Má sociální demokracie budoucnost?

4. 10. 2010 / Immanuel Wallerstein

Proč je to tak dramatické? Roku 1936 napsal americký novinář Marquis Childs slavnou knihu s titulem Sweden: The Middle Way. Childs prezentoval Švédsko s jeho sociálnědemokratickým režimem jako počestnou třetí cestu mezi dvěma extrémy představovanými Spojenými státy a Sovětským svazem. Švédsko bylo zemí, která účinně spojila rovnostářskou redistribuci s demokratickou vnitřní politikou. Přinejmenším od 30. let minulého století bylo Švédsko pro celý svět ukázkovým příkladem sociální demokracie, příběhem jejího opravdového úspěchu. Už jím není.

Mezitím se v Británii stal 25. září vůdcem labouristické strany Ed Miliband, kterému se původně nepřipisovaly velké šance. Za Tonyho Blaira se Labour Party pustila do radikální proměny pod heslem "new Labour". Blair argumentoval tím, že strana by také měla jít střední cestou -- ne mezi kapitalismem a komunismem, ale mezi někdejším sociálnědemokratickým programem znárodňování klíčových odvětví ekonomiky a ničím neomezovanou nadvládou trhu. Byla to zcela jiná střední cesta, než jakou šlo Švédsko od 30. let.

Když dala Labour Party přednost Edu Milibandovi před jeho starším bratrem Davidem, jedním z klíčových spojenců Tonyho Blaira, v Británii i jinde to interpretovali jako zavržení Blaira a návrat k o něco víc sociálnědemokratické (více švédské?) Labour Party. Ed Miliband nicméně o pár dní později v prvním projevu na labouristické konferenci změnil své stanovisko a znovu potvrdil "centristickou" orientaci strany. Své vystoupení ovšem vylepšil narážkami na důležitost "férovosti" a "solidarity". A řekl: "Musíme odhodit staré myšlení a postavit se za ty, kdo jsou přesvědčeni, že život je víc než poslední řádka finanční bilance."

Co nám říkají tyto dvě volby o budoucnosti sociální demokracie? Kořeny sociální demokracie -- jako hnutí a ideologie -- jsou konvenčně (a asi správně) nalézány v Německu konce devatenáctého století, v "revisionismu" Eduarda Bernsteina. Podstatou Bernsteinovy argumentace bylo, že jakmile "dělníci" získají všeobecné volební právo (čímž myslel volební právo mužů), budou moci využít volby k tomu, aby jejich strana -- sociálně demokratická SPD -- získala přístup k úřadům a převzala vládu. Jakmile by SPD získala parlamentní moc, mohla by "uzákonit" socialismus. A proto, uzavíral Bernstein, jsou řeči o povstání jako cestě k moci zbytečné a vlastně hloupé.

Jak měl vypadat socialismus podle Bernsteina, bylo v mnoha ohledech nejasné, ale tehdy ještě podle všeho zahrnoval znárodnění klíčových odvětví hospodářství. Od té doby jsou dějiny sociální demokracie jako hnutí pomalým, ale neustálým pohybem směrem od radikální politiky k velmi centristické orientaci.

Svůj teoretický internacionalismus tyto strany zavrhly roku 1914, když se postavily za své vlády při vypuknutí první světové války. Po druhé světové válce podpořily Spojené státy ve studené válce proti Sovětskému svazu. A roku 1959 na své konferenci v Bad Godesbergu SPD zcela zavrhla marxismus. Prohlásila, že "ze strany dělnické třídy se Sociálnědemokratická strana stala stranou lidu".

Programem, k jehož prosazování dospěla v té době SPD a další sociálnědemokratické strany, byl sociální kompromis nazývaný "stát blahobytu" nebo "sociální stát". Pokud jde o jeho hlavní cíl, v období velké expanze světoekonomiky v 50. a 60. letech byl docela úspěšný. A v té době zůstávaly zmíněné strany "hnutím" v tom smyslu, že se ve svých zemích těšily aktivní podpoře a důvěře velmi mnoha lidí.

Když ovšem světoekonomika vstoupila v 70. letech do dlouhého období stagnace a svět vstoupil do období, v němž dominovala neoliberální "globalizace", sociálnědemokratické strany pokračovaly ve svém pohybu dál. Přestaly zdůrazňovat sociální stát a začaly obhajovat pouze měkčí verzi nadřazenosti trhu. To byla v kostce Blairova "new Labour". Švédská strana vzdorovala tomuto posunu o něco déle než ostatní, ale nakonec také podlehla.

Důsledkem toho ovšem bylo, že sociální demokracie přestala být "hnutím", jež by dokázalo získávat výraznou důvěru a podporu velkého počtu lidí. Stala se volební mašinérií, která už postrádala vášnivost dávných časů.

Ovšem jestliže už sociální demokracie není hnutím, zůstává pořád kulturní preferencí. Voliči pořád chtějí slábnoucí výhody sociálního státu. Pravidelně protestují, když přijdou o další z těchto výhod, což se dnes děje docela pravidelně.

Nakonec pár slov o vstupu krajně pravicové antimigrantské strany do švédského parlamentu. Sociální demokraté se nikdy příliš silně nezastávali práv etnických a jiných "menšin" -- a ještě méně práv imigrantů. Sociálnědemokratické strany mají ve všech zemích sklon stát se stranami příslušné etnické většiny bránící svůj dvorek před ostatními pracujícími, které vidí jako hrozbu pro své mzdy a zaměstnanost. Solidarita a internacionalismus byla hesla, která se hodila, když nebyla na obzoru žádná konkurence. Švédsko se s tímto problémem až donedávna nemuselo potýkat. A když už teď musí, část sociálnědemokratických voličů se prostě přestěhovala ke krajní pravici.

Má sociální demokracie budoucnost? Jako kulturní preference ano; jako hnutí ne.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 290, 1.10.2010. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout