Obsese a rituály

26. 7. 2010 / Karel Dolejší

"Říše je zbudována ve stylu svých domů: Neobyvatelná, ale krásná. Na lodžie se nezapomnělo, ale s pýchou možno říci, že se zapomnělo na záchody."
Karl Kraus
"V základech každého rozumu je delirium, zcestnost. - Burzovní mechanismus je veskrze racionální, je možné mu rozumět, naučit se s ním zacházet, kapitalisté ho umí využívat, a přesto je to naprosto šílené, dementní. V tomto smyslu tedy tvrdíme: vždy jde o racionalitu iracionality."
Gilles Deleuze

Když jsem býval malý, měl jsem zálibu v tom, čemu se říkávalo vědeckofantastická literatura. V knihách Stanisława Lema, které jsem nosil z místní knihovny přebalené v univerzálním hnědém lakovaném papíře, kromě komunismu panoval neuvěřitelný nadbytek energie z jádra, která byla k dispozici všude - a přirozeně zcela zdarma. Po pravdě řečeno, byl jsem tehdy ještě na leccos nepřipraven, a kdyby mi byl nějaký freudián strčil pod nos paralelu zmíněné představy s jednou ze závěrečných scén Hessova Stepního vlka, jež nese název Všechny dívky jsou tvé, nejspíše byl koukal jak zjara. A tak ještě nějaký čas trvalo, než jsem pochopil, že sliby nadbytku jaderné energie zdarma, které nezněly zdaleka jen z fantastických příběhů psaných v padesátých letech, ale zrovna tak i z propagandy let sedmdesátých a osmdesátých, jsou vlastně něco jako kámen mudrců, elixír mládí a perpetuum mobile dohromady. Ještě mi tehdy zkrátka nedošlo, v čem spočívá iracionalita naší doby.

Jaderná energetika - vedlejší produkt poválečných závodů v jaderném zbrojení - kolem sebe od počátku šířila vábivé přísliby. Měla se údajně stát historickou následovnicí energie z uhlí a ropy, a měla být ještě mnohem hojnější a levnější. To že téměř nic z toho jaktěživa nesplnila a dodnes pokrývá celosvětovou spotřebu z pouhých 15% jejím oddaným zastáncům absolutně nevadí. Za každý ošuntělý sen se hned nabízí nový, nebo se vytáhne některý obnošený, na který se však již mezitím poněkud zapomnělo: Když začalo být jasné, že klasické lehkovodní reaktory nejsou žádné terno, ve snech je nahradily reaktory množivé (konec 70. let; sní se o nich dodnes) a thoriové (ty na chvíli vyšly z módy, ale znovu se vracejí, alespoň na papíře). A kromě toho - samozřejmě - jaderná fúze, jedna z nejdražších hraček v historii lidstva, která za půl století zkonzumovala stovky miliard na to, aby se reakci podařilo udržet po nepatrný zlomek sekundy.

Posedlost kombinací tří alchymistických zázraků v jednom se v klinické rovině projevuje silně ritualizovaným jednáním postižených, kteří tvrdošíjně opakují některé mantry ("Energie jaderné fúze za třicet let!") a trpí panickou hrůzou z postupů, které by mohly porušit jejich posvátná pravidla. Snad právě to jim zabraňuje vidět obrovské dotace, které státy každoročně do jaderné energetiky nalévají, ale za to křičet při sebemenší zmínce o podpoře obnovitelných zdrojů, což je samozřejmě strašlivé a neomluvitelné plýtvání.

Zatímco jsou zaujati svým bohulibým dílem, vůbec jim nedochází, že už dávno zaměnili svá fantasmata a mentální reprezentace za skutečný svět, který představuje oblast značně širší a komplikovanější než to, co jsou ze své pozice úzce specializovaných jaderných obřadníků připraveni vidět; tvrdošíjně až vztekle upírají pohled k nukleárním ornamentům na lodžii, zatímco si jednou rukou ucpávají nos, aby unikli všudypřítomnému puchu z nefungující kanalizace. Krásné je věru to, co jsme dostali pod kontrolu! To co jsme nezvládli, není podstatné a hodné naší ctěné pozornosti... Kdo že to tu mluvil o nukleární kadibudce?

Snít o vyřešení všech energetických problémů jádrem, zatímco vytěsníme problémy znečištění prostředí při těžbě toxické suroviny, likvidace radioaktivního zařízení po skončení životnosti či skladování vyhořelého paliva po dobu čtvrt milionu let - tak prosím vypadá delírium dnešního jaderného fyzika. Je úplně stejné jako v roce 1950 - nezměnilo se na něm vůbec nic, protože skutečnost se ho nemůže nijak dotknout. Je proti střetu s empirickými fakty účinně impregnováno a doslova nic s ním nemůže otřást.

Fantazie sekty Vesmírných lidí o Aštaru Šeranovi jsou proti tomu stejně naivní a neškodné jako pohádka o létajícím koberci.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 26.7. 2010