Elton John a jeho kanadský partner David Furnish jsou hrdými rodiči novorozence

3. 1. 2011 / Miloš Kaláb

V r. 2009 se dvojice pokoušela adoptovat na Ukrajině sirotka trpícího chorobou AIDS, ale vládní předpisy nepřály jejich úsilí. Partnerský pár se ale nedal odradit a do své touhy po dítěti zapojil špičkovou techniku. Objednané dítě se narodilo nejmenované surogátní matce v Kalifornii právě na Hod Boží vánoční. Podle týdeníku US Weekly byli oba rodičové dojati štěstím a radostí při té vzácné události. Objednávka vyšla na sto procent k úplné spokojenosti a nebylo ji ani třeba outsourcovat do Indie, protože si oba muži mohli dovolit dítě Made in USA.

Shodou okolností přišla tato zpráva současně s několika poznámkami a dotazy, které jsem dostal e-mailem na dřívější příspěvek v Britských listech o surogátních matkách v Indii. Nejsem studovaný etik a tedy nemohu posoudit, jakou zodpovědnost cítí objednávající rodičové ani produkční surogátní matka za výsledný "výrobek". Skutečnost, že "kapitalismus přeměnil na peníze úplně všechno" je dostatečně známá než abych mohl cokoliv dodat k finanční stránce. Je zřejmé, že by bez ní nebylo došlo k materializaci "plodu vzájemné lásky". Nemohu ani odpovědět na dotaz, jaký je vztah mezi zákazníkem a výrobcem například co se týká záruky na novorozence a možnosti vrátit jej v určitém časovém termínu. Vzhledem k tomu, že v USA dochází k soudnímu řízení poměrně snadno a že je tam velký počet právníků, kteří přímo vyhledávají své případné zákazníky četbou černé kroniky a úmrtních oznámení a nabízejí svoje služby, se dá soudit, že byla tato stránka velice svědomitě ošetřena. Určitě jsou někde dobře uložena data o zdravotním stavu dárkyně vajíčka i původce spermatu, takže v tomto případě na tom bude narozený synek lépe než dítě, které se třeba narodí matce, jež nemůže ani přibližně identifikovat otce.

Konečně jsem na tom podobně jako ti čtenáři, kteří se zamýšlejí nad tím, co bude pociťovat Zachary Jackson Levon Furnish-John jakmile začne rozum brát a rodičů se bude ptát. Nedovedu se do jeho situace vžít, ale asi bych se cítil dosti ošizený a to jak o matku tak i o mladého tatínka a měl bych pocit, že jsem "domácím miláčkem", kterýmžto výrazem se v severní Americe označují psi nebo kočky, kteří se také kupují. Jakožto člověk, který se v této situaci naprosto, ale naprosto nevyzná, očekávám, že se v brzké době dočteme, co o tom soudí odborníci.

V diskusi se třemi Kanaďany téměř penzijního a blízkého popenzijního věku jsme se shodli na dvou či třech otázkách:

(a) Stane se "výroba dětí" společensky postupně tak přijatelná, že si budou za "výrobky" platit i lidé, kteří by dítě mohli mit, ale budou považovat tento způsob za cool či "moderní"?
(b) Začíná docházet k rozporu mezi "oslavou života" i za těchto dosud bizarních podmínek, kdy si dítě objednávaji dva společně žijící starší či staří muži (jistě je rozdíl mezi touto situací a adoptováním už odrostlejšího dítěte-sirotka, kterému by mohli poskytnout oporu v životě) a udržováním života za všech okolností i proti touze starých lidí zemřít "důstojně" (with dignity, jak zde takoví lidé požaduji) dříve, než jim život ukončí rozpad organismu chorobami a v bolestech? Zatímco v prvním případě jsme zatím nečetli o námitkách a to ani etických ani zákonných, v případě starých lidí se jejich dobrovolný odchod odsuzuje eticky a soud trestá toho, kdo by jim byl nápomocen. Před nějakými 20 lety by ani mě tyto problémy nezaujaly a o mnoha beznadějně terminálních chorobách jsem ani nevěděl. Dnes na ně odcházejí moji dřívější kolegové a příbuzní. Nejeví se mi proto jako divné, že se člověk jako já ptá po zodpovědnosti lidí, kteří přivádějí na svět děti a to jak "organickým" tak "špičkově technologickým" způsobem.

Kanadskému autorovi bude na jaře 82 roků ale dosud pracuje jako dobrovolný vědecký pracovník.

Vytisknout