Němečtí mravenci, kobylky z jihu a český dort

26. 7. 2010 / Michal Vimmer

Je to zajímavé hledání s překvapivými objevy. ZDE

Jízlivý konzervativec, bývalý levičák, křesťanský sionista, ekonom, americký žid a ctitel klasické kultury, komentátor David Goldman, alias Spengler upozorňuje: Němci pracují - na rozdíl od jižních národů eurozóny. A podruhé je z dluhů vykupovat nebudou.

Německá nezaměstnanost se drží kolem 7.5%, zatímco průměr ve státech problémového spolku PIIGS je téměř dvojnásobný (13%, podle OECD). Významnější je ale srovnání míry nezaměstnanosti mládeže: 10% v Německu, kdežto mladých Španělů do 30 let nepracuje 44%, dvojnásobek španělského průměru. Itálie už dosáhla na 40 procent a v Řecku je to ještě horší. Sečteno a podtrženo: mezi mladými od 20 do 30 let zemí PIIGS je zaměstnán tak jeden z pěti.

Další podstatný rozdíl mezi německými mravenci a jihoevropskými kobylkami, píše Spengler: Němci šetří . A měli by ještě přidat, protože 3 pětiny v polovině století překročí šedesátku. Míra úspor v Německu byla na 26% (PIIGS 16%, podle OECD). A demografický profil států PIIGS není o nic lepší než německý.

Spengler připomíná: Šetrní, tvrdě pracující Němci v květnu vyplatili zhýralé, zkorumpované, změkčilé, marnotratné a líné Řeky, Španěle, Italy a Portugalce. Tak to aspoň vnímá německá veřejnost. Němci odedávna mají pro každého na východ a jih od německých hranic pojem welsch (od adjektiva vlašský.) . Martin Luther s despektem mluvil o Deutsche Treue, welsche Tucke , "Německé poctivosti, vlašské věrolomnosti". Německý výraz pro žvást zní Kauderwelsch , což je jinak také pojem pro francouzské či italské smlouvání. Tak to bylo. A dnes opět Němci vystřízlivěli ze své zamilovanosti do Evropy.

"Zase jednou jsme Evropě za blbce," psal nejčtenější německý bulvár, deník Bild , "poslali jsme 750 miliard euro sousedům na jejich dluhy, a snížení našich daní jde do háje".

Frankfurter Allgemeine Zeitung nebyl o nic chmurnější: "Unijní směrování finančních toků a politické řízení centrální banky zpečetilo osud eura jako slabé měny a pád měnové unie je nevyhnutelný," stálo v úvodníku FAZ.

"V delším horizontu budou všichni střadatelé biti devalvací."

Německo už prostě tolik nezáleží na zbytku Evropy jako dřív. I kdyby se nakrásně státům PIIGS povedlo vyhnout se bankrotu, jejich ekonomiky jsou na dlouhá léta dopředu ochromeny. Německý export zatím překročil významný práh: vývoz na východ - do Polska, Ruska a Číny (dohromady) poprvé překračuje vývoz přes francouzskou hranici. Staré země evropského společenství pro Německo ztrácejí na významu. Východní Evropa a Asie je čím dál důležitější.

Závislost Evropy na dodávkách ruských energetických surovin je až příliš často v ohnisku diskusí o ruském vlivu na západní (sic) Evropu. Proč by měl politický vliv jít ruku v ruce s vývozem ropy není vůbec jasné, dráždí Spengler . Mexiko, Venezuela a Nigerie vyvážejí do USA značnou část americké spotřeby, a přece ani jedna z těchto zemí nevykonává v Americe zřetelný politický vliv. Země vyvážející ropu na tom chtějí v prvé řadě vydělat, a s výjimkou arabského embarga po válce s Izraelem r.1973, žádný vývozce ropy za posledních 50 let nepoužil hrozbu zastavení dodávek ropy k politickému vydírání. (Pozn. Proti konvenčně perpetuovanému výkladu ropného šoku 1973, kterým Spengler argumentuje -- tj. mýtus o politické akci Arabů proti Západu - existuje oficiálně nepopulární verze o inscenaci "Ropného šoku" v angloamerickém zájmu po opuštění zlatého standardu ZDE, ZDE.)

Spengler se vrací ke svému ústřednímu tématu: Dlouhodobý německý problém netkví v energii, ale v lidech. Za předpokladu neměnné fertility bude Německo v polovině století víc staré než mladé. Proto Němci životně nutně potřebují vyvážet a výnosy ukládat na horší časy, v čemž jí mátožný zbytek Evropy nepomůže. Nehledě na mnohé vnitřní problémy, Německo stále vyniká v řadě oborů, zvláště v průmyslovém strojírenství. (Německá sebekritika viz ZDE )

Německo má jednu generaci k dobru, aby svou dovednost proměnila v důchodové rezervy. Je to závod s časem; a nemůže si dovolit marnit své zdroje podporou Welschen na jihu a na východě.

Politicky je EU dítětem studené války, sjednocující evropské členy NATO v zóně volného obchodu a posléze měnové unii.Strategické chyby vlády George W Bushe a politika strategického ústupu Baracka Obamy zanechaly Německo bez hlubšího politického smyslu vázat se k Evropě.

Rusko vstupuje do politického prostoru uvolněného Amerikou a Německo se raději obrací k Moskvě než k Paříži. Německo se po rozhovorech Merkelová - Medveděv snaží rozvíjet euro -- ruskou "bezpečnostní spolupráci." Srdečnost ve vztazích mezi Berlínem a Moskvou je stále nápadnější.

Bylo by zcestné hledět na rusko--německé vztahy optikou minulých dob, kdy rozhodující vahou mezinárodních poměrů byl počet tanků. Vojenský faktor nyní nehraje roli. Základy nové éry stojí na 3 pilířích: německá technologie, ruské suroviny a turecká pracovní síla .

Rusko je dnes nejbližším spojencem Turecka v době, kdy se Turci oprošťují ze západních opratí a pouští se do drsné politiky na Středním východě. Turecko se stává osou soukolí ruského energetického exportu, přičemž 7 milionů Turků či turecky mluvících občanů bývalého SSSR pracuje v Rusku na stavbách a buduje ruskou infrastrukturu a nahrazuje nedostatek vlastních pracovních sil. (V Německu žije a pracuje přibližně 1,7 milionů Turků pozn. ZDE )

Chronicky kulhavé Rusko se dokáže postavit do středu euroasijské politiky, když uplatní svůj energetický potenciál ve spojenectví s Tureckem na jedné straně a s Německem na druhé. Evropě jako politické jednotce hrozí postupný rozpad, jihovýchodní křídlo NATO pomalu odumírá. Rusko bude z těžit z obojího. Diplomatická mise Hillary Clintonové v tomto kontextu působí jako nepřesvědčivý make up. Americký vliv se pod Obamou umenšuje, a Rusko, jakkoli je slabé ekonomicky i demograficky, do tohoto vakua logicky postoupí.

Příští rok se od Berlína ničeho dramatického nedočkáme, uzavírá Spengler . Německý zájem je udržet stabilitu eurozóny tak dlouho, jak jen to půjde. Ale jestli vypukne další kolo evropské dluhové krize, Němci se už zachraňovat nepohrnou a evropské společenství se začne trhat od jihu zachváceného krizí v latinskoamerickém stylu.

Němci v Moskvě, Rusové na Bosporu a v Karlových Varech -- a kde jsme My, se svou "energetickou bezpečností"?

Nelze si nevšimnout, že vládou a médii vzývaná "energetická bezpečnost", kterou výše citovaný Spengler považuje za přeceňovaný nesmysl, znamená v naší ČEZké republice pravý středobod zbylé národní suverenity. Ne-li pozdní smysl českých dějin.

Strach z toho, že "když budeme zlobit, Rusové zavřou kohoutky" U Nás pevně zakořenil již v dobách reálného socialismu a třebaže se tak nikdy z politických důvodů nestalo (také proto jsme moc nezlobili, že), tento metamorfovaný strach z Rusů je tu s námi pořád. Zřízen proto byl ropovod z Ingolstadtu a také zvláštní úřad s velvyslancem Bartuškou.

Symbolicky právě v době českého slazení Unie začátkem roku 2009 Rusové zastavili dodávky plynu na Ukrajinu. Tehdy Rusové Ukrajince obviňovali, že z potrubí nelegálně odčerpávají zemní plyn, který je určen pro evropské zákazníky. Ukrajinci pak po neúspěšných jednáních s Ruskem přestali pouštět plyn dál do Evropy a v Bulharsku bylo v lednu opravdu krušno. Nehledě na sporná či doložená fakta česká interpretace zimní plynové aféry jednoznačně viní ze zastavení dodávek politicky motivované Rusy. Výzvou trvalé nedůvěry k Rusku pro nás je oficiálně "odpor Ruska k uznání Kosova, zřízení radarové základny v Česku a Polsku a konflikt v Gruzii." ZDE

Co na tom, že euroamerický protektorát Kosovo uznalo minimum členských států OSN, že americký radar se v ČR nakonec nerealizoval z rozhodnutí americké vlády, a postaví se na Balkáně a Olympijskou (srpnovou, 8 denní) válku rozpoutal proamerický gruzínský režim?

Naše odpověď zní, že my jsme spojenci USA a Rusy prostě nemáme rádi, protože k nám vtrhli v roce 1968.

Exemplární výpovědí na téma českého vztahu ke světu, Evropě, Americe a Rusku, včetně osobních motivací je tento příspěvek z blogu jinak nesporně velmi inteligentního a v českém prostředí originálního myslitele, "globálního" profesora ekonomie Milana Zeleného: ZDE (Publikováno 1. září 2008) "Již tři čtvrtiny české veřejnosti dnes nemají obavy z Ruska, tak jako Benešovo Československo se nebálo Sovětského svazu," varuje prof. Zelený. "Tento zcela falešný pocit bezpečí dnes vyplývá z příslušnosti k NATO (tehdy z obdivu k vítězství SSSR). Není však možné udržet obranyschopnost NATO jeho rozšiřováním a již vůbec ne omezováním role USA. V tom se česká veřejnost opět vážně mýlí, tak jako se mýlila v letech předkomunismu (1945-48). Není to vina lidí samotných, ale vina jejich představitelů, kteří je v naivním a neinformovaném pohledu na Rusko podporují."

Zelený obsáhle demonstroval absenci geopolitické koncepce a jednoty v Evropě, ukázal na varianty rozpadu EU (a to před oficiálním vypuknutím "globální finační krize", byť jen o fous, byla již v září 2008 na spadnutí) a závěrem explicitně volá: "Kam patříme? K Rusku nebo k USA?"

Dřív než se nám EU rozklíží a rozpadne, zkusme se ještě zastavit, nadechnout a rozhlédnout: Není to tak dávno, co se nám před očima zbortil tzv. Východní blok, Sovětský svaz, Jugoslávie ... Ambice jádrových útvarů těchto bývalých nadnárodních objektů (Srbsko, Rusko) dnes máme posunutou optikou západních médií vnímat jako trestuhodné a ohrožující naše zájmy. Kosovo je prozápadní, Gruzie je prozápadní, oranžová Ukrajina byla prozápadní, čili v pořádku -- jiné než prozápadní výsledky voleb jsou logicky nežádoucí.

Ani ne 20 let po demolici SSSR slyšíme praskání v konstrukci EU. A otevřít internet v době nynější Globální ekonomické krize a nenarazit na vážné úvahy o tikajícím červotoči v trámech amerického impéria je také čím dál svízelnější (např. ZDE

Historicky vzato, časem zanikly všechny říše. ZDE ).

Co my s tím? Počkáme, co se rozpadne dřív, a přidáme se ke většímu zbytku trosek? Bylo by to velmi české. Česká soc. dem., která se profiluje jako slepě "proevropská", aniž kdy byla schopna vyslovit, k jaké podobě Evropy se konkrétně hlásí, může klidně spát v opozici; dotáhla naši káru společně s Topolánkovou eurODS se statistikem Fišerem na kozlíku až k Lisabonu.

Klausova ODS před Topolánkem se k Evropě stavěla spíše bokem. ODS za Topolánkova Schwarzenberga chacharsky obrátila od jalového euroskepticismu k lisabonskému euroliberalismu a první předvedla Entropě z rukávu vytaženou americkou radarovou kartu. (Entropa byl opravdu zdařilý symbol českého přístupu. Čerpáme dotace, dýcháme pro Ameriku a po nás potopa.)

Po Topolánkovi zůstal ve vládě TOP, jeho kníže a Vondra. Kontinuita orientace na USA, resp. oddanost americkým zájmům v EU je protentokrát personálně zajištěna.

Prezident Klaus je po odchodu z čela ODS mediálně vysmívaným kůlem v hradním plotě. Prohřešil se m.j. nesprávným postojem k Jugoslávii, Gruzii a vůbec vstřícností k Rusku. Svatyni naší energetické bezpečnosti prý ohrožují jeho kontakty s Lukoilem. ZDE

Pohledem na domácí šachovnici se zdá, že vlastně máme svoje figurky výhodně postavené na obou stranách. Banky jsme zachránili už 10 let před krizí, euro jsme naštěstí nestihli a před řeckým dluhem jsme včas couvli k rozpočtové zodpovědnosti. Možná jsme na Evropu a svět vyzráli: Máme ropovod z Ingolstadtu ZDE a až bude Temelín ještě větší, dokonale energeticky zajištěni.

Možná víme dost a možná se příští rok i za mnoho let díky ČEZu všichni kulturně sejdeme ve Varech. Možná ale dříve či později zjistíme, že i "z Ingolstadtu" teče ruská ropa, že U Nás moc nezáleží na tom, kdo sedí ve vládě, ale důležitější je, kdo doopravdy vlastní a řídí ČEZ. Kdo to ví? ZDE

Závěrem trochu pythická slova muže nejpovolanějšího. Hovoří Václav BARTUŠKA, náš velvyslanec pro otázky energetické bezpečnosti, vládní pověřenec pro dostavbu Temelína ZDE ...

Myslím si, že naše cena pro okolní svět spočívá v tom, že jsme schopni vidět problém poměrně širokej a ne pouze zúžený na Rusko. Takže tím bych začal. A jestli můžu, tak k tý vládě. Já jsem velmi rád, že vláda otevřela debatu o koncepci energetické z toho důvodu, že ten náš hlavní problém není, jestli to je ruská dodávka nebo jiná dodávka, náš problém není atom nebo uhlí. Náš problém je velmi jednoduchý. Máme nádherný životní styl, luxusní, příjemný, který je neudržitelný. A něco budeme muset obětovat. Buď část toho příjemného životního stylu, nebo část své peněženky, nebo část svého životního prostředí. A tenhleten výběr, tahleta volba bude zásadní téma příštích let. A bude to nepříjemná a velmi bolestivá debata. My budem chtít všechno. My budem chtít mít ten dort, i ho sníst.

Vytisknout