie sociální demokracie, názor, který odpovědně ukáže prázdnotu (a tedy strukturní nedemokratičnost; tak jako se ukazovala u sociální demokracie) pravice a tedy její neodpovědnost a nicotu re-formy.

Vytisknout